Stín hvozdu (Volchv stínů) od Venci

Zemí otřásaly dunivé údery okovaných kopyt. To pětice jezdců v kožených, loveckých kamizolách projížděla hrdě houstnoucím lesem, pátrajíce lačně po nějaké kořisti. Včele skupiny jel mladý muž, s hnědými vlasy a bystře pozoroval vůkolní přírodu. Hledal cokoliv, na čem by svým lukem mohl předvést své lovecké umění. Byli na cestě již několik hodin a téměř ztrácely představu o tom, jak daleko již jsou od svého tábora, avšak i přes námitky vojáků, kteří mladého muže doprovázeli, stále pronikali hlouběji a hlouběji do neprobádané divočiny.

Mladý šlechtic však náhle cosi zaslechl. To snad nějaký neznámý tvor neopatrně stoupl na větvičku, která zapraskala v nedalekém křoví. Lovci okamžitě sáhli po svých zbraních, když z houští vyběhl majestátný bílý jelen s mnohokráte klenutým parožím. Mužům se okamžitě rozbušila srdce nad tak krásným a obrovským zvířetem, které ještě nikdy ve svém životě nespatřili. Neváhali a pobídli své oře k pronásledování toho divokého zvířete, jehož trofej by každému z nich přinesla onu neocenitelnou úctu a obdiv.

Nad rozlehlým hvozdem se již pomalu smrákalo a nad nesčetnými stromy, rozesetými po kopcovitém kraji jako tichá dřevěná armáda se pomalu hlásil o vládu večer. Slunce ještě svými slábnoucími paprsky ozařovalo tu nezkrotnou divočinu, kde ticho narušovalo pouze švitoření ptactva a zvuky lesního hmyzu. Náhle však veškerý hlomoz ustal a nastalo temné hrobové ticho, jakoby veškerý život v bázni ztichl, zmrazen neznámou, ale hrozivou silou.

To vysoká postava, zahalena do pláště z havraního peří, kráčela ztichlým hvozdem důstojným a sebevědomým krokem. Hned za ní našlapoval neslyšně veliký černý vlk, který jakoby snad byl stvořen ze samotných stínů, jen dvě rudé žhnoucí oči svítily v přítmí, jako pár krvavých hvězd na noční obloze. Muž, kterého přízračný vlk doprovázel, se přísným pohledem rozhlížel po pozvolna usínajícím hvozdě. Vnímal okolní svět všemi smysly a na tváři pokryté krátkým černým vousem se objevil nepatrný úsměv. Poklekl znenadání na zem a jednou rukou přejel se zavřenýma očima po kmeni blízkého stromu a rukou druhou se dotkl vrstvy všudypřítomného listí na zemi. Temný vlk vedle něho poslušně seděl a i přes svoji hrůzyplnost vesele vrtěl ocasem.

Tajemný muž se náhle začal jemně chvět po celém těle. Odkudsi přilétl jemný vánek a počal čechrat jeho sáhodlouhé černé vlasy, vlnící se po jeho zádech, zapletené v mnoha copáncích, ozdobených rozličnými šperky z kostí, mušlí a kamínků. Po pažích mu lezli drobouncí pavoučci a mravenci, kteří přilezli z kmene stromů a z úkrytu pod vrstvou listů na zemi.

Tělo zvláštního člověka se chvělo čím dál tím více v poryvech stále sílícího větru a kolem něj se sbíhali stále větší tvorové. Z dutiny u kořene stromů vylezl vypasený ježek a uhlovitýma, korálkovitýma očima se rozhlížel po okolí. Kolem kotníku se muži omotala dlouhá užovka, jakoby se chtěla hřát o teplou lidskou kůži. Vzápětí na to vzduch prořízlo pleskání ptačích křídel a muži si na rameno sedl majestátný havran a mocně zakrákal.

Všichni tito tvorové zcela krotce několik dlouhých chvil setrvávali v blízkosti oné prazvláštní postavy, která ač působila hrůzyplně, nepřestávala ze sebe vyjadřovat jakési nadpřirozené souznění se svým okolím. Muž v havraním plášti v tichosti rozjímal a vnímal sílu matky přírody celým svým tělem. Věděl, že navzdory tomu jakou cestu si zvolil a ať vládl sebevětší silou, stále se cítil být součástí přirozeného řádu světa a koloběhu života. Stromy, zvířata i samotná země k němu promlouvala tichým vnitřním šepotem, nesoucího se na křídlech větru, jenž hladil jeho nahou hruď. Připadal si, že co nevidět odpoutá své nitro od žaláře těla a spatří věci skryté oku smrtelníků. Věci ukryté pod rouškou hmotného světa.

