knights_and_horses_by_paulobertarts-d5fjh1u„Tak to sme fakt posrali,“ zachrčel Gimel. Palcátem, z něhož ještě odkapávala krev, šťouchnul do jedné z mrtvol. Mrtvola měla na prsou znak almendorské armády.
„Sme v hajzlu,“ zakončil svůj monolog.
„Já netušila, že to jsou vojáci, fakt ne! Je tma, jak jsem to asi měla poznat?“ Nedala se Uzuri.
Bezděčně jsem se ohlédl, ale Loukoť pořád ještě chrápal, až se plachta vozu třásla.
„Třeba sou to dezertéři,“ napadlo mě. „Vobyčejný vojáčci se přece neplížej tmou a nepřepadaj kupce.“
„Ale já nevím, jestli nás chtěli přepadnout. Prostě jsem vás vzbudila – a pak se strhla bitka,“ zničila mou snahu uklidnit ostatní tvrdohlavá elfka.
„No a co. My sme živí a voni ne. Bylo to tak, jak řeknem my, že se to stalo.“
„To je fakt, příběhy u vohňů vyprávěj vítězové,“ podpořil mě Gimel. Zdálo se, že to ostatní trochu uklidnilo. Uzuri se shýbla a začala si s mrtvolami poměřovat nohu.
„Maj jezdecký boty,“ poznamenala. „Jestli mají takovéhle boty, tak někde budou mít koně.“
„Kouknu se,“ řek sem a trochu poodešel. Proč děsit ty nebohý muly – ještě by vzbudily Loukotě a já mu nechtěl vysvětlovat, kde se tu vzalo šest mrtvol v uniformách.
Trochu mě překvapilo, jak sem si poslední dobou zvyk na podobu orla. Puma je taky úžasný zvíře, ale nějak sem se cejtil… Divně. Podrážděně sem zavrčel a vydal se do tmy.
Najít koně bylo snadný. Byli schovaní v dolíku asi sto kroků od nás; vrátil sem se, chňapnul Gimela za ruku a táhnul ho s sebou. Nechtěl se hnout, tak jsem nepatrně zesílil stisk. Pobavilo mě, jak ochotně změnil názor. Při pomyšlení na to, jak vede šest koní sem se ale vrátil ještě pro Uzuri a dobře sem udělal. Elfi maj zjevně ke zvířatům blíž – a teď to nemyslím nijak špatně. Prostě k nim pomalu přišla, chvilku jim něco šeptala a koně se nechali pokojně odvést.
Nic pokojného však nebylo na Loukoťovi, když zjistil, že se u tábora přes noc objevilo šest mrtvejch vojáčků. Až když sme mu vysvětlili, že nás v noci přepadli a poukázali na to, že moc jako vojáci nevypadaj, trochu se uklidnil.
Stejně je pro jistotu Gimel odtahal stranou od stop vozu a já je trochu prohřál Plamenným dechem. Smrděli strašně, ale já stál od nich proti větru, takže to nevadilo.
„Nebylo by lepší je prostě potopit, jako tu sochu ve Starým Sintaru?“ Jen sem zamrkal. Zelda se tvářila jako neviňátko, ale já si připadal jako blbec. Jasně, bylo – tak už je nikdy nikdo nenajde.
Protože sme si nebyli jistí, jestli to sou vojáčci nebo zběhové, ještě sem se vrátil a vnořil je do země.
Vítr naštěstí foukal pořád stejným směrem.
Sotva sme vyrazili, zahlídla Uzuri vpředu nějaký blejskání. Radši sem vyrazil na průzkum; stejně už jsem se těšil, až se zase proletím. Trochu foukalo, ale to mi nevadilo. Zakroužil jsem nad plání a postupně nabíral výšku. Nechtěl jsem si kazit náladu nějakým šípem zatoulaným mezi moje žebra.
Blýskání se ukázalo být odrazem slunečních paprsků od zbrojí skupinky eldebranských rytířů, následovaných oddílem vojáčků. Pro jistotu jsem nad nimi několikrát přeletěl, dokud jsem se neujistil, že je mezi nimi Siegfried. Ten, co jsme ho před časem u Piráta zachránili před výpraskem. Hned potom jsem zamířil zpátky, varovat ostatní. Přistál jsem před vozem a zvažoval, jak jim sdělit, koho mají před sebou. Nakonec jsem začal drápat do hlíny znak eldebranských. Elfky postávaly okolo, zkoumaly můj pokus o obrázek a mně bylo jasné, že takhle to nepůjde.
„To je štít a helma,“ poznal Gimel na první pohled. „A na štítu nějakej znak!“
Zuřivě jsem začal kývat hlavou na souhlas. Nakonec společnými silami uhodli, že se k nám blíží skupinka eldebranských rytířů. Ulevilo se mi.
Ne tak Loukoťovi. Spěšně odbočil na jih a pobízel ty své dvě unavené herky, co to šlo. Díval jsem se za nimi. Já mám jiné plány.
Musím zjistit, jestli za útokem na Převis skutečně stála Muriel. A tihle rytíři jsou dobrým nástrojem, který mi v tom pomůže. Tedy – jedním z nástrojů.
Znovu jsem vzlétl a zakroužil nad nic netušícími ozbrojenci. Když se mé kouzlo chýlilo ke konci, slétl jsem kus před nimi na zem a v klidu čekal na proměnu.
Konečně si mě všimli. Poplašeně si začali nasazovat helmy a dolehly ke mně nějaké spěšné rozkazy. Rytíři vyrazili přímo ke mně, zatímco vojáčci hnali koně po křídlech, aby se mi dostali do zad. Radši jsem opřel hůl o rameno a zdvihl ruce.

