Strýc Manu

Toho jara bylo fakt hnusny počasí. Nějakej deštíček mě nerozhodí, ale tenkrát hnal vichr střídavě sněhový a dešťový chcance. Celej Kilmorack se změnil v moře sraček. Bylo mi tenkrát jen jedenáct zim a brodil jsem se tím hnusem po kolena. Nejlepší bylo, že v noci spadla dost kosa a tak to byly vopravdu ledový sračky.

Vovce byly dycky čuňata. Ve chlívech se dokázaly zaprasit dost. Teď nešlo poznat, zda na pastvu ženu domácí zvířata nebo skalní medvědy. Bahno měly od hlavy až na prdel… doslova! Malý ovce (vofce roděj mladý zásadně za težkejch mrazů v zimě) se musely ze chlívů nosit v náručí. Vofce i my pastýři jsme byli dost nasraný. Moknout na pastvu se jim nechtělo, ale seno už nebylo. Tenkrát jsem se naučil pěkně nadávat…

„Gimeli, koukej zvednout držku z bláta a poď mi do prdele pomoct!“ křikl na mě starší brácha Umrek, kterej se snažil vystrkat berana z vohrady na déšť.

„Do prdele di ty, musím vynýst mladý, nebo je ty debilní vofce ušlapou a pak nám naši rozbijou ty naše držky.“ vztekal jsem se já v blátě. Ještě že jsem spadnul na tu malou vofci, co sem nesl ven, chudák jen kvikla a pak už byla pod bahnem. Naštěstí jsem ji vytáh včas, aby to rozdejchala vzduchem – ten se dejchá vo něco líp než bláto (měl jsem s tím čerstvý zkušenosti).

„Pokud ti nestačí, že ti dávaj na držku vostatní, tak ještě můžes dostat vode mě!“ nadával dál Umrek. Mladší pastýři jen postávali na dešti, protože si netroufli do bláta s poblázněnejma vofcema.

„Já toho debila snad vopravdu podřežu, pořád nejde.“ pokračoval vytočenej Umrek.

„Dyť … Gimel je tvůj brácha.“ pípla Caen, naše sestra.

„Ne Gimela, toho BERANA!“ zařval nepříčetně Umrek.

„Neřvi na ní, vona za nic nemůže.“ konečně jsem se zvedl z bahna. Prodral jsem se ke Caen a podal ji jehně. Utlá sestřička ho tak tak unesla. Hodil jsem po ní vomluvnej pohled a zašeptal: „jestli mu nepomůžu, tak ho jebne.“

Nějak jsme dostali ovce ven do ohrady a pak jsme je hnali holema na pastvu. Ovce i my jsme byly nasraný, zasraný a dost pokopaný. Na jižním svahu Bouřný se vyskytovala nějaká tráva a snažili jsme se tam dostat dřív než parta vokolo Knoba. Tráva měla cenu zlata. Nějakou spláchlo bahno, něco zadupaly debilní vofce a zbytek samozřejmě sežraly. Jenže vofcí bylo víc než trávy.

Naštěstí jsme tam byli první. Ale i tak začala dost velká hádka, že prej to je jejich místo. Jo, jasně, to říkalo půl vesnice. Už už to vypadalo, že místo práva prvního nastoupí právo silnějšího, když v tom Caen křikla: „Támhle někdo jede!“

Zaclonil jsem si oči rukou. Ne proti slunci, ale proti dešti hnanýmu vichrem. Kdo může v tomhle někde cestovat?

Na cestě od Šedýho kopce sem uviděl zvláštní skupinku. Dva jezdci a tři postavy. Na prvním koni velkým jako kráva jel chlap jako hora, i na tu dálku jsem zahlíd medvědí plášť a meč na zádech. Vypadalo to, že ani to zkurvený počasí nevnímá. Za ním jela ve stejném plášti menší postava, zrejmě ženská. Něco držela. Asi kopí. Jedna z pěších postav nesla cosi zabalenýho v náručí. A ty další postavy jsem poznal, až když byly blíž. Dva malí kluci, synové těch dvou na koních.

