Sintarská odysea (sezení 18.2.2012)

Stodola hospody U Piráta byla plná lidí. Asi osmdesát lodníků a přístavních dělníků chtělo vidět finálovej souboj boxerů. Jejich šampiona a mě. Mezi hlučícími diváky pobíhal klučina a sbíral sázky. Pochopil sem, že nemám bejt favoritem. Přesto si Einar a překvapivě i Zelda vsadili na mě.
Věděl sem, že mi kámoš pomůže obvyklým trikem.
Pak vstoupila VONA. Obrovitá Villtur Brunnhilda, kterou známe z tý akce Mlady. Dav ji nadšeně vítal. Bylo jasný, proč…
Ale měl sem sázky u prdele. Svoje zranění i velikost tý zrůdy taky. Bude pořádnej boj!
Překročil sem ohraničení kruhu a vstoupil do písku. Einar mi pozved ruku a hlasitě prones:“Gimel Ničiteel.“ V té chvíli seslal obranné kouzlo. Mělo by vyvážit nevýhodu mýho zranění z řeky…
Pomalu sem sevřel ruce v pěst.
Já a vona.
Rval sem se už tolikrát. Teď sem vnímal novou sílu. Dav čumilů, lidskejch červů, který se přišli pobavit soubojem. Sevjoran proti villtur! Maj to mít!
Villtur naznačila, ať se předvedu.
„Villtur sem ještě nelovil“ křikl sem, zuřivě sem vyrazil kupředu a nakopnul ji.
Její protiúder byl silný. Kouzlo nefunguje?!?

