Slavnosti Lebkonoše

Na Kilmorack pomalu padal soumrak. V ostrém kontrastu k obvyklé rutině však bylo všude hodně živo, pálenka i nakyslé pivo tekly proudem. Několik návštěvníků z jiných kmenů se pohybovalo mezi místními zcela bez obezřetnosti – v den oslav smrti Rantana Lebkonoše nepřipouštěl zvyk jakékoliv boje s výjimkou těch v Kruhu.

Einar, mladý učedník zdejšího volcha právě jeden z nich pozoroval, když do něj někdo zezadu neurvale vrazil. Když se otočil, spatřil Svena, výrostka původem z Frijjssenu, osady na severu patřící ke klanu Šedých jezevců.

Sven byl zhruba stejně starý jako učedník, ale o hlavu větší a nesrovnatelně širší v ramenou. Oba se znali, protože Einar doprovázel místního obchodníka Haralda na jeho zřídkavých cestách za obchodem. Do oka si zrovna nepadli.

„Tady u vás sou samý sračky,“ sdělil Sven Einarovi spikleneckým tónem. „Až začnou zápasy, přihlásim se a vymlátim vás tu všecky.“ Nečekaje na odpověď se otočil a zmizel v tlačenici přihlížejících. Einar rychle uvažoval. V přímém boji proti mnohem silnějšímu Svenovi nemá nejmenší šanci. Ale…

Sven přece nevyzval přímo jeho. Hlupák, pomyslel si Einar a protlačil se na okraj davu. Zápasy mladíků – stejně jako Einar ani Sven ještě neprošel zkouškou dospělosti – začnou již brzy. A Gimel je kdovíkde.

Nakonec ho našel sedět na plotě, strnulý pohled upřený kamsi do tmy.

„Pořád na ni myslíš?“

Gimelovo pokývnutí bylo v šeru jen stěží patrné.

„Vymyslel sem jak všem ukážeš, že seš nejlepší válečník ve vesnici,“ nadhodil Einar zlehka.

„Děláš si prdel, viď,“ zafuněl Gimel bez zájmu.

„Ne, myslím to vážně. Seřežeš kluka, na kterýho si netroufne ani Olaf a já to pořádně rozmáznu. Poď, máme málo času.“

Když větší z chlapců stále nereagoval, strhl ho z plotu.

„Co děláš, vole, mám rozbít hubu nejdřív tobě?“

„To bych pak ale nemoh všem říct, jakej seš borec. Padáme, otloukánku,“ zazubil se Einar.

 

Sven už stál v kruhu. Svlečený do půli těla vypadal impozantně.Tělo i svalnaté paže měl pokryté hustým porostem chlupů. Ruce zdvižené nad hlavou, pokřikoval své výzvy na místní.

„Zbláznil ses, pitomče. Tenhle medvěd by roztrhnul na dva kusy i Magnuse,“ vyhrkl Gimel. Ale Einar se už nedal zastavit. Postavil se na kraj kruhu a zavolal: „Přátelé, věnujte mi pozornost!!! Slyšeli jsme tu výzvu Svena z Šedých jezevců. Slyšeli jsme tvrzení, že se mu nikdo neodváží postavit. Ale já říkám, že to není pravda!“

Udivené pohledy všech přítomných mu napověděly, že jejich pozornost – i soucit – patří jen jemu. V duchu se musel pousmát. Nikdo z nich zjevně netušil, co má v úmyslu.

„Je tu mladík, jenž porazí dva, ano, i tři muže zaráz!“

Einarův pohled nyní směřoval přímo na Njala a Olafa. Oba uhnuli pohledem a Olafův výraz maličko potemněl, jako by tušil, co bude následovat. Ale úsměv, jenž hned nato rozjasnil Olafovu tvář, napověděl, že i teď ‚nejlepší lovec‘ neprohlédl úmysl volchova učedníka.

