Střípek první

Stála na kraji skupinky mladších elfů. Matka ji vždycky postavila hned dopředu, aby ji měla na očích. S chápajícím úsměvem ji pak sledovala, jak dělá krok dozadu a snaží se nenápadně vnořit doprostřed skupiny, aby se dostala na její okraj. Přesvědčená, že ji nikdo nevidí. Zazpívala s ostatními ještě jednu sloku písně vítající ráno a pak si nadzvedla šaty, aby nezakopla, a rozběhla se mezi stromy. Matka s otcem se na sebe podívali a povzdechli si.

Uzuri ctila svého otce Jafariho a milovala svoji matku Kamari. Měla krásný hlas a hbité prsty pro hru na flétnu, zpěvy však většinou nevydržela celé. Táhlo ji to pryč, do přírody, do prostoru. I když se vzdálila od svatyně, stále slyšela zvláštní melodii zpěvu. Z této vzdálenosti měla obřady nejraději. Chvíli ještě poslouchala, ale pak hbitě vyšplhala do koruny akátu, kde se skrývalo obydlí jejich rodiny. Při tom si samozřejmě roztrhla šaty, ale v tuhle chvíli ji to příliš netrápilo. Až se vrátí, spraví je a maminka nic nepozná.

Schovala šaty pod přikrývku a oblékla se do mnohem pohodlnějších kalhot a haleny. Hodila na záda vak s potřebnými drobnostmi a zase slezla. Z dutiny pod kořeny, zakryté větví, vytáhla luk a několik šípů. Ještě než vyrazila, přiložila dlaň ke kmeni věkovitého stromu, který byl jejím domovem. Prsty přejížděla přes hluboké rýhy kůry. Zvedla hlavu ke koruně a zavřela oči. Tohle spojení ji naplňovalo sílou.

Prudce otevřela oči, otočila se a vyrazila. Hbitě přeskakovala kořeny, dávala však pozor, aby nerozšlápla nějakou houbu nebo nepolámala větve keřů. U potoka se zastavila. Smočila obličej a napila se. Odtud se terén zvedal nahoru. Tady už neběžela a po chvíli už spíš šplhala. Ze země vystupovaly kameny, které byly dobrými oporami pro její ruce a chodidla. Neúnavně pokračovala v cestě nahoru. Už byla nad korunami stromů, ale nezastavila se, dokud nebyla na vrcholu.

Tohle byl její svět. Stála na vrcholku skály a rozhlížela se po kraji. Kam elf dohlédl, táhly se lesy, jen občas z toho moře vykukovala skála podobná té, na které stála teď ona. Otočila se kolem dokola, aby přehlédla celé panorama a zastavila se pohledem na jihu, kde se vzpínaly skály větší, než na které byla zvyklá. Ten pohled už samozřejmě znala, byla tu už stokrát, ale hory pro ni představovaly něco zvláštního, neobvyklého. Proto tolik přitahovaly její zrak. Nakonec se k nim však otočila zády a posadila se na vyhřátý kámen. Z batohu vytáhla svačinu a s velkou chutí se do ní pustila.

Pozorovala ptáky proletující nad její hlavou i nad korunami stromů. Sem tam zahlédla nějakého hlodavce přeběhnout po skále z jedné škvíry do druhé. Po kamenech lezli brouci. Všechno to hemžení pozorovala s velkým obdivem a zaujetím a přitom si v duchu opakovala, co za zvířectvo to je, i všechno, co o něm ví. Vychutnávala si život, nastavila tvář čerstvému vánku a nechala se jím unášet kamsi do neznáma.

Slunce už stálo téměř nad hlavou, když ji ze zamyšlení probral výkřik dravce, který kroužil poblíž. Hned si vybavila káravý pohled otce a rychle naházela věci do vaku. Cesta dolů trvala vždycky déle než nahoru. Znala rychlejší způsob, ale chtěla se dožít večera, proto postupovala opatrně. Domů přiběhla celá zpocená, ale nikoho tam nezastihla. To bylo zlé. Znamenalo to, že všichni už jsou shromážděni k poledním zpěvům. Rychle ukryla luk a rozběhla se ke svatyni. Divila se, proč na ni všichni tak hledí, pak si ale uvědomila, že úplně zapomněla se převléknout. Omluvně pohlédla na matku, která stála v malé skupině naproti ostatnímu lidu. Už už otvírala ústa, když jí babička Shani položila ruku na rameno a s uklidňujícím výrazem se na ni usmála.

Uzuri se protlačila k bratrovi. Spiklenecky se na sebe podívali. Chytla ho za ruku a její hlas se připojil k hlasu ostatních elfů oslavujících slunce.

Jedna myšlenka na “Střípek první”

Napsat komentář