Co na tom, do hajzlu.
Byla zkušenější i silnější. Lidi ji fandili. Nevadí, vo to sem měl větší chuť ji rozsekat, předvíst se. Já byl zase pohyblivější. A vona ňáko nervózní.
Uskakoval sem jako šelma a zkoušel použít ničivou fintu z Daine.
Nedařilo se, nedostal sem se do správnýho postavení. Musel sem na to jinak.
Bolestivě mě zasáhla do stehna, každý pohyb bolel. Jen jsem víc dorážel!
I ona začala být vzteklá. Ztratila opatrnost, u huby měla pěnu..
Využil jsem toho, přiskočil a čelem ji rozrazil nos. Na písek dopad cákanec krve.
Byla to strašná rána, která by se mnou pěkně zamávala. S ní teda moc ne.
Ale dav poprvý pochválil mě.
Jenže pak to přišlo. Podivní pískání sem ani nevnímal. Pak se vozvala děsná rána.
Cosi bouchlo, rozrazilo dveře a stěny. Bylo to z tý vorčí ďábelský koupelny.
Ten zelenej blbec přetopil kotel.
Nastala panika a ti blbci zdrhali přes zápasiště. Bylo po souboji. Villtur zmizela v davu.
Zmateně a naštvaně sem začal vnímat vokolní svět.
Moje čerstvý modřiny ošetřila Uzuri s pomoci lektvaru z bylin, který chutnal jako vyvařená sláma.
Na pokoji se mě zeptal Einar, zda mu důvěřuju. Komu jinýmu bych asi měl důveřovat? Posadil se naproti mě a divně na mě čumel. Bylo to nepříjemný, ale asi ňákej vobřad. Trvalo to dlouho a elfky znuděně vodešli. Einar se pak složil vyčerpáním, ale já byl úplně vyléčenej.
Dost dobrý, jen to asi nebude dělat moc často. Dones sem mu raději panáka a lákal ho na vyhlášený elfí děvky.
Bylo mi jasný, že tohle (ženský) kámoše probere.
A taky že jo. Ferir nám vysvětlil kde a zůstal hlídat naše věci. Aspoň nám neleze do zelí, když se mu líběj fousatý. Dost sem se na ty malý krásný mršky těšil…
U vchodu dělali drahoty, že pouštěj jen elfky nebo majitele bestií. Einar se nakonec proměnil v pumu a mohli sme dovnitř.
V jakýsi kleci tam zápasila divoká zvířata. Naše elfky tu na to koukaly. Taky bych se díval, ale my přišli kvůli jinej záležitosti. V jiný části místnosti probíhaly divoký nevázanosti všech možnejch druhů. S úšklebkem sem si vzpomněl na to, co mě učila Lena…
Vyhlídli sme si skupinku dvou elfek a jedný lidský ženy. To by šlo!! Přidali sme se k nim. Krásný malý kočičky, šikovný a roztoužený, hebký jako samet… A jim se s náma taky moc líbilo. Bylo to úžasný, úžasný…
Na tohle budu ještě dlouho vzpomínat!
Ráno sem byl dobře vyspalej a naladěnej.
Probudilo nás klepání na dveře. Nějaká žena přitáhla zásilku, že prej pro mě. Od Ištaka! Podepsal jsem papír a pak jsme to vopatrně rozbalili.
Byl tam můj objednanej barbarskej meč kovanej na míru. Vůbec sem tu celou záležitost s tím hovadem nechápal, doufám, že to Einar rozlouskne. Ale meč byl super, velmi dobrá práce, která se líbila i našemu trpaslíkovi. Hlavice byla vyvedena jako hlava zuřivýho medvěda, přesně jak sem chtěl. Tuhle pevnou čepel snad nezlomím.
Vydal jsem se do Sintaru a sehnal dvoje oblečení, kožený kalhoty a košili prý dle poslední módy. Pak jsem zašel do paláce navštívit Mladu. Sluha mě tam nechtěl pustit, ale Mlada mě přivítala s velikou radostí. Bál jsem se, že na nás pozapomene, tak mě to mile překvapilo.
Chvíli sme povídali u nejlepšího piva, co sem kdy pil. Má se dobře, je z ní baronka a nevraživost místních se jí očividně nedotýká. Měla tam velkou mapu Tary a knihovnu, která by nás připravila o Einara, tak ještě že se mnou nešel. Chtěl sem vědět, zda se nedá něco udělat s tou vodměnou na Zeldu, ale to prý neví. Možná bude vědět Bryn, kterýho máme navštívit v Górově chrámu.
Cestou zpět sem vyzvedl naše koně a vůz u toho chlupáče, co se vo ně sice pěkně, ale dost draho staral. Koupil sem tam za 300 zlatých černýho silnýho jezdeckýho koně. Sehnal na něj sedlo s brašnama a se vším dorazil zpět k pirátovi.
Barbarskej meč i pořádnej vraník! Konečně jako strejda Manu!
Po dobrým vobědě sme ještě vyslechli modlitbu ke Górovi vedenou mocným rytířem Ektorem de Marys, vo kterým kolovaly hrdinský zvěsti. Vedl 25 Eldebranskejch rytířů, ale co tu měli dělat, to sme nevědeli.
Sepsal Gimel

