Setkání s lichem (sezení 14.7.)

Začala jsem trochu pochybovat, co tady dole vůbec děláme. Možná bych se tu mohla dozvědět něco víc o prastarých Arvedanech. Zatím jsme ale nenašli nic než prázdné a zrádné chodby. I když přece – kdo by vytvořil něco takového jen tak?

Ačkoli se Einar snažil, zlato se mu na povrch dostat nepodařilo. I když mi není jasné, jak to chtěl udělat. Na ostatních bylo vidět, že místnost opouštějí bez jejího obsahu neradi.  Pro další cestu jsme zvolili dveře, za nimiž se černala chodba s vysokým stropem. Na jejím konci na nás čekala jenom zeď. Ale už jsme přece jen trochu přivykli záludnosti těchto chodeb. Těsně pod stropem byly další dveře. Pro Zeldu nebyl problém dostat se nahoru. Když nám dala znamení, že vzduch je čistý, následovali jsme ji.

Chodba, v které jsme se ocitli, byla široká. A byla opět vymalovaná, i když trochu jinak. Ze zdí na nás civěli prazvláštní bytosti. Lidské, zvířecí, kombinace obojího, ale většinou takové, které jsme nikdy neviděli. Co nás ale upoutalo na první pohled, byly různě barevné kruhy, které k postavám náležely. Einar obešel chodbu tam a zpátky. Zkoumal malby a zeď oťukával svou holí. Pak zničehonic vstoupil do zdi. Malba v tom místě jakoby světélkovala. S napětím jsme očekávali, co bude dál. Když Einar ze zdi opět vystoupil, zamířil k postavě Hydry. Ta pod pařátem držela černé kolo. Ukázal na ni, a aniž by odpověděl na naše tázavé pohledy, vstoupil dovnitř. Podívali jsme se jeden na druhého a vstoupili za ním.

Nečekalo nás nic ohromujícího. Zase úzká chodba, která po chvíli zahýbala. Hlavně Ferir měl trochu problémy se vůbec protáhnout. Pořád si něco nespokojeně mumlal pod fousy. První šla opět Zelda. Chodba se ale zdála být úplně obyčejná. Za zatáčkou jsme začali mírně stoupat po ohlazených schodech. A další zatáčka a další. Ještě že mi v tomhle proklatém podzemí zůstalo trochu orientačního smyslu. Prodírat se temným hvozdem a nezabloudit bylo někdy podobné. To už ale Zelda ohledávala další dveře. Šly otevřít snadno.

Před námi se otevřel velký prostor. Na první pohled to bylo posvátné místo. Stěny byly vymalované, i když postavy na nich nebyly úplně v pořádku. A ty velké prý zobrazují bohy. Aspoň to říkal Gimel s Einarem. Pomalu jsem procházela mezi dřevěnými lavicemi. Hleděla jsem na velký oltář, který jako by namodrale svítil. Ferir se jal prohledávat lavice. Vzdáleně jsem slyšela cinkání, tak asi něco našel. Já jsem si ale všimla jiné věci. Kousek od katafalku za dřevěnou balustrádou oddělující oltářiště něco leželo. Světla tu moc nebylo, ostatní byli ještě za mnou. I tak jsem ale poznala kostru. Ležící, s jednou rukou jako by ukazující ke zdi. Na portál zahalený v mlze, podobný těm, které jsme už potkali. Jak ten nebožák zahynul? V boji nebo byl snad obětován? Chtěla jsem se k němu protáhnout kolem oltáře, ale zatočila se mi hlava. Oči se mi podlily krví a za sebou jsem zaslechla podivný zvuk. Rychle jsem se otočila. Blíží se ke mně čtyři postavy. Třesoucíma se rukama jsem natáhla tětivu. Vytáhla jsem první šíp, který mi přišel pod ruku. Ten vysoký vypadal nebezpečně. Otočila jsem hrot šípu na něj a vystřelila. Ruce se mi stále třásly. Jinak bych ho určitě trefila. Zaklela jsem a sáhla pro další šíp. Jak to ta žena udělala, že se ocitla najednou hned vedle mě? Vytrhla mi šíp z ruky, ale pro další jsem sáhnout nestihla. Pěstí na mě zaútočil podsaditý muž. Byl pomalý, jeho ráně jsem se vyhnula. V dalším okamžiku mě ale popadl za kabátec a přetáhl mě přes zábradlí. Praštil se mnou o zem a klekl mi na hruď.