Jestli to teď zvořu a budu je muset pobít, kdo mi potom pomůže s výpravou do Labyrintu?

Naštěstí pochopili, že s nimi nechci bojovat. Ptali se, jak to, že jsem v pláních neozbrojen. Vysvětlil jsem jim, že tak úplně neozbrojen nejsem, že cestuji od Převisu a že byl hrad zničen. Siegfried se za mě postavil, takže ani nezpochybnili mé slovo – nebo alespoň ne tak zjevně, aby mě urazili. Domluvili jsme se, že se tam pojedou podívat a pak zorganizují trestnou výpravu. Už zbývalo jen jediné; vymínil jsem si, že mě výměnou za mé informace vezmou s sebou a že mě můžou kontaktovat přes baronku Mladu.
Pobavilo mě, jak se po sobě významně podívali. Mlada tu má jméno.
Potom se přihnali vojáčci; prý že mě musí varovat před dezertéry, kteří tu řádí. Slušně jsem se jich zeptal, jestli bylo těch dezertérů šest a ujistil je, že s nimi už žádné potíže nebudou. Velitel vojáčků trochu zbledl, ale přesto se mě srdnatě – a velmi slušně – zeptal, jestli budu chtít, aby mě doprovodili do Sintaru. Odbyl jsem ho s tím, že by mě jen zdržovali, proměnil se zpět v orla a vzlétl. Velitel se díval trochu zaraženě, ale pak jen pokrčil rameny a vedl své ozbrojence zpět k Sintaru. Pro jistotu jsem ještě chvilku plachtil nad skupinou rytířů, abych se ujistil, že míří k Převisu a pak se vrátil k ostatním.
Loukoťovi spadla brada, když jsem ostatním oznámil, že jsem poslal rytíře k hradu a vojáky zpátky do města. Nevím, co se mu honilo v hlavě, ale začal vykládat o tom, kdo je ve skutečnosti zač.
Ve zkratce – pracuje pro někoho, kdo chce osvobodit zajatého jediného syna náčelníka jednoho z hevrenských kmenů. Ti tři „zajatci“ jsou ve skutečnosti jeho komplicové. Začal ještě něco o tom, že by chtěl, abysme o tom pomlčeli a že by nám dal dost peněz, kdyby…
V ten okamžik už mi s ním došla trpělivost. Zavázal jsem se ho chránit až k Sintaru, ale nic víc. Řek sem mu, že mu dám jeden den náskok – potom se o něm zmíním. Myslím, že pochopil, že ode mě víc čekat nemůže, i když mě maličko překvapilo, že se nepokusil domluvit s ostatníma.
Zbytek cesty proběhl v klidu.

Sintar se změnil. Všude nečekaně spousty přiopilých lidí, kejklíři, polykači ohně a stánkaři. Rozhodli jsme se co nejdřív dostat do domu, který nám zapůjčila Mlada. Po cestě nás zaskočila díra v dlažbě – hodně velká a zjevně ne nová. Ovšem jestliže pro nás to bylo překvapením, pro Ferira to byl skutečný šok. Nechtěl o ničem mluvit, prý až doma v soukromí.
Ale ani to nám nebylo dopřáno. Klíč do zámku nepasoval.
Byl jsem unavený a netrpělivý a vidina toho, že ještě poletím pro koně a vůz ke vstupu do Starého Sintaru, mě nijak nenadchla. Dotkl jsem se brány v průjezdu svou holí a vytvořil v ní průchod. Místní sice trochu koukali, když jsme procházeli přímo skrz dveře, ale bylo nám to jedno.
Ještě jsme se ani pořádně nezabydleli a už přišla návštěva. Křižák. Tvrdil nám, že jsme byli pryč dva aldeny a že už je pro nás ve městě bezpečno – pokud nebudeme poutat příliš pozornosti.
Hlavně ta první informace nás překvapila; měli jsme za to, že jsme byli pryč tak pět dní.
Sotva odešel, vyrazili jsme s Gimelem pro koně a vůz, i když asi bylo všem jasné, co najdeme. Kupodivu, byla tam jen jedna koňská mršina. Vůz byl prázdný a zčásti rozebraný. Počkal jsem na Gimela, vyslechl si jeho nářky nad otlačeným zadkem a odletěl zpátky do města.
Jsem rád, že jsem volchv a ne válečník. Podle toho, jak nadával, to v sedle není žádná pr…
No, prostě legrace.

Probudila nás snídaně, čerstvá a voňavá. To Uzuri se plácla přes kapsu a připravila něco, co po té době na cestách mně osobně připadalo jako hostina.
Dokonce i Korppi vypadal přežraně a spokojeně.
Po jídle jsme vyrazili za Mladou. Jako obvykle se panáček u vchodu choval povýšeně až urážlivě, tak jsem ho chytil pod krkem a zařval na něj, ať okamžitě baronce ohlásí Einara s Gimelem, nebo uvidí. Však oni se to časem naučí…
Když zmizel, napadlo mě, že začínám být popudlivější než Gimel.
Mlada měla radost, když zjistila, že zprávy o naší smrti byly, řekněme, přehnané. Já měl radost, že naše věci schovala u sebe a nespálila je nebo něco podobného. Gimel měl radost, že ji vidí v průsvitné noční košili.
Bylo to hezké setkání. Když si vzpomenu na to, co nás čeká, tak obzvlášť.