Sintar (sezení 23.12)

Cesta pláněmi ubíhala celkem jednotvárně, jak už jsme si ostatně zvykli. Gimel jel většinou na koni, já se s Uzuri střídala v řízení vozu a Ferir s Einarem se nějak zabavili se soudcem za námi. Tak to šlo až k řece, kde se nám naskytl zajímavý pohled na přepadení obchodní lodi ze Sintaru. Střetla se s ní rychlá loď barbarů, plující pod vlajkou draka, a sintarská loď šla ke dnu. Seveřanům velel někdo se zářícím červeným mečem, takový materiál jsem ještě nikdy neviděla.
Tahle řeka byla nakonec poslední, co nám bránilo dojít po svých až do Sintaru. Plavat bych přes ni nechtěla, i kdybych to snad uměla. Jediná cesta je tak velký přívoz, malý náš vůz neuveze. Cenu se podařilo usmlouvat na polovinu a dostali jsme ještě dobrou radu zadarmo – že nás může někdo dostat za patřičný (rozuměj „vysoký“) obnos do města bez kontroly, která by se nám nemusela líbit. Takhle se naprášit přímo před soudcem to chce patřičnou porci blbosti. Střáž byla nepříjemná jak všude, tady se asi ta pakáž ze Železných dolů učila.
Podle pokynů velitele 3. podpůrného zásobovacího pluku jsme bez problémů našli chrám estelinek a předali soudce. Prý nejdříve zítra budeme vědět víc. Hurá do víru velkoměsta. Teda až ustájíme koně.
Trochu tápeme ale nakonec po smradu nacházíme Medové stáje v Květinové ulici. Toho přesládlého hobita bych po chvíli poslouchání asi zabila, tak dlouho jsme se ale nezdrželi. O zvířata se snad postará aspoň z poloviny tak, jak slibuje. Ochotně nechávám ve voze svou kuši; střílet s ní beztak moc neumím a akorát se pronese. Že ale i ostatní opouští své sbírky železného harampádí mě překvapuje.
Během chození po Sintaru jsem zahlédla hostinec, kam teď už neomylně směřují naše kroky s vidinou pozdního oběda. Nad vchodem je vyobrazená jakási bájná stvůra, já ale vím, že tu někde má být nálevna U Slimáka, čili záhadné stvoření bude možná o poznání běžnější. Vevnitř bohužel ale nacházíme jiný důvod pro pojmenování – hostinský je snad pomalejší než smrt. A navíc všemu jídlu říká „žába“. Každý jednu objednáváme a asi tak po půl dni čekání zjišťujeme, že se jedná o výborné kuře. Možná kuře. Je to dost velké. Možná nějaký Korppiho sourozenec.
Je možné se tu rovnou i ubytovat, i když v dost zoufalých podmínkách. Jednu noc to vydržím, zítra si kdyžtak něco najdu, kdyby bylo nutné zůstat déle. Vyndám z vaku co teď nebudu potřebovat a jdeme za obchody. Pravda, plesové šaty se mi opouští o dost hůř než ta kuše.
Na trpasličí náměstí je snadné tret, kde ale najít trpaslíky? V nejlepším domě evidentně ne. Tak nevím, tihle mágové jsou mi trochu záhadou. Hosty vítají dost svérázným způsobem, a nabídnout kloudně nic neumí. I když má člověk peníze.
Další větší budova je hlídaná a zdá se, že spíš pro to, aby nemohl nikdo ven. Zase vedle. Napotřetí konečně trpasličí banka. Ne, že by ta skupinka hádajících se trpaslíků stála za hledání, ale Ferir si ví rady a zapojuje se do hovoru. Nerozumím vůbec ničemu, tak tu grotesku z bezpečné vzdálenosti sleduju. Je až s podivem, jak umě trpaslíci používají při gestikulaci své obrovité sekyry.
Pokračujeme v pochůzce a u skřítka Šej-lu v řemeslnické ulici prodáváme nějaké šperky. Zlato ocenit neumí, tak prodávám jen kameny. Obzvlášť rád má nebroušené, tím líp pro mě. A ještě mi zaplatí v atonech, tuhle měnu mám ráda. Ani nevím proč, nikde mi ji nevezmou. Vypadá to, že je šikovný, tak si nechám ozdobit dýku. Červený kamínek jí bude slušet.

3 komentáře u „Sintar (sezení 23.12)“

Napsat komentář