Slasti a ztrasti Sintarské (sezení 3.3)

Byla to veliká sláva, to věděl zcela jistě. Už dlouho neviděl tolik uniforem na jednom místě, a co bylo měšťanů s jejich navoněnými paničkami. Celý dav se tlačil kupředu, jen aby viděl skupinku rytířů v nablýskaných zbrojích v čele. Šedivák se v duchu usmál, když spatřil plavovlasého mladíka, vůdce eldebranských rytířů, jak pronáší slova modlitby. V něžnější půlce města se budou povolovat korzety při vzpomínce na dnešní vystoupení a druhá odvážnější půlka města se bude shánět po takové zbroji.

Vše jednou skončí, i oslava Rytířovi musela. Ze své pozorovatelny nikým nespatřen, ale mohl vidět všechny. Několikrát se oklepal, aby setřásl vlhkost z kožichu, a otočil se zpět do trubky. Znovu na ně narazil u Voňavého náměstí. Podařilo se mu proběhnout až přímo ke stánku se zelím, pak ještě kolem zkažených ryb a pak už i slyšel jejich handrkování se šperkařem. Evidentně neměli tušení co a za kolik. I on by jim dokázal poradit, ale kdo by si ho všímal. Spíš ho zajímalo, proč tak studují ty lejstra s nabídkama práce. A dokonce jeden ten papír strhli. Že by hledali uprchlé zločince a vrahy? A nebyla ta tvář na plakátě nějak povědomá. Myšlenky se mu honily hlavou jako šílené.

Pak ten fousatý trpaslík okamžitě někam vyrazil. Poznal už tyhle národy a dovedou jen dvě věci. Opíjet se pivem a bušit do žhavého železa. Bylo mu fuk, jestli jde dělat jedno nebo druhé, raději by sledoval tu elfí krasavici, co už předtím pokukovala po stánku s prádélkem. Oblečenou v něčem takovém by ji rád viděl. Ta představa byla tak skutečná, až se mu na krku postavili chlupy. Přeci jen ji ale raději nechal běžet a věnoval se těm zbývajícím.

Do týhle ulice moc často nechodil. Příliš nóbl a málo něčeho dobrého na zub. A když už, tak to smrdí jedem. Rozhodně to tu neměl rád. Ale nesourodá skupinka se tu sešla před honosnou haciendou. „Copak to dělají?“ pomyslel si Šedivák. Věci se dali do pohybu, zdálo se, že ta podivná elfka dokáže cítit to, co on. Kdyby tam někdo byl, tak by mu řekl: „Že by hledali toho ztraceného zablešeného ratlíka?“

Měl rád vůni Sladké Víly. Vždy se tam našlo něco, do čeho se mohl zakousnout. Ale tentokrát tam nešel pro mls. Elfí majitel si družinu pozval do své pracovny. Nebyli tam dlouho, protože hned šli na dvorek. Smrdělo to tam psíma pachama, až se mu zatočila hlava. „Jo tady byli, a pak zmizeli, jak ten velkej Wulf tak i ta malá Fifinka. V jeden den to bylo, to Vám povídám. Jakoby se do země propadli.“ říkal majitel Víly. „Asi ne do země, ale do zdi.“ upozornila elfí stopařka, a všem ukázala končící stopu. Šedivák jen tak tak unikl, když se ta druhá elfka vyšvihla na vrchol zdi. „Za tou zdí je ulička a nějaký bahno. A cítíte ten divnej smrad,“ prohlásila.

Ještě teď by se smál, kdyby nebyla ta elfí krasavice tak mrštná a rychlá. Uskočila letícím splaškům fakt neuvěřitelně. A taky jaký má originální slovník – část z něj směrovala na toho, kdo se nepodíval, když tu hnusy vylil z okna. V uličce toho asi moc nebylo, jen nějaký rýhy od kol vozu a všudypřítomný divný puch. Že by hnoje? Ale s čím to spojený? Už viděl za život všechno, ale chodící hnůj? To bylo moc.

