Šavlozubá Fifinka (sezení 4.5)

Dojedl jsem a převzal měch s trpasličím pivem. Ferir mě celou tu dobu zahlcoval nepochybně užitečnými informacemi, ale měl jsem trochu strach, abych si vůbec něco zapamatoval. Příliš mnoho informací může být někdy nevýhoda.
Rozloučili jsme se a já seslal kouzlo. Nemám tuhle magii rád, nikdy ji asi ani mít rád nebudu, ale je dost užitečná. Stejně jako už poněkolikáté jsem prošel clonou do stínového světa. Pozoroval jsem ho a snažil se z něj něco pochopit, ale zákonitosti mi unikaly. Přišel mi chaotický, jako by tu platily jiné zákony, pevně dané, ale přesto nad chápání velmi dočasného návštěvníka.
Konec tunelu jsem bral jako vysvobození; ten podivný svět mě dráždil. Ne, spíš mě dráždilo, že ho nechápu. Krátce jsem pohlédl na blízké Železné Doly a krátce se zasmál. Kdybych se objevil přímo ve městě – což je dost nepravděpodobné, ale přesto možné – mohl bych ještě užít spoustu legrace, kdyby někdo snad chtěl vědět, proč bývalý dočasný starosta a náš stejně bývalý kamarád Ištak tak najednou umřel. No co, nezaskočit a neříct mu, jak jsme spolehlivě doručili jeho vzkaz, by bylo nezodpovědné. Jsem si jistý, že tu návštěvu taky náležitě ocenil.
Záležitost je uzavřena, dluh splacen. Odplivl jsem si a popřál jeho duši šťastné shledání s Kharem. Teď proměna v orla; přemístit se do Daine neumím. Let je nádherný. Užíval jsem si volnost, pohled z výšky, stoupavé proudy a nádheru… ZAJÍC! Jen s námahou jsem se ovládl. Nejsem tu kvůli lovu. Ani nemám hlad, před okamžikem jsem jedl. Ale instinkty je obtížné potlačit. Pařáty se mi kroutily divokou touhou zabíjet, ale odolal jsem. Spěchám. Co nedoletím, budu muset dojít pěšky – a není to zrovna blízko.
Daine jsem zahlédl jen koutkem oka. Sotva jsem se podíval pořádně, zmizelo. Koutkem oka bylo vidět. Hezký trik. Přistál jsem pod kopcem, poslední metry už jsem letěl těsně nad zemí a jen čekal, kdy kouzlo vyprchá. Málem jsem si rozbil hubu.
Viktor u brány mi prozradil, že se bude Daine pro okolní svět uzavírat; snad na alden, snad na několik měsíců. Poslal mě hledat trpaslíka Draglema do kuchyně, prý tam touhle dobou čeká na večeři. Byl tam – a hrál s Xao Re jakousi podivnou hru s figurkami na černobílé desce. Draglem měl ve hře o dost míň figurek než skřítek a jeho nespokojenost vyjadřovala sekera, zatnutá do desky stolu.
Xao Re se zatvářil potěšeně, když jsem ho pozdravil jeho rodnou skřítčinou, ale daleko větší radost projevil Draglem z dárku od Ferira. Naráz měch s trpasličím pivem zpoloviny vyprázdnil a v očích se mu objevil nepřítomný výraz. Prozradil mi dost o stínovém světě, o nebezpečích, které tam číhají a taky o tom, jak se některým z nich vyhnout. Jen když jsem mu popsal tu šavlozubou obludu, o který si Uzuri myslela, že je Fifinka, namáhal paměť marně. Ale aspoň mě poslal za Matoušem. Cestou do knihovny se mi vybavily historky a vtípky, kterými občas ostatní častují Zeldu v souvislosti s její návštěvou místní knihovny, a tak jsem k zasloužilému knihovníkovi dorazil víc než jen trochu „nasranej předem“, jak tomu kdysi říkával Hölgja – dřív, než se z něj stal idiot.
Matouše jsem poslal pro bestiář – TŘIKRÁT – a fakt už sem zvažoval, že s ním zatřepu, aby se mu to v hlavě srovnalo. Nakonec sme ale docela pokecali – není tak špatnej, když ho jeden pořádně hlídá, aby neodbíhal od tématu. Když sem nasranej, de mi to fakt dobře.
Mluvili jsme o Fifince; podle něj jde o výsledek magie temných druidů drakočlověka Drika, kterému prý někteří říkají šílenec z jižního hvozdu. Matouš nevěděl o žádným způsobu, jak Fifince vrátit její původní podobu; teda o žádným, kterej by přežila. Totéž mi později řekla i Uzuri, ale nikdy není na škodu mít informaci potvrzenou z více zdrojů.
Zjistil jsem, že se v Daine okrajově zajímají i o nekromancii. Vymohl jsem z Matouše přístup do větší části knihovny výměnou za příslib opisu deníku elfského nekromanta z Černé Tvrze a taky mi dal užitečnou radu ohledně mého zájmu o nekromanty. Škoda, že je Albireo tak daleko – a že tam chtějí naši nevinnou Zeldu trvale poslat do stínového světa. Ta musela někoho ale pořádně nakrknout.