Zírala jsem nechápavě na Ferira. Ostatní se nade mnou skláněli. Zelda držela v ruce můj šíp a Einar vypadal dost nasupeně.

„Co se to s tebou stalo?“ vyjel na mě Gimel. Nechápala jsem, o co mu jde. Začali mi popisovat, jak jsem na ně zaútočila. Nešlo mi to do hlavy. Vůbec nic jsem si nepamatovala. Budeme muset být opatrnější. Po krátkém rozruchu se všichni vrátili ke své práci. Schránky v předních lavicích nešli Ferirovi otevřít, tak se do toho vložil Einar. Našel malé tlačítko – asi otevírací mechanismus. Ozvalo se vrznutí a něco začalo syčet. Jakmile to uslyšel, začal ustupovat. A ostatní za ním. Nic jsem necítila a dýchalo se pořád normálně. Po špatných zkušenostech jsem se ale raději taky stáhla. Vyčkávala jsem u zadní stěny. Syčení po chvíli přestalo, ale v celé místnosti jako by se přitemnilo. To asi jak Ferir zalezl s lucernou do chodby. Však už taky dohořívá, je potřeba dolít olej. Ale i když bylo hotovo a oni se s lucernou vrátili, pořád bylo nějaké divné šero. K oltáři jsem skoro nedohlídla. Gimel mě ale ujišťoval, že je všechno v pořádku.

Portál jsme k další cestě riskovat nechtěli. Kdo ví, kam by nás to zase zaneslo. Tady jsme aspoň mohli doufat, že jsme blíž k povrchu. Seděla jsem v první lavici. Snažila jsem se trochu vzpamatovat. Einar ale nelenil a svojí dlouhou holí se snažil prozkoumávat zdi. Naproti portálu objevil malý otvor. I přes moje varování, ať dávají pozor, přelezli se Zeldou zábradlí. K čemu slouží ta malá dírka? Strčili do ní zlatou minci, ale ta po chvíli vypadla ven. Einar si pak znovu prostudoval opsanou nápovědu a vzal do ruky malý prsten. Chvíli váhal a pak ho strčil dovnitř. Nic se nedělo. Pak se zeď najednou zasunula a otevřela se nám nová chodba.

Po dvou zatáčkách doprava na nás čekaly dveře. Zelda šla opět první a bez námahy je otevřela. Byla však opatrná. Hned za nimi objevila propadlo. Následovaly další dveře. Ty už jí otevřít nešly. Jako by je něco blokovalo z druhé strany. Zkusil se tedy do nich opřít Gimel. Nejdřív to nešlo, ale pak to najednou povolilo. Gimel se jen tak tak zachytil protějšího okraje dalšího propadla. Měl štěstí, že mu nic nespadlo dolů. Sám si ale nedokázal pomoct na nohy. Pro Ferira s Einarem to však s pomocí lana nebyl problém. Další dveře už šly snadno a za nimi zela zase jáma. Všechny tři propadla jsme bez problémů překonali. Jen trpaslík to musel vzít s rozběhem. Za rohem pak chodba vedla několik desítek metrů až k dalším dveřím. Podle Einara jsou magické. Sám byl už ale vyčerpaný. Udělali jsme si tedy malou přestávku na jídlo a čaroděj nabral potřebnou sílu. Zelda však pořád očividně nad něčím přemýšlela. Vzpomněla si na tu nápovědu – jak to bylo? Tři jámy, náhodný pád, tam prozkoumej stěnu? Zvedla se a zírala na bodáky na dně propadla. Nezdálo se mi moc pravděpodobné, že by někdo umístil tajný vchod na takové místo. Zelda se ale nenechala přesvědčit a slezla to prozkoumat.

