tataŠtěstí nám poslední dobou moc nepřálo. Sice jsme na začátku cesty vyrabovali několik lodí, takže i ňáká kořist byla. Jenže pak jedna bouře střídala druhou. Pak nákaza na tom zkurveným vostrůvku, která nás stála kupu chlapů a nakonec za další bouře i jednu zmoglavu. Na Dörmiho lodi zbylo ještě dost valečníku, u nás jich ale bylo po nemoci pomálu. A to sme byli ze dvou bárek.
Veslovat sem už uměl jako starej mořskej vorel. Dokonce sem se vobčas motal u plachet. A kormidloval. Jen navigační instinkt kapitánů ještě nepřišel.
Pak přišla další bouře a ztratila se nám Dörmiho loď. Nemyslím, že by ho moře dostalo, jen sme se prostě nenašli. Doufali sme, že se sejdeme u ústí Královský řeky. Naše divoká plavba byla konečně u cíle. Teď naloupit a uvidí se co dál. Kurva, přeci ta zkurvená smůla musí skončit.
Tam, v krajině mlh, močálů, divokýho pralesa, četných přítoků a slepých ramen se dalo číhat na vobchodní lodě. A protože to sou lakomci, mají často vojáky na ochranu a hlídkují tu královský lodě. Takže bude zábava i sláva.

Blbý bylo, že po těch nemocech nás nebylo dost. Ulf ale věděl, že sevjorani se daj sehnat i tady na Taře, dokonce u Královský řeky. Jednu noc vyplul na člunu kamsi do vnitrozemí. A k ránu se vrátil s plnou loďkou.
Koukal sem na to s Einarem.
Sevjorani to sice byli. Ale…
„Ty vole, Bezděku, podívej se na ty trosky. To snad ani nejsou našinci.“ řekl jsem s neskrývaným odporem. Po přeplutí voceánu a přežití všech bouří sem si připadal jako vostřílenej námořník.
„Samej vožrala.“ poznal ihned Einar metlu sevjoranů.
„Támhleten sotva leze a tenhle je zase vyžranej jako bečka.“ pokračoval sem.
Vokolo prošel Ulf. Einar se mu pokusil něco k tý zkrachovalý bandě říct, ale Ulf jen odsekl.
„Nic lepšího nebylo. Ňákou posádku potřebujem. A upřímně, VY DVA ste taky nebyli žádnej zázrak.“ Bylo vidět, že má špatnou náladu.
My ji pak měli taky.

S lodí sme zapluli dál mezi slepý ramena a s početnější posádkou opravovali loď s lodí vytaženou kus na břeh. Bažina tu nebyla, tak sme vylezli, že budem spát venku. Akorát mě sralo, že je tu strašný vedro. I v noci bylo daleko tepleji než u nás v nejlepším letním dnu. Zatraceně!! Pot ze mě tek tak, že mi bylo jasný, proč je to blbý moře slaný.
A hmyz, ten mě neskutečně sral. U nás žádná havěť nelítala. Tady se tetelil vzduch samým bodavým šmejdem. Naštěstí je zahnalo ňáký listí přiložený na voheň – teda aspoň na chvíli.

Ale ani noc nebyla klidná. Hlídku u lodi měl Atar. V noci mě vzbudil jeho křik. Vyběhli sme k němu se zbraněma, ale oheň s listím jen čudil a hovno svítil. Když sme konečně udělali světlo, byl už Atar v prdeli. Teda asi v řece, mihaly se tam vlny. Raději sme šli spát dál vod řeky.

Ráno sme je viděli. Draci. Snad deset kroků dlouhý. Šupinatý potvory. V řece. Tak takhle skončil Atar… Jeden z lučištníků ho zkusil složit, ale šíp jen sklouznul po šupinách a potvora zmizela. Zatraceně rychle…
Tak fajn, na koupání můžem zapomenout. Takže budu páchnout potem tak, že vyplašíme vobchodní bárky smradem. Zkurvený místo.
„Neboj mladej, kořist je tu fakt tučná. Počkej, až ty poklady promrdáš na Taře. To budeš rád, že je tu co krást.“ zahučel obrovitý Thorkel, který si draky prohlížel s náma.
Jeden z místních – čerstvých ztroskotanců – se tomu chraplavě zasmál.
„Jo jo, tam se dá rozhazovat a chlastat pořádně. Ne jak tam u vás ve smradlavejch kopcích.“
Jednu bych mu vrazil, kdyby mi Thorkel nechytil ruku. Neměl sem ty šmejdy rád.
„Jo a nejsou to draci, vy paka, ale krokodýli.“ pronesl chytře novej.
No a co jako?

Dalšího dne ráno jsme za mlhy tiše vyrazili. Na vesla sme dali hadry, takže je nebylo slyšet. V mlze se hluk nese daleko. Však sme taky brzy zaslechli křik nějakého červa, jak měří hloubku lodi. Hmm, tlustá bečka!
Kořist se blížila a netušila vo číhající šelmě.
Tentokrát sem nebyl k smrti utahanej z veslování, tak jsem čekal na zahákování. S palicí – mrtvý sme házeli do moře se zbraněma, aby nešli ke Górovi s holou prdelí. Palice se líp ovládá než sekera a je účinná podobně. Svůj tesák ještě z domoviny sem měl za pasem.
„Hlavně jim tam neskoč jako pošuk, zuřivče.“ zašeptal Einar. Stál vedle a tvářil se ustaraně.
„Snad se jich nebojíš, dyť sou to jen lidi.“ odseknul sem.
„No právě.“ odpověděl kámoš.
Co kurva má?