„To bude strejc Manu, velkej válečník ze Skaliska…“ poznamenal Umrek. „Lovci říkali, že se jeho nový ženě narodilo děcko a že ho prej doveze ukázat na slavnosti jara.“

„Voni táhnou dětátko v tomhle nečasu?“ vyděsila se Caen.

„Krávo blbá, dyť sme Sevjorani!“ odsekl ji Umrek a rozběhl se jim naproti.

No nějak zapomněl na to, že ta jeho druhá žena je lidská a to dítě má s ní. No asi jako sevjoranova žena to musí zvládnout.

Rozběh jsem se za ním.

„Táhni ke stádu, mladej! Kdo si myslíš, že je pohlídá?“ zastavil mě Umrek.

Mohl jsem jen sledovat, jak jde s nima do vesnice, hlídat debilní stádo a kus zelený mokrý země, aby se sem nenacpal Knob. Fakt zábava.

Večer jsme sehnali stádo z kopců do chlívů, šelmy byly taky hladový. Byl jsem zmrzlej (svůj plašť jsem pujčil Caen) a klepal jsem se jak novorozený jehně. Z hodovní síně se nesl hluk, ale hlavně vůně pečenýho masa a teplo.

Vzal jsem Caen za ruku a řekl jí, že budou určitě všichni tam. Snažil jsem se přemoct to klepání, ale nešlo to. No venku se to nepodaří, tak jsem vyrazil dovnitř.

Hlasitej smích, spíše řev zrovna oslavoval něco, co jsem v tý době pořádně nechápal (že Sevjorani z  Medvědích zubů maj největší a nejpevnejší ptáky), kořalka očividně tekla proudem. V koutě u vchodu kojila krásná lidská ženská, mokrá zhruba jako já. Klepala se a tvářila dost vyplašeně. Caen k ní hned vyrazila, ale mě spíš zajímalo jídlo. Umrek, ten parchant, seděl už u stolu a chlastal, nechápu, že ho nenakopali do řiti za opuštění stáda. Na nejlepším místě u vohně se vyhřejval strejc Manu. Vohromná svalnatá postava. Teda ve vesnici byli i vyšší chlapi, ale žadnej nebyl VĚTŠÍ. Vyzařovalo z něj cosi, nějaká síla a zkušenosti. Chlapi z vesnice se snažili chvástat se svejma činama, ale…

Doplazil jsem se k vohni a snažil se přestat klepat. Umrek mi omluvně hodil kus kosti s masem. No aspoň si uvědomuje, že mě tam neměl nechávat. Pustil jsem se do jídla a nepřestával čumět na ten obří meč na strejcovejch zádech s rukojetí omotanou nějakou divnou kůží. A poslouchal vyprávění, jak s ním nasekal prdele vyhladovelejm villtur, který si troufli na jejich vesnici.

Po chvili si mě strejc všimnul, jak se pořád klepu u vohně.

„Sakra, skrčku, co se tady klepeš? A nečum na mě pořád, ses snad přihřátej?“

Polilo me horko, ale povedlo se mi vyhrknout:

„Jmenuju se Gimel a čumim na váš meč, nejsem teplej.“

Ozval se chechot. Ale nevím, zda na to, co sem řek já.

„No máš kuráž, škvrně, třeba z tebe něco bude. Ale už tak nezírej.“ řekl Manu a otočil se zpět ke chlastu.
Červenal jsem se a nevědel co dělat. Moje starosti ale rázně ukončil fort.

„Gimeli, páchneš vovcema, tak tu přestaň zaclánět a táhni chrápat. Nebo si snad myslíš, že zejtra pudu pást ja?!?“

Zvedl mě jako pytel brambor a hrubě odstrčil. Táhnul z něj chlast a já vědel, že teď nejni dobrá doba na hádání.

Pasení vofcí je na hovno.

Chci bejt jako strejda Manu!

6 komentářů u „Strýc Manu“

Napsat komentář