Ruiny (14.zápis)

Už hodinu jsme skrytí poblíž okraje lesa. Až teď jsem si uvědomil potřebu světlonošů zabíjet nemrtvé… Vidím to na nich pokaždé, když se nějaký přiblíží. Ruší mne to. Je to zvláštní, protože bych měl být schopen se od podobných vlivů oprostit. Ale teď už se vyrušuji sám.
Radši jsem se vrátil k pozorování ruin starého arvedanského města. Někde tam je zdroj našich potíží – tedy potíží světlonošů. Problém je, jak se k němu dostat. Rozpadlé zbytky města jsou obydlené stejně jako kdysi – ale teď mrtvými. Skoro to vypadá, jako by zemřelo město i obyvatelé a obojí tu zůstalo. Dohodli jsme se, že zkusíme vytipovat místo, kde se skrývá náš cíl, než tam vrazíme.
Mlčenlivý glarbin ukázal kamsi do středu města. Velikým oknem jakéhosi chrámu zapomenutého boha právě vylétal houf okřídlených démonů. Museli to být démoni – nemrtví nelétají. Aspoň jsem o žádném takovém nikdy neslyšel. Zadíval jsem se pozorněji.
Vypadali na tu dálku dost podobně lidem – tedy až na ty křídla a barvu kůže. Zalitoval jsem, že nemám tak dobrý zrak jako naše elfky Zelda a Uzuri. Celé hejno zakroužilo nad chrámem a kamsi odlétlo. Glarbin – Arawen mi prozradil, že se jmenuje Mutaar – ukázal několik prstů, rytmicky si pokyvoval hlavou a v pravidelných intervalech počet vztyčených prstů snižoval. Věděl jsem, že si v duchu odříkává říkanku, kterou má naučenou tak dokonale, že mu trvá pokaždé přesně stejnou dobu. Je to překvapivě přesné – sám podobnou technikou měřím čas při svých proměnách. Naučil mě to Pai Mei poté, co jsem se málem zabil při svém prvním opravdovém letu.
Glarbin konečně sevřel ruku v pěst. Vyrazili jsme. Nemrtví si nás všimli dřív, než jsme uběhli sto metrů. Paladinové kolem nás vytvořili klín, bez povelu a aniž by zpomalili. Běžel jsem na levém křídle a pozoroval, jak meče světlonošů kosí nemrtvé. Dva nebo tři světlonoši by se nám dost hodili v Černé Věži, napadlo mě. A pak jsem dostal nápad. Bylo by možné..? Klopýtl jsem, až mě musel Zlomený Šíp podržet. Bylo mi to jedno. Možnosti téhle myšlenky mě fascinovaly. Nemrtví jsou jen kouzlem oživená těla. A jak nejjednodušeji zlikvidovat kouzlo? Předvedl jsem to přece v podzemí Černě Věže, při jiné příležitosti. Vzpomínám si, co mě tenkrát napadlo – překvapilo mě, jak je to jednoduchý… MUSÍM to při nejbližší příležitosti vyzkoušet. Možná by to šlo už teď, ale netroufl jsem si. Při pohledu na vířící čepele paladinů… Ne. Tam strkat ruce nebudu.
Náš běh zvolna přecházel do chůze, až se téměř zastavil. A potom mezi paladiny prošlehl oheň ze Šarpárovy Ta Vangy. A znovu. A znovu. Kolem se znatelně uvolnilo. Bodl jsem svou holí jednoho z kostlivců, ale bez většího efektu – prasklo mu jen žebro. Napadlo mě ale něco jiného.
„Jörd bylgja!“ Zařval jsem a udeřil holí o starodávnou dlažbu.
Výsledek, myslím, překvapil nejen mě. Paladinové přede mnou klopýtli, ale zůstali na nohou. Ne tak většina nemrtvých, kteří se nacházeli v dosahu kouzla. S praštěním kostí popadali na zem a jen s námahou vstávali. Obvykle se setkali s čepelí některého světlonoše a padli zpátky.
Usmál jsem se sám pro sebe. Jedno z mých prvních kouzel, a jak může být užitečné, pomyslel jsem si. Na druhé straně zazářilo oslnivé světlo ohnivé koule, když se i Zlomený Šíp rozhodl připojit k zábavě. Krásným obloukem zapadla do davu kus od nás. Když vybuchla, začali někteří z nemrtvých hořet. Zachechtal jsem se, když jsem viděl, jak se jeden sám zapálil od souseda.
Zmocnila se mě divoká rozjařenost. S podezřením jsem mrknul směrem k Muriel – a opravdu, cosi si pro sebe šeptala. Naše sevřená formace se rozpadla, ale všiml jsem si, že paladinové stále dávají pozor, aby se mezi nás žádná z oživlých mrtvol nedostala. Zapojil jsem se do boje. Bil jsem jednoho kostlivce, stejně jako před časem Pai Mei mě. Připadal mi strašně pomalý a nemotorný, ale vydržel docela hodně. Aspoň jsem trochu pocvičil boj holí, blesklo mi hlavou. Divoce jsem se rozhlížel po dalším protivníkovi a skutečně mě zklamalo, že už žádný nezbyl. Ti paladinové jsou odporně výkonní. Uvědomil jsem si, že jsem stále pod vlivem kouzla Muriel a pokusil se ho setřást, ale neúspěšně. Je vážně hodně dobrá.
Napadlo mě, že v chrámu určitě budou další protivníci – možná ne nemrtví, ale démoni zcela jistě. Když jsem to řekl nahlas, všichni dychtivě vyrazili naznačeným směrem.
Ta elfka je opravdu nechutně dobrá.
Odkudsi se vynořilo hejno rudých létavců, které jsme viděli odlétat. Čepele paladinů se od jejich kůže odrážely, ale viditelně jim působily bolest. Potom Šarpár chňapl rukou – a nejbližší létavec se ve vzduchu zarazil, jako by ho nějaká mocná síla držela na místě. Skřetí arcimág trhl rukou dolů. Rudý létavec padl na zem a vzplál v jasném ohni. Za okamžik shořel a zbyl z něj jen prach, rozfoukávaný mírným větříkem.
Jeden z paladinů ťal mečem dalšího do křídla. Kost praskla s jasně slyšitelným křupnutím a démon se srdceryvným výkřikem padl na zem. Stejně jako předtím jeho druh, i on okamžitě zemřel v plameni.
Ostatní démoni se stáhli o kus výš, mimo dosah našich zbraní. S výjimkou glarbinova luku, jak vzápětí zjistili. Když k zemi klesl i třetí z nich, s podivným naříkavým křikem  odletěli pryč.
Cestou ke chrámu jsme narazili na několik nemrtvých, ale jednoho upálil Šarpár a zbytek rozsekali paladinové.
Chrám měl velká, dřevěná vrata, před nimiž jsme se zastavili. Vypadaly zamčeně a bytelně až nedobytně. Ani světlonošové se nehrnuli do nich sekat – ostatně, meče na to nejsou zrovna vhodné nástroje.
Došel jsem k vratům, soustředil se a pak se jich se slovy „Hrun sérhver hindrun betta Ég slá til duft“ dotkl holí.
Vrata se s rachotem rozsypala v prach.
„Račte, přátelé,“ ustoupil jsem a okázalým pohybem ruky je pozval dál.
Vešli jsme.

Napsat komentář