Trhlina (sezení 2.2.)

Otevřela oči. Svítalo a nad její hlavou se tyčil ten stejný strom. Bylo to skutečné nebo jenom podivný sen? Nebyla si vůbec jistá. A ten strom jako by se jí vysmíval. Je tu celé věky, ale neprozradí nic ze své moudrosti. Vydali se na západ.

Cesta byla jednotvárná, ale to už dobře znala. Není v pláních poprvé. Brzy před nimi otevřela svůj chřtán trhlina. Táhla se na sever i na jih, kam jenom dohlédli. V místě, kde trhlina přetínala starou cestu, někdo vytvořil provazový most. Moc mu nedůvěřovala, ale  zdál se být používaný. Opatrně na něj vkročili. Uprostřed ho podpíralo něco, co nebyli schopni zahlédnout. Každý krok doprovázelo tiché zavrzání, ale ani vítr s mostem nepohnul. Oddychla si, když byli na druhé straně. Odtud stará cesta pokračovala na jih. Ostatní ale hleděli k severu. Na okraji trhliny kdosi vystavěl hrad. Nebo spíš jenom tvrz. Vítr a déšť ohlodali skálu až k základům, ale věž a část hradeb se dál nebojácně tyčila nad propastí. Nejraději by přešla most zpět a vydala se po staré cestě na severovýchod. Barbaři ale se zájmem hleděli na hradby.

Mezi zuby cimbuří se objevila malá postava a přehodila cosi přes jeho okraj. Křik k nim nedolehl. Hrdlo, na kterém byl uvázán provaz, by stejně nekřičelo dlouho. Mrtvé tělo se pomalu houpalo ve větru a jen občas jeho hrudní plát narazil na hrubě otesané kameny hradby. Postavička zmizela. Nikde nebylo vidět ani živáčka. Brána do hradu byla vyvalená a vítr k nim zanesl pach spáleniny. Tomuhle místu by se vyhnula obloukem. Bojovníci se ovšem chtěli podívat dovnitř. Jak jinak.

Doběhla k vozu, který byl na půli cesty mezi mostem a tvrzí. Žádný kůň, žádné mrtvoly. Jen shnilé zbytky jídla a kyselý smrad rozlitého piva. Mávla na ostatní. Malé stopy bez bot ji ani nepřekvapily. Natáhla tětivu a po cestě k hradu mířila střídavě na hradby. Nikde nikdo.

Po nádvoří se válely mrtvoly. Vítr honil dokola prach a popel. Štípal v očích a dusil. Byli to lidé. Muži v brnění nebo jen dělníci a čeledíni. Z některých zbyla jen hromádka černé spečeniny, jiní měli spálené jen končetiny a hlavu. Jen. Všichni byli mrtví.

Zaslechla šramot. Seveřani okamžitě vtrhli do boční budovy, odkud se ozýval. Zůstala skrytá v bráně. Přes hrot šípu sledovala hradby a okna v patře. Stejně tak Zelda. Nezaslechly žádný boj. Asi jenom nějaká krysa. Koutkem oka zahlédla pohyb v okně. Pohled na mířícího goblina nebyl příjemný, byla ale rychlejší. Zapískala a skryla se ve stínu brány. Zlodějka taky zpozorněla. V okně se objevila další hlava, tentokrát ale Einarova. Na vnitřním ochozu se objevil další goblin, ale po několika krocích ho zasáhl šíp i šipka. Einar jen zkontroloval následky a zmizel zase vevnitř. Pak slyšela volat své jméno. I když trochu neochotně, vešla do boční budovy a přes kuchyň a další místnosti vylezla do prvního patra. V sále ležely další mrtvoly rytířů. Eldebranských rytířů. Seveřani se skláněli nad jedním z nich. Ještě žil. Klekla si k němu a sundala helmici. Položila mu dlaň na čelo a stiskla jeho ruku. Už mu nemohla pomoct. Klečela tam, dokud nezemřel.

Vítr se protáhl úzkými okny dovnitř a pohrál si s pergameny rozházenými po zemi. Einar je pečlivě posbíral a začal číst. Jeho obličej vypadal s každým svitkem zamračenější. Tázavě se na něj podívala. Beze slova ji svitky podal. Kývnul na Gimela a oba se vrátili po schodech do přízemí.

Byly to dopisy. Dopisy nebo listy z deníku. Některé byly už několik měsíců staré.  Četla z nich strach a zoufalství. Jméno v posledním z dopisů ji ale překvapilo – Muriel. Pamatovala si ho z Einarova vyprávění. Možná proto byl čaroděj tak zaražený. Nebyla to jeho přítelkyně? Co by ale dělala tady? A takovou smrt snad nemohli způsobit obyčejní goblini nebo orkové? Z přemýšlení ji vytrhl hluk. Vykoukla oknem. Dvůr byl prázdný. Seběhla dolů a za kuchyní našla ostatní. Ferir se pokoušel otevřít svojí sekerou bytelnou truhlu, zámek odolával. Pořád musela přemýšlet. Ty mrtvoly tu nejsou déle než dva dny. Musí tu být přece nějaké „stopy“ po tom, co se tu stalo. Vyšla na na nádvoří a sedla si do písku. Zabořila do něj prsty. Zavřela oči a nosem nasála pach. Zotočila se jí hlava a… Prásk!

Nevěděla, po jaké době se vzpamatovala. Když otevřela oči, viděla Gimela, jak si plácá do hořící košile. Ferirovi doutnaly fousy a Zelda seděla na zadku v písku a kuckala. V otevřené truhle se leskly zlaté valounky, to ji ale příliš nezajímalo. Zkusila se znovu soustředit. Za zavřenými víčky začala cosi rozeznávat. Žlutý písek, v kterém seděla, zešednul. Kolem vířil prach. Všechno viděla rozmazaně, jako by ji zrak zakrýval závoj. V tmavých šmouhách poznávala postavy. Nebyly lidské. Drželi v rukou oštěpy. Na jejich vrcholcích se kývaly nabodnuté hlavy. Odcházeli. Cítila ještě něco. Na ochozu nad branou někdo stál. Štíhlá postava, ale neviděla jí do tváře. Mohla bych na ni zavolat, pomyslela si. To už ale otočila obličej k ní. Vnímala její krásu, i když nebyla schopná rozeznat detaily. Ty oči! Hleděly přímo na ni, i když tam ve skutečnosti nebyla. Zapichovaly se do ní a braly jí sílu. Svalila se do písku.

Ucítila ruku na svém rameni. Otevřela oči a viděla nechápavé obličeje ostatních. Pokusila se jim popsat, co viděla, ale nebyla si jistá, jestli pochopili.

Hrad za jejich zády stále visel nad propastí jako už zřejmě stovky let. Mířili na západ po stopách zásobovacích vozů. V ústech měli sucho a podivnou pachuť. Snad dopisy nelhaly a oni budou moci na noc složit hlavy pod střechou Bysterjanského statku. Další noci v pláních by se trochu obávala.

3 komentáře u „Trhlina (sezení 2.2.)“

Napsat komentář