Před výpravou

conan-the-barbarian03Dolů z Bouřný stráně se líně valily hustý cáry mlhy. Proplejtaly se mezi žlutě kvetoucíma pichlavejma keřema dolů k lesu. Napravo mezi skaliskama hučel vodopád Ledovýho potoka a dole padal do modrozelenej tůně.
Bylo krásně – nechcalo ani nefičelo. Vyjímečný počasí.
„Gimeli, pasení vofcí stojí za hovno.“ prones Umrek.
„Taky sis všim?“ ušklíb sem se na něj.
„No brácho, nechceš jít k nám lovcům? Dyť se podívej na ty krásný kopce. Kdes byl nejdál?“
„Sou krásný.“ odpoveděl sem po krátký chvíli. „Ale lovec? Neblázni!“
„Hele, já vím, že chceš vocaď zdrhnout. Moh by ses naučit něco užitečnýho na cestu.“
„To zní logicky.“ musel jsem uznat. „Ale určitě víš, jakou cestou chci jít.“
„Jo, mlátit se dokud tě někdo nerozseká.“ vodpověděl brácha.
Chvíli sme mlčeli. Začal se zvedat vítr. Lidský červi by asi řekli pořádnej vichr.
„Asi budem muset jít, trochu se kazí počasí. Dyť víš, žádná idyla netrvá věčně.“
V duchu sem zaklel. Pěkně mě sralo, že Lena vodešla. Celej Kilmorack mě pěkně sral.

Jak sem říkal, Umrek se stal lovcem. Teda učil se na lovce. No, určitě je to užitečný a zajímavý povolání. Chlap si tak může přijít k ňákýmu jmění za vzácný kožešiny a zdrhnout vod ženský, když má krámy. Ale upřímně řečeno, správnej Sevjoran považuje lovce za trochu divný týpky. Ty jejich luky a pasti v lesích, věčný čekání na kořist a čumění do větru… Každej chlap přeci chce slávu v pořádným boji, no ne?
Ale chápal sem, proč do toho Umrek šel.
A von nakonec pochopil, že sem se na to vysral a dál zůstával u stáda.

Zrovna sem se vrátil z mladejch luk dolů. Trávy bylo ještě málo a noci studený, tak se nedalo zůstávat dlouho nahoře na pastvinách. Nad vesnici sem uviděl Einara. Asi tam na mě čekal a měl náladu očividně špatnou.
Pokynul sem mu na pozdrav.
Pohlíd na mě a začal: „Ty vole Gimeli, to se nedá. Zase je sťatej. Takhle mě nic nenaučí.“
„Jo, to mě mrzí, Bezděku. Šak víš…“ ne každej má tu smůlu, aby mu puma rozervala ženu, ale přeci jen volchv má bejt vopora vesnice a váženej person.
„Potřebuju jinýho mistra. Musim studovat..“
„Hmm.“ odpoveděl sem duchaplně.
„Musíme z Kilmoracku vypadnout. Moc dobře vím, jak tě to tu sere.“
„Hele, Einare, já znám jenom vokolní kopce, na který serou vofce.“ odseknul sem.
„Poslyš, z tebe ještě něco bude, už nám tu básníš! Nechceš psát ňákej epos?.“ ušklíbnul se můj kámoš.
„Vole, já ti dám básnění. A vůbec, já nechci bejt bard, ale někdo, vo kom ty eposy sou.“
„No tak to budeš muset vypadnout se mnou.“ řek Bezděk.
„Ještě ne, je pořád zima, někde chcípnem.“
„Čekáš, jestli přeci jen nepujdeš s vostatníma na Jezevce?!“ opáčil Einar.
„No, to by asi nebyl moc dobrej nápad.“ musel sem po chvíli přiznat.
„Uvidíme po Slavnostech Vohňů.“

Počasí fakt bylo vo držku. Mrazy střídaly fujavice se sněhem. Vobčas na chvíli bylo krásný slunce jen proto, aby si za pár minut málem umrznul. Cesty byly těžko průchozí. Jaro teprve začínalo.

Slavnosti vohnů se povedly. Měl sem kupu svejch myšlenek na budoucnost a nikoho sem nebalil. Ale asi se rozkřiklo, co sem dělal v zimě u Leny a holky si našly mě. No, teď sem si mohl hrát na učitele zas já a bylo to dobrý…

Blížila se výprava na Jezevce. Celá vesnice vo tom mluvila. Byl sem jak na trní a nedokázal vnímat nic jinýho. Ani nebylo co. Bezděk byl u vožralýho volchva a snažil se zřejmě něco naučit. Ale spíš musel dávat pozor, aby se starej někde neznemožnil víc než vobvykle. Umrek byl kdesi v kopcích. A holky na mě od slavnosti zase sraly…

Spal sem u fotra na lavici. Ještě tu byla malá Caen – už teda nebyla tak malá, pravda. Ještě tu pochrupoval malej bracha Elso. Nemoh sem usnout.
Proto sem si všimnul tichýho votevření dveří. Ale byla tma jak v prdeli a neviděl sem, kdo přišel. Plížil se doprostřed místnosti. Na chvíli mě napadlo, že si z nás dělá srandu Umrek, ale byla to kravina.
Tak sem na něj vyběh.
Překvapil sem ho.
Byla tma, ale první rána sedla. Vod tý chvíle bylo rozhodnutý. Nebyl ani moc velkej.
Neměl šanci.
Caen vykřikla.
V tý chvíli mi to došlo.
Už byla holka na vdávání. Von si pro ní přišel, chtěl ji unést. Takovej pěknej sevjoranskej zvyk. Pokud ho tu domlátím, tak má Caen smůlu, už nikdy nepřijde…
Zahrál jsem zaškobrtnutí…
Naštěstí se ten pablb chytil a začal mě mlátit.

Někdy je potřeba prohrát, aby jsi zvítězil…

3 komentáře u „Před výpravou“

Napsat komentář