Pěstní souboj mě moc nezajímal. Raději jsem odpočívala. Když se ale vrátil Ferir a zmínil se o elfím večírku v docích, zpozorněla jsem. Že by opravdu byla pravda, co mi Tihuki o místních elfech vyprávěl? Vyrazili jsme tam se Zeldou, aniž bychom čekaly na ty dva. Podle trpaslíkova popisu jsme to našly dobře. Ani dostat se dovnitř nebyl příliš problém. Co jsem ale viděla vevnitř, mě znechutilo. Všude se povalovali lidé i elfové, pili, pářili se. V davu se pohybovalo několik vtíravých mužů nabízejících tabák nebo hašiš (Zelda si hned na zkoušku jeden kousek koupila). Jeden z nich ale vypadal trochu jinak. Chtěla jsem se nenápadně přiblížit, abych si ho lépe prohlédla. Abych se přesvědčila, jestli je to opravdu ten, koho hledám. Kewan – prodavač Kouzla Života. Bylo mi z něj zle, ale Zelda se neostýchala a zaplatila ochotně za dvě lahvičky.
Uprostřed prostorné haly stála velká klec. Protlačila jsem se davem, abych zjistila, co se tam děje. Strnula jsem. V kleci spolu bojovala zvířata – pes a medvěd. Podle pokřiků okolo stojících postav každý někomu patřil. Byli rozzuřeni a měli již četná zranění. Nechápala jsem, jak se mohli dostat až sem. Soustředila jsem se. Hluk kolem pomalu utichl. Moje mysl zamířila k těm dvěma bytostem uvnitř. Jeden z nich – medvěd – se na chvíli zastavil v souboji, otočil hlavu a podíval se mi přímo do očí. Viděla jsem, jak se mu pes zakousl do krku, až jsem vykřikla. Medvěd padl k zemi a jeho oči pomalu vyhasínaly. V hlavě mi znělo jeho „děkuju“.
Musím odtud pryč! Doznívající omámení mě ale upozornilo na zvláštní pocit. Pohlédla jsem znovu do klece. O takovém zvířeti jsem nikdy ani neslyšela. Vypadal jako vlk, ale mnohem větší. Jeho špičáky byly obrovské. Se soupeřem neměl mnoho práce. Bolestivé zakňučení mě bodlo u srdce. Inteligence, která vyzařovala „vlkovi“ z očí, mi ale nešla do hlavy. Navíc spíš on vedl svého majitele než naopa
k. Rozhodla jsem se ho sledovat.
Nedělalo nám problém být nenápadné. Když zvíře a člověk vešli do malé boudy nedaleko v docích, vyčkávali jsme chvíli za rohem. Nic se ale nedělo. Vevnitř bylo ticho, žádné světlo, žádné známky pohybu. Zelda opatrně otevřela dveře. Nic. Co se to tu děje? Někdo očividně vešel dovnitř, nevyšel ven, ale vevnitř nebyl. Vzdaly jsme další pátrání a vrátily se k Pirátovi. Gimel s Einarem se vrátili až skoro k ránu.
Po snídani jsme se znovu vydaly do doků. Za světla se mohlo objevit něco, co za tmy nebylo vidět. Ale to se nestalo. Jen chlupatá stříbrná kočka nás sledovala, jako by věděla víc než my. Skoro jsem tomu věřila. Držela se nás až k hospodě. Teď bylo na čase doprovodit Tihukiho k jeho strýci Kwasimu. Byl velmi šťastný, když Tihukiho viděl. A ještě šťastnější, když se mu synovec svěřil, že už nepotřebuje Ko
uzlo Života. Kwasi mi projevil svou vděčnost a já jsem dostala odvahu zeptat se ho na bonboniéru z Axary. Koumácký ork od Piráta se o ni velmi zajímal. Teď už jsem chápala proč. Kwasi byl ale velmi smutný – před dvěma dny se mu tento poklad ztratil z jeho skrýše. Pokusila jsem se najít nějaké známky po zloději, ale marně. Kwasiho nádhernou zahradu jsem opouštěla s těžkým srdcem.
Sepsala Uzuri

Na večerní zápas jsem se vcelku těšila. Přítomnost einarových kouzel zaručovala snadnou výhru, tak vsázíme, co jde. Jen co se v ringu objevila obrovitá Brunhilda, se zlaťáčky se v duchu loučím. A s její první ránou se v duchu loučím i s Gimelem. Že by ho v tom Einar dnes nechal? Naštěstí zápas přerušila hrozná rána z orčích lázní. Lidi se na sebe tlačí a vybíhají ven. Tak přivýdělek nakonec přeci jen bude.
Noc je ještě mladá, tak vyrážíme s Uzuri ven. Jednak nás zajímá, jak žijí místní elfové, no a za druhé nás nezajímá, co právě provádí Einar s Gimelem.
Elfové to umí pořádně rozjet, jen co je pravda. Hned po příchodu je nám nabídnutý hašiš a ještě nějaké horší svinstvo, jehož jméno ihned zapomínám. Nicméně beru obojí. Po nějaké době došli i naši barbaři. Co barbaři, prasata jsou to. Sotva pozdraví a už se válí s elfkama. Přišli o zajímavý souboj v kleci mezi psem a čímsi, co jsem nikdy předtím neviděla. Zvláštní zvíře s čírem a velkými špičáky doslova zakouslo psa a i se svým pánem odcházejí.
Uzuri se ta zubatá kočka líbí víc než zdejší zábava, a já jdu radši za ní. Aby se nám někde v přístavu nezatoulala. Zvíře je to zvláštní, naprosto klidné, působí inteligentněji než většina místních. Oba vešli do chatrče, dveře se zavřely a nic. Už je to divné, tak dojdu k Uzuri a společně prohlídneme místo, abychom zjistily, že prostě zmizeli. A to jsem ten hašiš ještě neměla. Ráno moudřejší večera, jde se spát.
Ráno nás všechny překvapil pozdrav od Ištaka. Ještě nedávno nás chtěl zabít, a teď pošle meč. To vypadá na pořádně rozdvojenou osobnost.
V přístavu nic nového ráno nebylo, jen ta stejná rybářská chatrč co večer. Hodně stop vedoucích dovnitř, ale ven jen ty naše. Akorát se na nás nalepila jedna místní kočka.
Sepsala Zelda