 

Náhle však šeptající hlas v jeho hlavě poplašeně vykřikl a vnitřní rovnováha byla násilně zaplašena zpět do světa za hranicemi smrtelných tvorů. Temný muž zmateně zamrkal a rázem se jeho výraz svraštil hněvem. Zvířena, která ho doposud smírně obklopovala, se ve strachu rozprchla zpět do svých úkrytů a jeho přízračný společník se prudce vymrštil na všechny čtyři a ostražitě naslouchal všem podezřelým zvukům. Rozlícený muž vztekle zavrčel, vrhl se hrudí na zem a přitiskl se k ní tváří. Jeho prsty se prudce zaryly do hlíny a jeho ústa šeptala syčivá slova. Jeho vnitřní zrak náhle spatřil pětici nezvaných narušitelů, kteří po této netknuté zemi rozsévali nenávist a zlobu. Viděl je pronásledovat statného bílého jelena, který před nimi znaveně prchal, ve snaze vyhnout se jejich smrtícím šípům.

Kmet v havraním plášti se prudce vymrštil, tvář zkřivenou hněvem a zlobou. Natáhl svoji paži proti svému stínovému společníkovi a pronesl opět několik slov, vymykajících se zcela obecné řeči. Stíny tvořící tělo šelmy se rázem začaly měnit a nabývat. Za několik chvil před mužem stál majestátný jelen s rovněž žhnoucíma očima a ohnivě zbarvenými parohy. Prudkým skokem se zaříkávač vyšvihl na hřbet přízračného zvířete a oba prudce zamířili do útrob hvozdu.

 *   *   *

 U úpatí prudkého kopce štvala pětice jezdců statného jelena. Zvířeti již docházely síly, a co chvíli vyčerpaně klopýtlo. Lovci se neustále snažili zasáhnout jej střelami z luků, avšak zatím se žádnému z nich z obtížné pozice nepodařilo kořist zasáhnout. Jelen však náhle klopýtl a padl znaveně do vysoké trávy s žalostným zatroubením. Snažil se rychle znovu postavit, ale vzápětí ho jeden ze střelců zasáhl šípem do nohy. Zvíře vydalo bolestivý zvuk a kleslo zpět do trávy. Mladý jezdec s radostí ze své rány přijel s koněm blízko k trpícímu jelenovi a natáhl opět svůj luk s úmyslem dokončit své krvavé dílo k veselí jeho kumpánů.

To vše pozoroval rozhněvaný kmet v havraním plášti z hřbetu stínového jelena, stojícího na nedalekém skalním výběžku. Hněv nad zbytečně prolitou krví živého tvora jím přímo cloumal. Přízračné zvíře pod ním ucítilo zlověstnou sílu, která se hromadila v muži na jeho hřbetě, a poplašeně se vzepjal. Temný kmet vytrhl několik černých pírek ze svého pláště a syčivě k nim pronesl několik podivných slov a vzápětí do nich mocně foukl. K nebi rázem vzlétlo několik přízračných havranů a zamířili s hrozivým, nepřirozeným krákáním k mladému lovci. Ten se pouze udiveně ohlédl, avšak než stačil jakkoliv zareagovat, byl sražen hejnem stínů k zemi a luk se šípem mu vypadl z rukou. Raněný jelen se rázem v nastalém zmatku odbelhal do úkrytu lesa, zatímco jeho pronásledovatelé hledali místo, odkud hejno temných havranů přilétlo.

Z nedalekého skalního výběžku se rázem ozval hromový smích. Zmatení lovci záhy uviděli temnou postavu, jedoucí na hřbetě podivného jelena s ohnivým parožím. Jejich potlučený velitel se vztekle znovu vyhoupl do sedla svého koně a se zuřivým výkřikem vyrazil po úzké pěšině, která vedla nahoru do kopce, přímo k onomu opovážlivému, pohanskému čaroději, který jim zhatil úspěšný lov.

Ostatní lovci ho urychleně následovali, aby jim mladý šlechtický synek nezmizel z dohledu. Jeho otec, vévoda z Býčí hlavy by z nich stáhl kůži zaživa, kdyby se jeho dědici cokoliv stalo. Mladík však nepříčetně štval svého koně kupředu a brzy se svým strážím nebezpečně vzdálil. Natolik byl požírán hněvem a opovážlivostí těch barbarů, kteří ještě stále kladli odpor jejich zkázonosné invazi. Podle jejich zákonů, měl každý čaroděj a černokněžník být bez milosti zabit, neboť kněží je učili, že každý pohanský zaříkávač má co do činění s temnými silami, které se protiví vůli jejich jediného Boha. Neb jeho vůlí jest tato svatá výprava. To vše se hnalo mladému šlechtici hlavou ve snaze ospravedlnit své počínání.  Prahnoucí po pomstě, hnal svého jezdeckého koně do strmého kopce, nevnímaje hustý porost, který ho svými větévkami mnohokráte počastoval.