„ZABERTÉÉ!“ zařval Ulf kostilam. Zmoglava poskočila mlhou a přirazila k lodi. S válečným pokřikem sme vyskočili na palubu.

Loď byla veliká a posádka početná. Byli překvapený, ale bylo jich hodně – museli sme je ke kapitulaci povzbudit.
„Bijte jee!“křikl Ulf a vyrazil první do útoku. Mocnou ranou doslova rozdrtil jednoho z námořníků. Konečně mi bylo jasný, proč se mu říká kostilam. Ostatní se nedali zahanbit. Proti mě stál mohutný námořník. Nezaváhal sem a prudkou ranou mu šel po hlavě. Kryl se rukou. Zlomil sem mu ji i vaz jednou ranou.
Paluba se zbarvila krví.
Ale přepadená posádka se pořád nevzdávala…
„Do prdele! Do Górovy posraný PRDELE!!“ křikl někdo na zádi a vzápětí chraptěl ve smrtelný křeči. Otočili sme se k zádi. Mlha – snad naším divokým řevem – trochu ustoupila.

Na zádi vodi byla vysoká vež. S dřevenou hradbou.
„Do hajzlu!“ křikl Ulf. „To je kastel. TO JE ZASRANÁ VÁLEČNÁ LOĎ!“
Nevím, co je to kastel – asi ta opevněná vež na zádi – ale byl plnejch vojáků s luky. Vypadali fakt nasraně. A byla tam napevno montovaná vobří kuše. TAHLE střilela VOPRAVDOVÝ voštěpy. Stál tam ňákej chlap v rudým plášti, cosi halekal a ukazoval krátkým směšným mečem přímo na nás. Člověk za kuší namířil.
Einar bleskem seslal obranné kouzlo na svýho bráchu.
Pak vyletěl voštěp.
Thorkel ani nestačil vykřiknout, voštep mu zajel hluboko do zbroje. Složil se k zemi a zmítal se k krvavou pěnou u pusy. Zemřel za chvili.
Einar seslal obranné kouzlo na mě. Doufal jsem, že se za mnou schová.
Pak pršely šípy. Třetina z nás padla. Nás zuřivej pokřik dostal bolestivý pološílený podtón. Pár mě jich bodlo. Zařval sem nasraně a vyrazil s Ulfem ke kastelu.
To už se z podpalubí (před kastelem) hrnuli vojáci ve zbrojích, s meči a štíty.

Ke kastelu se nikdy nedostanem…

Naše divoká vlna se zastavila o řadu vojáků.
Tentokrát poklop do podpalubí nezašlápnu.
Tentokrát zhebnem…
Obouručně sem bil do vojáka před sebou palicí, ale vždy zvládl nastavit štít. Praskalo v něm, ale držel. Vojáka vedle srazila neviditelná síla k zemi. Rychle sem ho kopnul do stehna, ale praštit palicí do hlavy sem ho už nedokázal. Už mu pomáhali ostatní.
Dobře sou sladěný, kurvy lidský…
Moje obranné kouzlo skončilo, krátký meč mě bodnul do boku. Krev ze mě prýštila proudem. Jak sem byl vyšší než ty lidský vojáci, schytal sem šíp do ramene. Svět se mi točil před očima a síly mi ubývaly.
Sebranka vzadu, ta smradlavá vožralecká banda, to už vzdala a stála na přídí. Jako ty vobchodníci, co sme je zajímali před měsícem…
Pár našich skočílo do vody. Jen proto, aby dostali šíp do zad.
Před Ulfem bylo pět mrtvol, ale trčely z něj už tři šípy. Vojáci nás obkličili a na nás šest naživu dopadla co chvíli další vlna šípů. Zasraná balista skoro pokaždý jednoho z nás probila oštěpem.

„Lidský červi.“ zaslechl sem Einara.
Pak Ulfa zasáhl voštěp a přibil ho k jednumu z posledních našich bojovníků.
Vše bylo ztraceno.
Pozdvihl sem palici, abych zemřel v boji, ale Einar mě strhnul k zemi. Šípy určené nám zasáhly pár lidských vojáků. Pak nás ale zavalili a odzbrojili.
Stejně sem už neměl žádnou krev.

Ještě sem slyšel kapitána té válečné lodi:
„Máte štěstí, že nejsme Almendorská loď. Tam piráty věší.“
Po krátký dramatický pauze pokračoval: „Svobodná města potřebují každou ruku, co udrží krumpáč. V dolech se vám bude líbit, seveřanská prasata.“

Pak sem konečně vomdlel.

Za několik dní (rány se mi dobře hojily, asi abych unesl krumpáč) sme čekali na převoz na prochcaný slámě ve vězení města Tabit.

Vokolní cely byly plný vrahů a podobných existencí…