Bratr Matouš mi dovolil v jedné z mnišských cel nabrat Sílu, takže jsem se vrátil o něco dřív, než jsem měl původně v plánu. Přenos k Sintaru byl zhruba stejně příjemný jako cesta do Železných Dolů. Celou cestu jsem uvažoval o tom, co jsem se dozvěděl. Musím zajít za Malixem a promluvit si s ním. Stejně tak musím vyzkoušet pár věcí, než se do stínového světa vydáme… Zarazil jsem se. Možná bude lepší, když se tam vydám sám. Pořád mi nešla z hlavy jedna zmínka o fungování toho světa. Totiž, moje mysl je zvyklá na ovlivňování světa kolem pomocí magie; oproti tomu třeba Gimel ovlivňuje svět kolem sebe převážně silou zbraní a to není dobrý přístup, ne tam. Povzdechl jsem si. Tolik zajímavých věcí kolem a tak málo času na jejich studium. Poprvé v životě jsem zalitoval, že nejsem elf a nemám na to stovky let. Hluboce zahloubaný jsem si ani nevšiml, že už jsem v pláních, uprostřed ničeho. Až po několika desítkách kroků jsem se rozhlédl a překvapeně zamrkal.
Ze dvou způsobů jsem zvolil ten příjemnější a s potěšením zakroužil nad krajinou. V dálce bylo vidět Bílé vodopády a když jsem se dostal blíž, i Sintar.
Na dvorku zrovna Gimel s Ferirem cvičili boj beze zbraně a když se jim Zelda smála příliš, cvičili s ní. Začal jsem kroužit a vychutnával si výhled.
Ráno se u nás stavil nejnovější člen Rady, ten kněz Kováře. Prý, že mu můžeme zadarmo sloužit – hned mě napadlo, že bude skutečně moc, moc chytrej. S údivem jsem sledoval, že to Gimel chce vzít. Někdy mu musím převyprávět příběhy o sevjoranských klanech, které se příliš bratříčkovaly s lidmi. Třeba ten o Rankelovi z Rudých Skal, ten je dost poučný. No, nakonec jsme kněze vyhodili, s tím, že se ještě rozmyslíme. Co se mě týče, mám na práci důležitější věci než dělat otroka nadutému bláznovi.
Když ten osel konečně vypadnul, vyrazil Ferir sehnat síť na Fifinku. Pravda, když jsem ho o ni žádal, nenapadlo mě, že bude ze silných řetězů a k tomu nádavkem trpasličí runová pouta. Ale co, aspoň nehrozí, že bude ten tvor pobíhat po městě. Fifinka byla tak ráda, že jsme si pro ni přišli, že se vydrápala po žebříku a skočila mi kolem krku. Díky mé magii žiju, i když – no, doufám, že jizvy na tváři nebudou moc vidět. Znám bojovníky, kteří se jizvami honosí a chlubí, ale mně to vždycky přišlo jako signál „Podívejte se, co jsem za nemehlo!“ A už i tak jich mám dost od medvěda, další snad ani nepotřebuju. Možná jsem tam měl postavit Gimela.
Gimel s Ferirem na Fifinku hodili síť a já ji uzemnil kouzlem; dřív, než byla schopná i něčeho víc než se válet po zemi v křečích, ji Ferir uvěznil v těch krásných runových okovech, co nejdou sejmout. Pak se k ní sklonila Uzuri a když se narovnala, měla v ruce řemínek.
„Přečteš mi to?“ Zeptala se a s uzarděním mi ho podala. No co, elfka nebo ne, co na tom, že umí číst akorát stopy. To už se párkrát taky dost hodilo – číst text konec konců umí každej. Skoro.
Na řemínku bylo napsaný FIFINKA.
Svázali jsme ji jako pytel a na voze odvezli k paní z Bahnic. Nejdřív se cukala, dokonce na nás chtěla poslat nějaký šašky z Třetího podpůrnýho zásobovacího, ale nakonec vcelku rozumně vyplatila odměnu a i s Fifinkou a těmi svými poskoky zmizela.
Překvapením ale neměl být konec. Sotva jsme dorazili domů, našli jsme tam Křižáka. Seděl si tam a čekal na nás. Zajímalo mě, jestli bude prudit kvůli naší malé dohodě, ale tvářil se, že je mu Ištakova smrt ukradená. Buď se přetvařoval, nebo je to moc prima zaměstnavatel. Ať tak nebo tak, musíme si na toho hajzla dávat pozor.
Byl samej úsměv a tvrdil, že máme na pár dnů vypadnout z města, protože po nás jde Černá Ruka. Protože nikdo z nás netušil, co to je, byl tak hodný, že nám sdělil, že je to strašlivá místní zločinecká organizace. A že to s ní během dvou dnů urovná – jen musíme na tu dobu vypadnout. Přemýšlel jsem, jestli se nás potřebuje na čas zbavit, nebo si nás chce zavázat. Děsivá organizace děsivých vrahů, o které nikdo nikdy neslyšel…
Ale co, stejně jsme se chtěli vypravit do starého Sintaru. Vyhodili jsme ho s tím, že pojedem do Železných Dolů a začali se připravovat. V dobrém rozmaru jsme zamířili na tržiště. Ferir si vybíral štít a já sháněl daleko důležitější věci. Za deset kůží na psaní poznámek chtěl obchodník čtyři zlaté a pět stříbrňáků, ale nakonec byl rád, že dostal tři zlaťáky a ještě mi věnoval náhradní brk.
Přece nebudu škubat Korppiho.

2 komentáře u „Šavlozubá Fifinka (sezení 4.5)“

Napsat komentář