Prapodivná výprava (10.zápis)

Muriel tiše zaklela, když jí podklouzla noha. Jinak naše cesta ubíhala v až nepřirozeném tichu. Skřeti se drželi kousek od nás a ukazovali cestu, my je s odstupem následovali. Tak jsme dorazili až k řece – Ellionu. Převozník byl nemluvný elf, jen povytáhl obočí, když viděl, jaká společnost to k němu nastupuje na mwuto. Zdálo se mi, že mu Šarpár jemně pokynul hlavou, ale nikdo z nás ticho neporušil. Mince zacinkaly podivně nahlas.
Při vystupování Húšangovi uklouzly nohy a on dopadl na molo na všechny čtyři. Cosi řízně prohodil, až se Šarpár otočil. Došlo mi, že to bude něco dost nevybíravýho a v duchu jsem si to párkrát zopakoval.
„Ellion tě nemá rád,“ prohodil menší skřet. Neuniklo mi, že převozník mlčky souhlasně pokýval hlavou.
Húšang neodpověděl, jen se vyškrábal na nohy a vyrazil do lesa. Pro jednou nechal Šarpára za sebou. Rozhodl jsem se toho využít a začal se ho vyptávat na problémy se světlonoši, ale neřekl mi toho o moc víc než Pai Mei. Musel jsem ho do mluvení spíš nutit; pochopil jsem, že ho nutnost využít naši pomoc štve. A to tak, že hodně. Na druhou stranu, přišlo mi, že nás zatím nemá v úmyslu po vyřešení záhady zabít. Tohle zjištění mě docela potěšilo. Z Húšanga je cítit magie skoro stejně silně jako smrad a to nemá ani zdaleka tolik moci jako jeho mistr. Mám vážnej pocit, že bysme je neporazili ani po jednom, natož oba naráz.
Všiml jsem si, že se Húšang z ničeho nic zastavil. Sotva jsme k němu došli, začal něco chvatně vysvětlovat Šarpárovi. Protože skřetí řeč neovládám (kromě té jedné kletby), rozhlížel jsem se kolem, zvědavý, co ho asi tolik rozrušilo.
Byla to nezřetelná postava. V zeleném, se dvěma meči na zádech, klidně stála o kus dál na cestě. Z velké části skrytá ve stínu, dívala se naším směrem, ruce založené na hrudi.
„Elf,“ prohodila Muriel.
„Jak to můžeš tak jistě tvrdit?“ Zapochyboval jsem. Kdyby mě na něj neupozornilo Húšangovo podivné chování, vůbec bych si ho nevšiml. A ona si je jistá, k jakému národu ten chlapík patří?
Útrpně se na mě podívala. „Poznám svou vlastní rasu, prostě mi věř. Čeká na nás.“
„Zabít?“ Tak to byl Húšang. Otázka směřovala na Šarpára, jako bysme tu my ostatní vůbec nebyli.
„Ten tu nebude sám, mysli,“ utrhl jsem se na něj. Podíval se na mě se záští v očích, ale když Šarpár pomalu zavrtěl hlavou, stáhl se.
„Jdeme,“ prohodil jsem. „Promluv s ním, Muriel. Přesvědč ho, že jen procházíme a že ty potíže nestojí za to.“
Stejně jako skřetí jazyk, ani elfštinu neznám, takže mi uniklo, co mu elfka vysvětlovala. Rozmluva trvala docela dlouho a celou tu dobu jsem cítil, jak mi do zad míří několik elfských lučištníků. Nakonec se zřejmě dohodli, protože chlapík zmizel, jako by tu nikdy ani nebyl.

Další setkání o dva dny později už nebylo tak jednoduché. Narazili jsme na tábor lidského komanda. Nevím, co tu dělali, ani na čí byli straně, ale zato jsem viděl Šarpára v akci. Rozhodně nezklamal moje očekávání. Pokud někdy budeme stát proti sobě, bude víc než jen velmi těžký protivník. Použil nějakou variantu mého plamenného dechu, ale JEHO oheň šlehal přímo z hole.  Pět zabijáků zemřelo dřív, než vůbec některý z nich dokázal tasit zbraň. Dva zmizeli v lese, zatímco tři další zaútočili na mě a Húšanga. Vytvořil jsem kolem sebe jednoduchou magickou bariéru – jako dřív tak často kolem Gimela – a vrhl se vpřed. Nemotorný sek mečem jsem bez problémů vykryl a bodl útočníka do krku. Zhroutil se na zem a chroptěl.
Druhý už mě nepodcenil, ale ani tak mi nebyl rovnocenným soupeřem. Ve srovnání s Pai Meiem mi připadal směšně pomalý a neohrabaný. Lehkým švihem jsem mu zasáhl stehno, uhnul před sekerou a s nápřahem trefil pravé rameno. Kost praskla s hlasitým křupnutím. Sekera mu vyletěla z ruky a zmizela v křoví. Ohlédl jsem se.
Húšang ležel na posledním členovi komanda a vrážel mu právě nehezky vyhlížející dýku do hrdla. Můj druhý protivník se právě chystal zmizet, tak jsem mu podrazil nohy a nechal ho ostatním.
„Postarám se o ty dva,“ prohodil jsem přes rameno a vyrazil do lesa.

Nejsem tak hloupý, jak vypadám. Ne, neměl jsem v úmyslu je honit po svých. Sotva jsem zmizel ostatním z očí, proměnil jsem se. Můj náhle o poznání citlivější nos bez problémů rozeznal stopu těch dvou. Moje uši slyšely dupot, přerývané dýchání a chrastění kovu.
Vyrazil jsem. Prvního jsem složil dlouhým skokem zezadu, přidržel si ho drápy a prokousl mu vaz. Chutnal dost hnusně. Příště to musím vymyslet líp.
Vyrazil jsem za druhým. Běžel jsem a uvažoval, co s ním. Nakonec jsem ho předběhl, schoval se za stromem a spolehl se na to, že černou pumu ve stínu nezahlédne. Mohl jsem si ušetřit starosti. Ohlížel se, takže by mě neviděl, ani kdybych se postavil přímo na stezku. Skočil jsem po něm. Náraz těla téměř stejně těžkého, jako bylo to jeho, ho otočil a srazil na zem. Ani moje drápy, zaťaté do jeho ramen, mě neudržely a trochu jsem ho přeletěl. Musel jsem spěchat, kouzlo už téměř končilo. Znovu jsem skočil.
Oči rozšířené strachem, tasil od pasu dýku a chystal se mě bodnout. Přiklekl jsem mu ruku, vytáhl svou dýku s dlouhým,  zubatým ostřím a podřízl mu hrdlo. Ve tváři se mu usadil ukřivděný výraz. Skočila po něm přece obrovská, černá puma, tak jak to, že na něm klečí sevjoran?

Když jsem se vrátil zpátky do jejich tábora, prohlíželi si mě všichni trochu zamyšleně. Hlavně naši skřeti, ale o tom, co se v lese stalo, nepadlo ani slovo. Zato večer u ohně jsem začal vyprávět vtipy o skřetech, skřeti o elfech a elfka o trpaslících. Húšang se na jemný pokyn Šarpára vytasil se skřetí pálenkou a sám arcimág ze Světlokazu se nakonec ukázal jako docela fajn kumpán. Ne snad, že bysme se zrovna ožrali, ale máznutí jsme byli všichni kromě elfky. Poslední, co si pamatuju, je opilecká debata se Šarpárem a Oháňkou na téma existence stínových tvorů.

4 komentáře u „Prapodivná výprava (10.zápis)“

Napsat komentář