Pozoroval jsem Uzuri, jak ošetřuje Gimelovy nejčerstvější pohmožděniny a snažil se představit si, jak to asi vypadá pod kůží. O tom, jak jsme stavění vím hodně z toho nekromantského deníku, ale z nějakého důvodu tam o léčení nebylo zhola nic. Jak podivné.
Když skončila, rozhodl jsem se pro pokus. Četl jsem o tom, slyšel jsem o tom, ale nikdy mě ani nenapadlo něco tak náročného zkoušet. Pro jistotu jsem z Gimelovy staré košile, jeho krve a vlasů nechal svýho kámoše uvázat něco jako figurku a svázal ji kouzlem s jeho duší. Pak jsem ho chytil volnou rukou za rameno a upřeně se na něj zadíval.
Vytěsnil jsem ze své mysli opovržlivě ohrnutý ret Uzuri a plně se soustředil. Tenhle trik je sice oproti jejímu způsobu mnohem míň přirozený, ale bude fungovat. Pokud se dokážu dost soustředit.
Zpočátku to bylo fakt těžký, daleko těžší, než souboj pod hladinou řeky. Pořád se mi nedařilo prolámat se do jeho mysli. Nakonec se mi podařil malý průlom, po chvilce sem ho rozšířil. Bylo to čím dál snazší. Jeho duše se bránila neznámému, ale nakonec jsem ji podřídil své vůli.
Přiměl jsem jeho mysl přijmout myšlenku, že je jeho tělo naprosto zdravé. Pomalu, jakoby váhavě se tělo začalo podřizovat. Opatrně jsem kontroloval celý proces; nerad bych svého nejlepšího přítele, který za mě čas od času bez váhání nasazuje život, zabil.
Konečně jsem dosáhl svého. Opatrně jsem ukončil kontakt. Najednou sem si uvědomil pot, kterej ze mě tekl v drobných čůrcích, třas rukou a obrovskou únavu. Myslim, že to na mě muselo bejt dost vidět, ale sral sem na to. Gimel seděl pořád naproti mně a tvářil se tak hnusně spokojeně, že jen únava mi zabránila, abych ho nepraštil pěstí. Mám pocit, že mě někdo vodtáh do pelechu a přikryl dekou. Zavíraly se mi voči vyčerpáním.
Vlastně netušim, jestli sem byl mimo, nebo ne. Probral mě až hovor Gimela s Ferirem o povolnejch elfkách, co se tu někde vyskytujou. Aspoň to tvrdil Ferir – a prej ví kde. Poslal sem Gimela pro velkýho panáka kořalky; když sem ho do sebe vobrátil, zdálo se, že to nejhorší mám za sebou.
Cítil jsem, že mám zase dost sil na… No, na hledání těch elfek, co už o nich byla řeč. A na to, co – doufám – bude následovat, až je najdem. Napřáhl jsem ruku a Gimel mi pomohl vstát.
Sepsal Einar

10 komentářů u „Sintarská odysea (sezení 18.2.2012)“

Napsat komentář