Kmet na přízračném jelenovi se pohyboval nevídaně svižně, jakoby se zvíře svými kopyty ani nedotýkalo země. Pán stínů znal každou píď tohoto prostorného lesního království a tak dorazil na vrchol vysokého kopce mnohem dříve než jeho pronásledovatelé. Na širokém prostranství nalezl to, co hledal. Prastarou svatyni vytvořenou z hrubě opracovaných balvanů, rozestavených tak, aby tvořily dva pravidelné kruhy, přičemž jeden obepínal ten druhý. Uvnitř obrazce se nacházel těžký, žulový kvádr, který plnil funkci obětního piedestal. Na něm ležela obětní kamenná mísa, zbarvena karmínově zaschlou krví. Temný kmet seskočil ze hřbetu přízračného zvířete a spěšně přistoupil k obětišti. Vytáhl zpoza svého koženého opasku pazourkovou, ale nesmírně ostrou dýku a prudce se s ní řízl do dlaně. Rána v okamžiku vyronila mnoho krvavých kapek, které dopadly na dno obřadní mísy. Hned na to vyvolávač uchopil kožený váček, jenž měl rovněž uschovaný za opaskem a vysypal jeho obsah. Krev se rázem v obětní nádobě smísila s jemným popílkem a kousky bělostných kůstek. Vyvolávač okamžitě začal gestikulovat nad mísou rukama a jakoby v transu zpěvavě odříkávat rituální verše a podivná směs v kamenné míse počala zlověstně bublat.

Pomstychtivý mladík dorazil na vrchol kopce a okamžitě se rozhlížel po svém nepříteli. Jeho pohled vzápětí upoutala ona pohanská svatyně, ze které se ozývalo jakési kacířské zaříkávání. Šlechtic hbitě seskočil z koně a tasil dlouhý, zdobený meč. Neudělal však ani pár kroků a byl zmražen hrozivým vřískotem, který k němu přilétl z onoho divošského obřadiště. Zbrojnoš však znovu nabyl odvahy a vyrazil kupředu, připraven ztrestat opovážlivého zaříkávače. K jeho zděšení se však pronikavý vřískot opakoval a v následujícím okamžiku spatřil šermíř i jeho původce. Proti němu se řítil hrozivý tvor, podobný siluetě divoké šelmy, jakoby tvořené krvavě rudými stíny. Šlechtic stál nehnutě, zcela ochromen úděsem. Netvor se k němu blížil dlouhými skoky, připraven vystrašeného muže napadnout. Mladík v zoufalé snaze odvrátit smrtící útok, zběsile máchnul svým mečem, ve snaze přízračnou šelmu zasáhnout.

Čepel však krvavou mlhu protnula, aniž by tvora jakkoliv zranila a ten se vrhl svými spáry proti mladíkově hrudi. Místo toho, aby však ostré drápy roztrhaly jeho koženou zbroj, tvor jakoby celý vnikl mladíkovi do hrudi a zmizel. Šlechtic rázem padl s výkřikem k zemi, kde jeho tělo sebou počalo zběsile cukat a třást se. Nevnímal ani volání svých spolubojovníků, kteří vzápětí taktéž dorazili na vrchol kopce. Seskočili ze svých koní a spěšně přiběhli k nebohému mladíkovi.

Vzduch však náhle prořízl zlověstný smích a invazní vojáci pohotově tasili své zbraně a ostražitě se rozhlíželi po tom prokletém, nesvatém místě. Neviděli však žádného protivníka, se kterým by mohli zkřížit své zbraně, až náhle jeden z nich zděšeně vykřikl, ukazujíc rukou vzhůru k obloze. Všichni ostatní okamžitě vzhlédli a spatřili podivnou postavu, letící na křídlech velikého orla, jenž musel být stvořen z těch nejčernějších stínů.

Vojáci okamžitě strhli z ramen své samostříly a počali je nabíjet. Vzápětí jim však hlavou projela nesmírná, ostrá bolest, až všichni upustili své zbraně a padli s výkřikem k zemi. Hned na to byli ohlušeni neznámým jekotem, jakoby jim pekelný, třikráte prokletý démon ječel přímo do uší. Zbrojnoši se svíjeli na zemi s tvářemi zkřivenými nesnesitelnou bolestí. Náhle však jim kdesi v zátylku zašeptal temný a zlověstný hlas.

„Plačte a bědujte, pošetilý smrtelníci. Litujte svých činů a zločinů, které jste napáchali v tomto prastarém a posvátném hvozdu. Nechť vaše matky litují dnů, kdy vás přivedli na tento svět. Nechť jsou o vaší zkáze zpívá

ny písně ještě po dlouhých staletích. Poklekněte a proste o odpuštění, neboť já jsem  Tördnür! Já jsem samotným stínem tohoto hvozdu!“

3 komentáře u „Stín hvozdu (Volchv stínů) od Venci“

Napsat komentář