Tesák pro Gimela

Einar utrhl stéblo trávy a jeden konec vložil mezi rty. Zase už leželi kousek od jedné z vesnic a pozorovali ji. Po dřívějších zkušenostech promysleli raději hned tři únikové cesty a všechny prošli. Jeden nikdy neví.
„Já chci zbraň,“ zamručel znovu Gimel. Einar s teatrálním povzdechem vytočil oči k nebi. Jistě, nějaká by se bezesporu hodila – alespoň nůž, kdyby nic jiného – ale Einar se tomu usilovně bránil. Měl jen jediný argument, ale o to silnější; jejich jediný pokus něco ukrást skončil neslavně a byla to příliš čerstvá zkušenost, než aby nad tím Gimel jen mávl rukou.
Nakonec se ale rozhodli, že tentokrát zkusí trochu poctivější přístup a bez skrývání dorazili až k palisádě. Mohutný válečník u brány se sice tvářil podezíravě, ale nakonec je dál vpustil a dokonce jim poradil, že kovář by jim nějakou práci dát mohl.

„Kovář! To je Górovo znamení,“ zašeptal Gimel, sotva byli z doslechu.
„Jestli něco šlohneš, tak tě neznám,“ zavrčel Einar.
„Srábku,“ zněla odpověď.
Kovář byl překvapivě malý mužík. Šlehnul okem po obou poutnících a prohodil nevybíravou poznámku o pracantech, kteří se chtějí nechat zaměstnat, právě když je čas večeře.
„Umím spoustu historek, pane,“ pospíšil si Einar. „Býval jsem učedníkem volcha a naučil se znát a vyprávět příběhy o dávných válečnících, o slavných bitvách a plavbách tak dalekých, že se z nich vrátili až vnukové hrdinů, kteří se na cestu vydali.“
„Jo, koukám, že huba ti jede,“ odvětil kovář. „Tak to tu ukliď a ty, kolohnáte, mi poď chvíli pomoct s měchem. Kovat počítám neumíš, ale tohle bys zvládnout moh´. Uvidíme, jestli kromě kecání umíte i makat.“
S prací skončili až dlouho po setmění. Večeře byla výborná, a tak kilmorackým „hrdinům“ ani nevadil nocleh ve stodole. Chvíli přemítali, proč jídlo kovář tak oddaloval, ale skutečný důvod jim nakonec ráno přinesl snídani.
„Nechtěl, abys mu lez za dcerou,“ šklebil se vesele Einar.
„A to bych taky udělal, kdybych o ní věděl. Podívej, jak je hezká,“ protáhnul tvář Gimel. Oba mladíci na sebe udělali ztrápený obličej a rozesmáli se.
Práce v kovárně se ukázala být tvrdou dřinou. Einar sám pro sebe kováře podezříval, že se je snaží co nejvíc utahat, aby večer neměli sílu zkoumat, kde má jeho dcera Myrtje okno. Stejně to Gimel zjistil.
„Jestli na to přijde, tak nás buď zabije, nebo tě přinutí, aby sis ji vzal,“ prohodil o několik dní později Einar, když se Gimel vrátil z další ze svých výprav.
„A právě proto na to nesmí přijít,“ protáhl Gimel mlsně. „Zítra musíš dávat pozor. Jdem se koupat do toho jezírka, cos v něm tenkrát chytal ryby, tak musíš v nejhorším něco vymyslet.“
„Zbláznil ses?“ Einar se okamžitě vzbudil z příjemného polospánku.
„To zvládneš,“ pronesl Gimel ležérně a vůbec netušil, jak blízko je smrti.