„Zde stojí Gimel, nejlepší zápasník z Kilmoracku!“

Einar si nevšímal ukřivděného pohledu Svena, šumu okolostojících ani Gimelova protestu. Musel se teď tvrdě soustředit. Pohyby nutné k vyvolání kouzla zamaskoval za teatrální gesta, magická slova jen zašeptal. Věděl, že normálně by jeho mistr manipulaci s magickou energií vycítil – ale jeho mistr byl opilý a spal o kus dál v trávě.

Vstrčil chabě se bránícího Gimela do kruhu.

Sven byl možná zklamaný, ale přesto nezaváhal. Jeho mohutná pěst udeřila zmateného Gimela do břicha. Tedy – skoro. Einarovo ochranné kouzlo úder zastavilo jen na šířku palce od těla zaskočeného mladíka. Sven užasle vykulil oči. V panujícím šeru prozářeném plameny to vypadalo, že má Gimel břicho jako ze žuly.

Gimel byl možná zaskočený, ale stále to byl rváč s téměř celoživotní praxí. Vztekle zavrčel jako zvíře. I jeho pěst se mihla vzduchem; zasáhla Svena do boku. Večerním tichem se rozlehlo jasně slyšitelné prasknutí. Obr se zkroutil a naslepo máchl rukou. Zasáhl, ale zase bez účinku. Gimel naznačil úder levačkou a pak znovu zuřivá rána. Dopadla jezevcovi na ucho. Ten se zapotácel,  objevila se krev. Zaryčel jak raněný medvěd. Pokusil se chytit Gimela a strhnout ho k zemi. Tomu se ale podařilo vyklouznout a udeřil na zlomená žebra. Znovu nepříjemné prasknutí. Obr stále stál na nejistých nohou. Zuřící rváč z Kilmoracku přitáhl Svena za vlasy a kopnutím kolenem ho dorazil. Nos povolil s dalším, tentokrát tlumenějším křupnutím.

Sven zůstal ležet. Gimel stál nad ním, oddechoval a s divokým výrazem se rozhlížel. Snad hledal další protivníky, snad byl překvapen hladkým vítězstvím.

Einar si pospíšil do kruhu. „Protože zápasník Šedých jezevců není schopen vstát, vítězí Gimel z Kilmoracku!“

Byl to Gimelův nevlastní bratr Umrek, kdo první začal řvát na celé kolo: „GI-MEL, GI-MEL!“ Stále ještě trochu zmatený vítěz se rozhlédl. Jeho pohled utkvěl na  Kithiaře, jeho lásce. Olafově snoubence. Uhnula pohledem. Olaf ji vzal za ruku a ztratili se.

Řev kilmoracké omladiny se nesl nocí.

Kdosi strčil do vladyky. Ten sebou trhnul a když viděl jásot obyvatel své vesnice, tak trochu neochotně vstoupil do Kruhu a ujal se slova: „Tímhle vítězstvím nad jezevcem z Frijjssenu, na počest velkýho Rantana Lebkonoše, složil Gimel Zkoušku Dospělosti!“

Omladina zase spustila jásot, a tak nikdo další neslyšel tichá slova Sigurda Gimelovi: „Tak přeci jen to tvoje rvaní k něčemu bylo, ty zuřivý hovado.“

Einar s Gimelem seděli na starém plotě a půjčovali si láhev kořalky.

„Stejně to nebylo fér,“ prohodil Gimel. Cítil se trochu ublíženě, jako podvodník.

Einar si přihnul a vrátil láhev.

„Život není fér,“ prohodil filozoficky. „A ty si vyhrál. To je to, co si lidi budou pamatovat. Třeba teď díky tomu dostaneš šanci, na kterou furt čekáš.“

Gimel se dlouze zahleděl do láhve a pak se zhluboka napil. „Snad jo, kámo. Už mě to sere.“

„A dík moc, Einare“ doplnil po chvíli s pohledem upřeným do noci na místo, kde pohasínal oheň.

6 komentářů u „Slavnosti Lebkonoše“

Napsat komentář