Nejtěžší rozhodnutí (1.zápis)

Tu noc sem měl sen. Šel sem po cestě, společně s ostatníma. Byla to stejná cesta jako včera z Černé tvrze, po krajích seschlá tráva a kolem kopce. Gimel se pokoušel balit Zeldu, Uzuri vpředu dávala pozor na všechno kolem (je to dobrá stopařka, je dobře, že je s náma) a Ferir kráčel se sveřepým výrazem, kterým maskoval pobavení nad snažením mýho nejlepšího kámoše. Najednou sme došli na rozcestí. Gimel s ostatníma bez rozmýšlení zamířil doleva, měl sem pocit, jako by odbočku doprava snad ani neviděli. Podíval sem se za nima a spatřil, že míří přímo k Paní země, Mauril. Rychle sem kouknul doprava; tam stál ten starej elf a nabízel mi železnej prsten. Rozběhnul sem se za ostatníma, ale i když sem se fakt snažil, nestih sem to včas.

Nejdřív padla Zelda. Neviděl sem přesně, co se jí stalo, ale měla skoro urvanou hlavu. Trpaslík a Gimel okamžitě na cosi zaútočili, ale pořád sem neviděl, s čím to bojujou. Pak se zapotácela Uzuri, pustila svůj luk a sesunula se k zemi. Pořád sem nic neviděl. Uvědomil sem si, že cosi řvu. Něco utrhlo trpaslíkovi sekeru i s rukou. Vystříkla krev. Ferir se na mě ohlídl. Viděl sem, že chce něco říct, ale pak jen se zklamaným výrazem zavrtěl vousatou hlavou a zemřel.

Gimel vydržel nejdýl. Zoufale sem se snažil na něj seslat ochranný kouzlo, jako už tolikrát, ale nepovedlo se mi. Ani podruhý, třetí pokus dopadnul stejně. Nikdy sem se necejtil tak strašně bezmocnej, jako když sem musel koukat, jak mu něco prokouslo hrdlo. Palcát mu vypadl z prstů. Z posledních sil se pokusil vytáhnout dýku, ale nepovedlo se mu to. Krev vysoko vystříkla, když ho to něco – co sem pořád ještě neviděl – pustilo.

Kleknul sem k Uzuri, ale hned první pohled mi prozradil, že nemá smysl pokoušet se jí pomoct. Pomalu sem došel k ostatním, ale byli na tom stejně. Potom se Mauril v dáli zasmála, pobaveně a zároveň pohrdavě.

„Hlupáku! Nemuseli zemřít, kdyby ses rozhodl pro druhou stezku. Tvá ubohá magie byla příliš slabá a proto teď putují ke mně. Připoj se k nim!“ Máchla rukou a přímo přede mnou se zhmotnilo… Cosi. Vypadalo to vzdáleně jako člověk, ale mělo to bledou, na některejch místech odpadávající kůži a kovový pařáty, z kterejch odpadával zelenej sliz. Bylo to o hlavu větší než já.

S ironickým úsměvem to sledovalo, jak sem se rozpřáhnul a vší silou to švihnul železnou holí do klíční kosti. Ani to s ním nehnulo. Hůl mi vypadla ze zchromlých prstů. Koukali sme na sebe, ale když se TO nehejbalo, zapálil sem pochodeň a plivnul na to Plamennej dech, mý nejlepší útočný kouzlo. Zkoušel sem to, dokud trvalo, ale pokaždý, když plameny pohasly, stálo tam TO bez nejmenší spáleniny a šklebilo se to na mě.

„Nemůžeš mě zabít, já jsem Soren,“ řeklo TO a nečekaně rychlým pohybem mi spárem rozervalo hrdlo. Až se za okamžik postavím před Mauril, musím se zeptat na Vieena.

Probudil sem se, zalitej potem. Očima, zvyklýma na šero, sem se rozhlíd po místnosti. Viděl sem elfky, jak klidně oddechujou, Gimela, chrápajícího na své posteli a dokonce i trpaslíka Ferira, jehož chrápání div nevytřáslo dveře z pantů. Tak tiše, jak sem to jen dokázal, sem vstal a zkontroloval Zeldu i Uzuri, jen tak pro jistotu. Zelda něco zamumlala ze spaní, když sem jí nahmátnul krční tepnu, ale pak se otočila na druhej bok a spala dál.

O poznání klidnější sem si sednul na svou postel a nahmátnul prsten, co mi dal ten starej elf. Zvažoval sem možnost, že mi sen nasadil do hlavy on, aby mě přiměl udělat, co po mně chtěl, ale nakonec mě napadlo, že přece nemoh znát Sorenovo jméno. Nebo jo? Lámal sem si s tím hlavu víc než hodinu, dokud se mi nezavřely oči a já znova neusnul.

Asi sem se ráno ostatním zdál trochu hůř naladěnej než jindy, ale kdo by nebyl, za těchhle okolností. To už sem byl rozhodnutej, co udělám. Když sme potom došli dost daleko od Železnejch Dolů, aby na nás nebylo vidět, se všema sem se rozloučil, otočil se k nim zády a pomalu odcházel. Po pár krocích sem si nasadil ten zatracenej prsten a v duchu mu poručil, ať mě přenese.

Nevím, co mě čeká, ale nepřipustím, abych selhal jako v tom snu a tahle sebranka, z nichž většinu neváhám nazvat přáteli, padla díky mé neschopnosti.

13 komentářů u „Nejtěžší rozhodnutí (1.zápis)“

  1. Kup si náramek Dvojitého použití Kostky Štěstí 😀 Jinak, omlouvám se všem, ale potřeboval jsem něco dostatečně drastického, aby to motivovalo postavu k v zásadě nelogickému kroku, který by o své vůli neučinila. Těším se, až budu číst vaše zápisy o dalších dobrodružstvích.

Napsat komentář