Stín minulosti

Gimel se otočil na stojícího kamaráda a vesele prohodil: „Pohni, kůže líná. Takhle nám odplujou!“
Einar ho ignoroval a nasával vzduch. „Cejtím něco divnýho. Skoro bych řek, že pobřeží už není daleko.“
„To zní dobře, třeba už konečně bude k jídlu něco poživatelnýho,“ rýpl si Gimel.
Stmívalo se. Oba mladíci sledovali kdysi používanou cestu, jež je nyní zavedla přímo k vypálenému gorogu. Když procházeli mezi zčernalými trámy před lety zničených srubů, mezi nimiž už bujela tráva, lehce je mrazilo. Dokonce i Gimel na chvíli zmlkl a zaraženě se rozhlížel. Porůznu na zemi ležely kostry. Mezi kostmi bylo občas vidět zrezivělou zbraň.
„Myslíš, že nás tudy vedou schválně?“
Podle mě jo, je to jednak varování – aby se každej, kdo na to nemá žaludek, vrátil radši hned, dokud ještě může – a pak, takhle se nemusíme honit po celým pobřeží. Na cestu k vypálenýmu gorogu Orlů se doptáš docela snadno.“
„No jo, asi máš pravdu. Hele, co to támhle lítá za divný ptáky?“
„Koukám. A jak divně křičej, co? Jestli voni to nebudou rackové. Kdyby byli, tak už je pobřeží fakt blízko. Jednou mi vo nich můj mistr vyprávěl.“
„To je divný, já ho pamatuju jen namol. Asi měl zrovna kocovinu, nebo tak něco, ne?“
„Ne. To bylo, ještě když Kera byla naživu.“
Oba mladíci zmlkli. Jeden neměl co dodat a druhý byl ztracen ve vzpomínkách. Konečně minuli rozvrácenou palisádu. Gimel náhle beze slova ukázal dopředu. V šeru soumraku se před nimi objevilo světýlko. Nejdřív malé, ale postupně se zvětšovalo, až se z něj stal velký oheň. Kolem něj se míhalo několik sevjoranských válečníků.
„Stát! Co tady chcete?“ Hlas se ozval jakoby odnikud.
„Hledáme Ulfa Kostilama, pane,“ prohlásil Gimel trochu nejistě.
Neznámý se ve tmě krátce zasmál. Potom ale pokračoval stejně rozhodným, nepříjemným hlasem jako dosud: „Copak by dva cucáci jako vy Ulfovi mohli chtít? Na chlapečky není, aspoň vo tom nevim..?“
„Je to můj bratr. Přišel sem mu říct, že sem se rozhod – a že s sebou vedu toho kámoše, jak sem slíbil.“
„Ulf se vrátí zejtra,“ odvětil hlas ze tmy. Poďte se mnou, vodvedu vás k Dörmimu. Jestli poplujete s náma, bude vás chtít nejdřív vidět.“ Ze tmy se vynořil mohutný sevjoranský válečník. V ruce nesl mohutnou, obouručnou sekeru. Gimel zaklonil hlavu, jak se mu snažil podívat do očí. Když za neznámým vyrazili do tábora, přátelé se po sobě významně podívali.

Dörmi byl pomenší, avšak mocně stavěný a z jeho očí vyzařoval pronikavý intelekt. Zatímco se Gimela vyptával na různé věci, Einar ho pozoroval a pomalu začal chápat, jak je možné, že vede své muže od vítězství k vítězství. Rozhodl se vladyku tohoto podivného, námořního klanu, k němuž se oba mladíci právě přidali, pozorně sledovat.
Ať už to byl záměr, nebo ne, Dörmi poslal každého jinam. Gimel šel shánět dřevo na signální oheň a Einar musel pomáhat ramenaté válečnici Ragnhildě s ‚krmením zvířat‘, jak tomu s oblibou říkala. Byla o hodně silnější a dávala to mladíkovi najevo s okázalou sebejistotou. Každý příkaz doprovodila nezbytným ‚A dělej, nebo vo tebe přerazím veslo‘. Po první hodině byl Einar přesvědčen, že by bylo lepší zůstat v Kilmoracku.
Ale největší překvapení na oba mladíky teprve čekalo. Ráno se skutečně vrátil Einarův bratr Ulf, doprovázený několika mladíky. Sotva dorazili, jeden z nich popadl Einara pod krkem.
„Ale, helemese, kdopak tu je,“ prohodil sladce.
„Nazdar Svene,“ zachroptěl Einar.
„Myslím, že si toho máme hodně co říct,“ vrněl blahem Sven.
„Jasně, můžem znova probrat třeba to, jak ti tenkrát Gimel natrhnul prdel,“ sípal Einar. Sven uvolnil sevření a mimoděk se rozhlédl, jako by očekával ránu. „Je tady?“
„No to bych řek,“ založil si Gimel ruce. „A jestli na mýho kámoše ještě sáhneš, zpřerážim ti pazoury.“
Sven rychle zacouval do hloučku frijjssenských mladíků.
„Dost,“ řekl Ulf. „Už nejste Medvědi, Jezevci nebo Lišky. Teď jste Orli a budete se tak chovat. Rvěte se jak uznáte za vhodný, ale žádný vážný zranění, nebo se budete muset postavit mně.“
„A zjistit, proč se mu říká Kostilam,“ zašeptal Einar Gimelovi.
„A zjistit, proč se mi říká Kostilam,“ přikývl vážně Ulf.

Napsat komentář