Tak sem bude muset chodit častěji. Sice nic k jídlu, ale vypadá to tady dobře. Však se to zalíbilo i těm, co už je půl dne sledoval. Chovali se, jako by našli nový domov. To co on nikdy neměl. „Ale jak se jim to mohlo jen povést? A co chtěli dělat s tím bazénkem plným ledový vody? A kdo je ten vysokej, co voní jak bejvalýho mistra knihovna?“ Víc otázek než odpovědí.

Do Rytířova chrámu se mu moc nechtělo, příliš lidí s všímavýma očima a ostrýma věcma v rukách. Ale zvědavost je horší než veš v kožichu. Musel zkrátka tam. Prokličkoval pod nohama kadetů Rytířovy akademie a honem než mu zavřou dveře. Toho muže za stolem znal. Každý ho znal a on věděl o každém. Šedivák věděl, že je sledován, ale zřejmě to Králi špehů nevadilo. Těch pět bylo jeho přáteli, aspoň se to tak zdálo. Vyprávěl jim mnohé o drakolidech, o Démonovi a o dalších věcech. Dávej a ber. I on něco chtěl. Prý Páni Nemrtváků dělají problémy, asi zapomněli, kam vlastně patří. „Tady bude někdo litovat konce dne,“ pomyslel si Šedivák.

Běžel, jak nejrychleji mohl, ale přesto už to neviděl. Jen tmavé fleky na hradbě zůstali. Pro mnohé nestál ani za pohled a už vůbec ne za řeč. Chudák. Marián Hnoják už nepoveze svoji smradlavou káru. Někdo ho přibil na hradbu. Za živa.

Ta elfka má ale odvahu. Takhle jen tak vyrazit do doupěte a úplně sama. On by tam nešel ani zanic. Jeho postavení nebylo vysoké, ale takhle hluboko nikdy neklesnul. Byl daleko od města a viděl, jak vstoupila mezi chatrče. Už ji začal litovat, když uviděl, jak tryskem prchá ven. Viděl, jak klopýtla, když ji do ramene zasáhl kámen. Málem ho zašlápla, ale unikla snad na poslední chvíli.

Ani vyspat ho nenechali a v nočním čase vyrazili všichni kamsi do ulic. Chřestili zbraněmi jako kroupy, když padají na plechovou střechu. Páni Nemrtváků bývají dosti nevrlí, když jim někdo mává mečem před obličejem. Ale tihle vědí, co dělají. Aspoň v to doufal. Začal je mít rád.

Opuštěný sklad už několikrát navštívil. Nic pěkného, ale teplo, sucho a klidný odpočinek. Teď se tu ovšem schylovalo k něčemu zcela jinému. Tři vešli dovnitř, dvě zůstali venku. Kolikrát už sledoval takové počínání a kolikrát smutnil pro poražené. Jak to bude dnes?

Zježily se mu všechny chlupy. Cítil Nemrtváky. Potáceli se ulicí tihle sluhové svých pánů. Byli čtyři a do očí se jim raději nedíval. Vrata se za nimi zaklapla se zvukem půlnočního zvonu. Neodvážil se dovnitř, aby viděl, co se tam děje. Slyšel jen třeskot zbraní,blikající světla a pach magie byl skoro až nesnesitelný. Pak nic jen křik. Nemrtvý přeci nemluví. Přiblížil se moc a málem ho trefili otevírající se vrata. Ven vypadl jeden z nich. Znovuoživený. Ale jeho další smrt už brzo přijde. Dvě střely do hrudi a je vyřešeno. Nikdo nepřežil. Ale on už ani předtím mnoho nežil. Tak a je to. Vyřešeno. Nebo že by ne?

Jedna malá šedivá krysa se rozběhla po ulici a zmizela v nejbližší díře.

13 komentářů u „Slasti a ztrasti Sintarské (sezení 3.3)“

Napsat komentář