Setkání se světlonoši (12.zápis)

Pořád si nemůžu zvyknout. A co teprve Muriel – už vůbec nemluví, jen nervózně kouká. Včera jsme totiž potkali skřetí komando. Trochu mě překvapilo, že v něm byl skřet jen jeden – velitel. Zbytek tvořili podivní, dohněda opálení lidé. Někteří mají zajímavé tetování, po těle i tvářích. Chvíli jsem uvažoval, jestli nemá nějaký magický význam, ale pak jsem došel k názoru, že bude spíš rituální. Samozřejmě je to jen můj odhad.
Skřet – velitel se choval poměrně arogantně, dokud na vlastní oči neuviděl znak Světlokazu na Šarpárově prstenu. Díval jsem se taky a jsem si jistý, že bych ten znak příště poznal.
Mluvili spolu chvíli tou jejich skřetí řečí. Potom velitel pokývl, položil si pěst na hruď a cosi vykřikl. Všichni členové komanda to po něm opakovali a od té chvíle nám slouží jako eskorta. To není na škodu – předevčírem jsme znova bojovali s několika neznalými sebevrahy – ale ještě víc to mění poměr sil. Zdá se mi, že jen Šarpárův rozkaz přiměl Húšanga odložit aspoň na čas nepřátelství vůči mně. Nedělám si iluze o tom, že se mu nebudu muset za čas postavit. Čas od času přemýšlím o tom, jak ho porazit. Přiznávám, že mě ještě nic nenapadlo. Aspoň ne nic, co by mělo šanci na úspěch.
Z houští vyletělo několik šípů a stejný počet válečníků padl. Zaječeli a rozprchli se do úkrytů. Rychle jsem se zakryl ochranným kouzlem. Viděl jsem, že Muriel i Zlomený Šíp dělají to samé, Húšanga jsem nikde neviděl. Šarpár stál uprostřed mýtinky a řval rozkazy na poschovávané komando. Jejich velitel taky cosi křičel, ale jen několik těch lidí mělo u sebe luky. Navíc, kdo se pokusil opětovat střelbu, skácel se rychle s jedním či dvěma šípy v hrudi. Uvědomil jsem si, že Šarpár je dokonalý cíl. Idiot, jestli ho teď sejmou, jsme v opravdu velkým průšvihu. Rozběhl jsem se a postavil se před něj. Teprve když se ode mě odrazilo několik šípů, mávl ledabyle pařátem a vztyčil vlastní kouzlo, aniž přitom přestal ječet na komando. Udělal to spíš mimochodem a přesto bylo jeho kouzlo o několik tříd lepší než moje. Rád bych si dovolil ten luxus pocitu marnosti, ale nebyl na to čas. Přestal jsem se o něj starat a rozběhl se vstříc šípům. Schytal jsem jich tak deset, možná i víc, ale naštěstí žádný neprošel skrz. Zuřivě jsem řval a rozháněl se holí.
Úplně jako Gimel, napadlo mě. Musel jsem se hodně snažit, abych se nerozesmál – to by asi nemělo ten správný účinek. Šípy přestaly létat a všiml jsem si několika dryád, jak mizí v lese. Za jednou jsem poslal Vzdušný úder, ale ani jsem se ji nesnažil zasáhnout.
Uvědomil jsem si, že moje ochranné kouzlo už skončilo, stojím mezi stromy obklopen komandem  (které nakonec přece jen do útoku vyrazilo) a společně se chechtáme jako šílenci.Večer si mě Šarpár vzal stranou. Byl jsem dost zvědavý, co mi chce, protože vypadal – poprvé, co ho znám – dost nesvůj.
„Ty mi zachránil život. Já tobě vděčný. Já tobě dar.“ Natáhl ruku a podával mi podivný, nazelenalý krystal. Vzal jsem si ho a prohlížel ze všech stran. Cítil jsem z něj magii, jemnou, ale silnou. Nebyl jsem schopen určit co ta věc přesně umí, a tak jsem se na něj tázavě podíval.
„To krystal na světlo,“ objasnil s podivným šklebem, který jsem u něj ještě neviděl. Skoro jsem měl pocit, že se usmívá.
„Ty můžeš dostat do míst, kde žádné.“
Poděkoval jsem mu, ale zmatek v hlavě mi zůstal. Asi jsem první sevjoran po spoustě desítek či stovek let, který dostal dar od skřeta. Přiznávám, že i za těchto okolností ve mně určitá podezřívavost zůstala.
