Skvělý začátek (5.zápis)

Už sem tu tejden. Obcházíme kolem sebe s Oháňkou a čekáme na příležitost změřit síly. Nic mi nedaruje, ale já sem chytřejší. No, možná by bylo přesnější říct zákeřnější. Pygmej z toho moc nadšenej není, ale dokud se omezujem na drobný naschvály, tváří se, že nic nevidí. Ve skutečnosti ho podezřívám z toho, že situaci tak trochu vítá, že ji bere jako další formu výcviku.

Sem strašlivě unavenej. Všechno, co sem se až doteď naučil, vlastně studuju dvakrát. To, co už sem uměl, zkouším převýst do jeho způsobu kouzlení a naopak, co se naučím od něj, po večerech namáhavě přetvářím do způsobu, kterej mi vyhovuje víc. Často na tom děláme s pygmejem spolu, zdá se, že tuhle mou snahu vítá. Každý dopoledne s ním trénuju několik hodin boj holí. Nabírám Sílu dvakrát, někdy i třikrát denně. A při tom všem mě ještě buzeruje s prací. Už se mi stalo, že sem usnul u večeře – a ne jen jednou.

Dneska se všechno zkomplikovalo. Zrovna sem zametal (skřítek je na to dost vysazenej), když mu přišla návštěva. To je tu normální, jenže tohle byla… Já nevím, ale asi dryáda. Každej ví, o čem mluvím – fakt krásná, zelený oči, zelený vlasy. A taky úplně nahá.

Popaměti sem zametal dál – nebo to aspoň předstíral – a přitom ji poočku sledoval. Byla nádherná a zároveň její výraz jakoby skrýval hrozbu. Došel sem k názoru, že bych se asi bál vedle ní usnout.

Zrovna sem pozoroval, jak hezky vrtí prdelkou při chůzi (a dělal, že zametám poblíž schodů), když se kousek ode mě ozvala elfština. Už sem tak slyšel mluvit Uzuri, takže tu řeč poznám, i když nerozumím ani slovu. A teď sem taky poznal, že to mluví elfka, a to dost naštvaná.

Přestal sem vířit prach a otočil se. Stála na schodech a měřila si mě vzteklým pohledem. Na šatech, ve vlasech a ve výstřihu – prostě všude – měla neklamný známky toho, že sem měl spíš koukat, kam ten bordel metu.

Pai Mei se jako obvykle usmíval a vesele pochechtával – což nejspíš taky nepochopila správně a náladu jí to rozhodně nezvedlo. Dozvěděl sem se, že se jmenuje Muriel a v magii není zrovna začátečník, ale že chce rozšířit své umění o vitální magii. To je totiž přesně to, v čem je pygmej fakt dobrej, možná nejlepší.

Chvíli si s ní povídal a potom, protože sem se motal poblíž a snažil se tvářit, že vůbec neposlouchám, zatímco se Oháňka naparoval před stále nahou dryádou, mi dal za úkol ji ubytovat. Vybral sem jí hezkej pokojík s tím nejhezčím výhledem (kterej byl jen náhodou hned vedle mýho), protože sem se snažil jí vynahradit to přivítání. To už sem měl větší šanci porazit Pai Meie s holí. Brala mě jako sluhu, tak sem ji v tom nechal. Však on ji z toho pygmej vyvede.

V tomhle bodě mě skutečně nezklamal, je to zásadovej chlápek. Její výraz, když zjistila, že má odnýst a umejt nádobí od večeře, se dá popsat jedině jako zděšenej. Trápila se s tím docela dlouho, ale nakonec to zvládla. Výjimečně sem si vzal svitky dolů, abych na ni viděl. Musím jí přiznat, že si jediným slovem nepostěžovala a nepoprosila o pomoc, i když bylo zjevný, že něco podobnýho dělá fakt poprvý.

Druhej den ráno sem ji musel jít vzbudit. Prošvihla snídani (měl sem hlad, tak sem ji udělal za ni) a tak mě pro ni Pai Mei poslal, aby stihla aspoň uklidit ze stolu, znova umejt nádobí a donýst vodu z potoka.

Protože tu teď byla ona, moh sem víc trénovat, takže sem jí byl vděčnej, že dorazila tak rychle po mně. Pygmej mi zrovna vysvětloval nový kouzlo, tentokrát na oslepení protivníka, když sem si všim, jak elfka vleče vědro s vodou. Prohýbala se pod ním a musela fakt často odpočívat, a to ji ještě aspoň dvě čekaly. Bylo mi sympatický, že se snaží a o nic neprosí a navíc sem dostal takovej nápad. Omluvil sem se mistrovi a tu vodu jí pomoh nanosit; neřekla ani slovo, ale vděčně se usmála. Probrali sme taky ten včerejšek a když sme měli vodu nanošenou, tvářila se, jako by k té příhodě nikdy nedošlo.

Odpoledne si ji vzal pygmej stranou a začal ji zasvěcovat do oboru. Šel sem si to poslechnout znova, to nikdy nemůže uškodit. Měla pár zajímavejch otázek k věci, takže sem toho rozhodně nelitoval. Západ slunce nás všechny tři zastih ponořený v debatě.

Když nám (rozuměj Muriel) začala bejt zima, přesunuli sme se dovnitř. Tam sme zjistili, že se Oháňka tak nemoh dočkat večeře, že se najedl sám – a že už zmizel do svý cimry, aniž po sobě třeba jen uklidil ze stolu. Muriel to beze slova udělala sama a já jí pak pomoh s večeří, aniž bysme přerušili náš rozhovor.

Pygmej trvá na tom, že se u jídla nesmí mluvit, ale hned potom sme pokračovali, a to dost dlouho do noci. Probírali sme naše obory; já se s nima podělil o to, co vím o materiální magii a Muriel dlouho povídala o své, mentální. Fakt jí rozumí, to se jí musí nechat.

Ráno zase zaspala. Když sem ji budil, pokusila se mě několikrát zahnat nějakým svým kouzlem, ale Pai Mei mě vždycky vrátil. Nakonec sem toho měl dost a chrstnul na ni vědro ledové vody; nevěřil bych, jak rychle se může takovej spáč vzbudit. Z očí jí šlehaly blesky a vypadala fakt naštvaně, ale moji pozornost upoutalo něco jinýho. Noční košile se jí díky vodě přilepila na tělo a mně se naskytl neobvyklej pohled. Má krásný prsa. Všimla si, kam koukám a vyhnala mě.

Protože fakt není zrovna silná, začal sem za ni nosit vodu; pokaždý sem dotáh o vědro víc. Od té doby vstává včas. Večery trávíme obvykle debatama na téma magie, případně boj holí, i když o ten Muriel zrovna přílišnej zájem neprojevuje. Taky na střídačku vyprávíme příběhy. Když sem vytáh ten, jak šla Uzuri lovit a přitáhla hada zakousnutýho v noze, oba se strašně smáli a pygmej spadl ze zídky, na které zrovna seděl.

Je to tu skvělý a sem tu fakt šťastnej. Skoro. Stejská se mi.

2 komentáře u „Skvělý začátek (5.zápis)“

Napsat komentář