Einar dokončil svoji meditaci a my byli připravení pokračovat. Z jámy opravdu vedl úzký průchod do širší chodby. Musela jsem uznat, že seshora nebyl vůbec vidět. Protáhli jsme se dovnitř (Ferir a Gimel opět s reptáním). V chodbě za rohem se ale válela podivná mlha. Chtěla jsem ji rozfoukat, ale nějak se mi nedařilo. Zelda se zhluboka nadechla a ponořila se do toho opravdu hustého oparu. Za chvilku se vynořila a oznamovala přítomnost dveří dál v chodbě. Prý se v té mlze dá dýchat, ale něco mi říkalo, že to není úplně bezpečné. To už byly dveře pootevřené a mlha jako by se jimi protáhla pryč. To, co bylo za nimi, se mi nezdálo jako dobrá cesta dál. Chodba za dveřmi byla doslova zarostlá pavučinami. Hustými a lepkavými. Ferir se ale ničeho nezalekl a se zapálenou pochodní pomalu uvolňoval cestu. Na posledním z několika schodů o něco málem zakopl. To už se ale světlo pochodně rozlilo v nevelké místnosti a odráželo se od zlatého otomanu, který stál u protější zdi. Všichni jsme zírali na postavu ležící na něm. Byla vysoká, ale zřejmě lidská. Byla omotaná obvazy, na hlavě měla zlatou korunu a zrovna otevřela oči.

Pomalým pohybem se posadila a aniž by otevřela ústa, místností se rozlehl hromový hlas. Kdo se odvažuje rušit Acererakův odpočinek? To bude tvoje smrt! Prstem ukázala na Ferira. Zdálo se, že ten není schopen pohybu. První se vzpamatoval Einar a něco rychle vyslovil. Vyslal proti lichovi mohutný plamen. Ten se ale jenom podíval na díru vypálenou v hrudi. Znovu a ještě důrazněji ukázal na Ferira. Oči se mu podlily krví a jako by ronil krvavé slzy. Trpaslík ale zamrkal a vyrazil ke svému trýzniteli. Také Gimel se na něj vrhnul. Nezdálo se ale, že by jejich rány lichovi ubližovaly. Pak si Zelda všimla něčeho na posledním schodu. Vypadal velmi neobvykle, ale byl to palcát. Zakřičela na Gimela a hodila mu ho do ruky. Ten s ním ze všech sil praštil. Postava omotaná obvazy se skácela k zemi. Einar ještě pro jistotu vyslal jeden dobře mířený plamen. K jisté lítosti Zeldy se s lichovou hlavou rozpustila i jeho zlatá koruna.

Sotva jsme se stačili rozhlídnout, začala ze stropu opadávat omítka. Všechno se začalo třást a strop praskal. Rychle jsem vzala Ferira za paži a tlačila ho ven z místnosti. Zelda ještě přiskočila k nefritové truhle u nohou otomanu, ale byla dost těžká a na víc nebyl čas. Zdálo se, že se strop musí každou chvíli zřítit. A ona tu přece nechce umřít. Křičeli jsme na seveřany, ať si pospíší. Gimel se podíval na horkou kaluž roztaveného zlata, ale s nadávkami se otočil a vyběhl ven. Jen Einar tam zůstal stát a v tom se strop zřítil.

Chvíli trvalo, než se usadil prach. Gimel zíral na hromadu kamenů, kterou byl zasypán vchod do místnosti. Beze slova je začal odrovnávat, i když vlastně nebylo kam. Stály jsme tam se Zeldou jako opařené a hleděly na supícího Gimela. Tohle nemohl přežít…

3 komentáře u „Setkání s lichem (sezení 14.7.)“

  1. Ten lich nebyl tak úplně začátečník, když se mu podařilo seslat tohle kouzlo na takovou vzdálenost. Já sám to budu umět až po dalším postupu, i když hlavně proto, že se nesoustředím pouze na jeden obor.
    Při čtení jsem úplně viděl Korppiho, jak omotává Gimela provazem, abysme ho mohli vytáhnout 😀
    Je fakt, že ukončit to v tomto místě je asi nejlepší, ale doufám, že ta scénka s hrabáním příště chybět nebude 😉

Napsat komentář