Zato ostatní – obzvlášť Muriel – velkou radost neměli. Zbytečně jsem se jim snažil vysvětlovat, že bez Šarpára by komando poslouchalo nejspíš Húšanga – a ten by je proti nám okamžitě poslal. Že je teď arcimág ze Světlokazu náš nejlepší spojenec. Znělo to divně i mně samotnému, ale věděl jsem, že mám pravdu. Mimoto ho dost možná ještě budeme potřebovat, až se dozvíme, v čem spočívá problém světlonošů. Je nad slunce jasnější, že je z nás v magii nejschopnější. Zjistil jsem, že za to toho ve své podstatě nechutného skřeta obdivuju. Tohle zjištění mě příliš nepotěšilo.
Ráno poslal Šarpár komando svou cestou. Zdá se, že se blížíme k věži světlonošů. Kolem oběda jsme potkali první nemrtvé. Byli tři a Šarpár je zlikvidoval stejně snadno, jako by rozšlápl mravence. Podíval jsem se na ně blíž, ale až na nepřítomnost vazebních krystalů vypadali jako ti z Černé Tvrze. Lidi – a jeden elf. Rozdíl není až tak patrný, ale po tom, co všechno jsem přečetl v deníku toho nekromanta, mám docela přehled. Trochu jsem zalitoval, že jsem všechny věci, pocházející z Tvrze nechal ukryté u Pai Meie. Ale na druhou stranu, nosit světlonošům do věže funkční nekromantské krystaly by téměř jistě nebyl ten nejlepší nápad. A to už vůbec nemluvím o tom deníku.
Zlomený Šíp vypadal trochu otřeseně, když zjistil, že jsme s Muriel měli tenkrát pravdu. Ale vzal to statečně, jen prohodil něco o tom, že jsme měli pravdu a přišel se podívat, jak vypadají. V příštích dnech se s nimi měl seznámit blíž, ale to teď ještě nevěděl ani jeden z nás.
Po poledni jsme potkali hlídku světlonošů. Rychlost jejich útoku mě překvapila, i po tom, co jsem o nich slyšel. Šarpár kolem nás okamžitě vytvořil ochrannou bariéru, zatímco Húšang začal sesílat jakési útočné kouzlo. Podrazil jsem mu nohy, až se svalil.
„Nechceme s nima bojovat!“ Zařval jsem na něj. Vztekle si mě měřil, ale další pokus nepodnikl. Odvrátil jsem se od ležícího skřeta a podíval se na Šarpárovo kouzlo. Nic tak mocného jsem nikdy v životě neviděl –  ani nedávno při setkání s druidem. Dokonce ani světlonošové se přes něj nedokázali dostat – a že se snažili. Zlehka jsem se dotkl jeho ramene. Okamžitě jsem pocítil dokonalý klid jeho mysli. Podílel jsem se na jeho kouzlu, cítil jsem, jak ze mě odčerpává magickou a spolu s ní i životní sílu. Bylo mi to jedno. Kdesi v pozadí mé mysli se vynořila matná myšlenka, že tak úžasné koncentrace nedokázal dosáhnout ani jeden z mých mistrů.
Cítil jsem, jak moje tělo slábne. Ruka mi sklouzla ze Šarpárova ramene a já se zhroutil do trávy.Když jsem se probral, ležel jsem stále na stejné mýtince. Nejdřív jsem se trochu vyděsil, než mi došlo, že to, co se nade mnou sklání je Šarpár. Vedle něj klečela Muriel, Zlomený Šíp a pak…
„Jsem talanté,“ řeklo to. S námahou jsem se pokusil zaostřit. Byla dost hezká, zhruba kolem třiceti, možná spíš čtyřiceti let. Talanté, kde já už jsem to slovo slyšel? Jistě, konečně mi došlo, světlonoš – léčitel. Lépe řečeno, léčitelka. Naposledy mi pod nosem zamávala jakousi větvičkou a schovala ji do vaku, který měla přes rameno. Pohled se mi projasnil.
„Díky,“ zachrčel jsem. Na chvíli jsem se až lekl, že jsem začal mluvit skřetím jazykem – tak hrozně to znělo. Ale ji to z míry nevyvedlo.
„Lež, ještě chvíli bude trvat, než budeš v pořádku,“ pronesla mírným hlasem zvyklým uklidňovat zraněné.
Převalil jsem se na břicho a pokusil se vstát. Moc to nešlo, ale povedlo se mi aspoň dostat se na všechny čtyři. Strupatý pařát mě podepřel a já se konečně s vrávoráním postavil.
„Máš občas dost pitomý nápady,“ prohodil Šarpár přátelsky. „Ale dost možná, že nám právě to zachránilo krky.“
Cítil jsem se slabý jako malé dítě a veškerá moje Síla byla pryč. Hlava se mi motala jako skoro před týdnem po skřetí pálence. Z druhé strany mě podepřel Zlomený Šíp. Uvědomil jsem si, že jsme obklopeni osmi světlonoši v zářivých zbrojích. Paladinové. Všichni vypadali připraveni okamžitě zaútočit. Najednou jsem si nebyl jistý, jestli je dobře, že jsem při smyslech.

 

Napsat komentář