 

„Einare? Hej, už jsem zpátky,“ šeptl Gimel. „To pěkně dáváš pozor, ochrapo,“ dodal si pro sebe. Když zjistil, že ve stodole nikdo není, přepadly ho obavy. Ale Einar se za chvíli ukázal a chvilku po jeho návratu se po dvorku mihl další stín.
„No co,“ hájil se. „Hledala ji. Sám jsi přece říkal, že něco vymyslím…“
„Ale ne, že ty s ní… Že to… No ty si vůl! Ten nás fakt zabije. Dceru by možná rozdejchal, ale ženu?!“
„To zvládnem,“ pronesl ležérně Einar a naoko si nevšímal vražedného výrazu ve tváři Gimela.
„Stejně, jestli chcem odplout s Ulfem, musíme za pár dní vypadnout.“ Když si všiml nešťastného kamarádova pohledu, trochu překvapeně dodal: „Nechceš tu zůstat, nebo snad jo?“
Ve tmě nebylo pokrčení ramen vidět a tak, když odpověď stále nepřicházela, unaveně usnul. Ráno se vzbudil jen s matnou představou, o čem se mu zdálo, ale cítil se jako po výprasku.

 

„Nekoukej po ní tak nápadně,“ zasyčel Gimel.
„Ty máš co povídat. Asi je nejvyšší čas zmizet,“ odsekl Einar. Byl večer a kovářova žena Ildora právě nosila jídlo na stůl. S významným pohledem přihodila něco manželovi do piva, když se nedíval. Einar se potutelně ušklíbl, ale v ten okamžik se Krendig otočil zpátky. Mladíka až zamrazilo; přestože na sobě kovář nedal nic znát, mladý volchv měl neodbytný pocit, že úšklebek jeho pozornosti neunikl – a že nastal příhodný čas k pokračování v cestě k pobřeží.
Sotva dorazili do stodoly, přinutil Gimela, aby sbalil všechny své věci a sám udělal totéž. Když potom dorazily Myrtje a chvíli po ní i Ildora, lehl si tak, aby viděl na dveře kovářova srubu.

O chvíli později se skutečně otevřely a Krendigova malá, rozložitá postava vyklouzla na dvorek. Einar rychle schoval Ildoru mezi nejrůznější krámy, čekající na opravu.
„Nesmí tě tu najít,“ zašeptal zbytečně.
Kovář vtrhl do stodoly jako velká voda. Lana, prozíravě nataženého hned za vraty, si ve tmě vůbec nevšiml – ne dříve, než už bylo pozdě. Zpoza kupky sena se vyřítil nahý Gimel.
„Padáme,“ ječel a co nejrychleji sbíral poházené věci. Kovář mezitím vstal a trochu omámeně se rozběhl, sekyru nad hlavou a ve tváři zuřivý škleb. Einar, zcela skrytý ve stínu, jen nastavil násadu kopí, když zuřící řemeslník probíhal kolem a Krendig sletěl na zem podruhé. Sekyra s hvízdnutím zmizela kamsi do tmy. Ozval se vylekaný výkřik, když jen těsně minula Myrtje.
Gimel konečně posbíral všechny věci a když stále ještě nahý jako pulec probíhal kolem, srazil vstávajícího kováře pěstí zpět na zem. Když oba mladíci vyrazili skrz kovárnu ven ze stodoly, Gimel rychle hrábnul na jednu z polic.

 

„To bylo trochu těsnější, než by se mi líbilo,“ prohodil Gimel.
„Já sem rád, že nás ještě chvíli honil. Aspoň měly holky čas se oblíct a vrátit zpátky. Teď mu nezbejvá než držet hubu, jinak se mu bude smát celá vesnice.“
„JÁ sem rád, že mu z pazoury vylítla ta sekera. Nebejt toho, nemuselo to dopadnout tak dobře,“ usmál se bojovník a zasněně pohladil ukradený tesák, volně zastrčený za opaskem.
„No, však sme si to taky odpracovali,“ podotkl Einar. „Hlavně se tím přerostlým nožem nebodni do nohy – nebo si neuřízni něco, co bys rád měl.“ Nebezpečně vyhlížející, obnažená čepel tesáku se chladně zableskla v ranním slunci.

 

5 komentářů u „Tesák pro Gimela“

Napsat komentář