Trůn (sezení 18.11)

Vrátili sme se na křižovatku s propadlým středem. V tomhle bláznivým výtvoru šílený mysli plným pastí by dokázala přežít tak leda obratná Zelda. I když by musela dávat víc pozor co dělá…
Vyrazili sme neprobádanou cestou. Za dveřmi byla zeď. Už sem říkal, že stavitel musel bejt padlej na hlavu? Jo, asi jo. Zídku sem vyvalil ramenem. Čekal sem propadlo, ale nic. Proč tu teda byla?
Rovná chodba končila schody vedoucími … do vyzděnýho stropu.

Jo, rozhodně byl padlej na hlavu.

Pravda, v zemi byl poklop vedoucí do hodně hubený chodbičky. Tam se nám nechtělo. A vo kus dál šlo odbočit doprava rozrážecími dveřmi. Dalo se na nich vidět, že je votvírá nárazem ňákej vozejk nebo či co. Za chvíli byly další a ještě jedny, zase stejně omlácený. Co tu sakra může jezdit?
Zelda zkoumala, zda přeci jen to schodiště nevede někam jinam než do zdi a tak první byl Ferir s Uzuri. Otevřeli další lítačky a tam to cosi bylo. Trpaslík i s elfkou (a lucernou!) skočil do místnosti s nesmyslným výkřikem: „Pozor beranidlo!“

Jakže, beranidlo? TADY?!?

Dveře rozrazilo cosi zevnitř a v tý troše světla zaplavil chodbu obří stín snad samotnýho Khara.
S rachotem se to řítilo na mě. Vypadalo to kamenný. A přes celou tu chodbu. Nechtěl sem si na tom zkurvit meč, tak sem vzal nohy na ramena. Einar měl podobný nápad. Jen sme ale proběhli prvníma dveřma, ozvalo se syčení. Cosi sem vdechnul.
Málem sem se složil.
Einar se poroučel k zemi.
Popad sem ho za zbroj a táhnul ho pryč.
Zelda v chodbě se tvářila překvapeně.
Ještě jedny dveře a pak jsou ty schody.
TO je tak velký, že se na ně nevejde.
Zelda zvolila taky ústup.
Poslední dveře a zas plyn.
Elfka šla k zemi.
Monstrum hřmělo za námi.
Popad sem elfku za trpasličí košili a doufal, že je dobře šitá.
Zvlád sem nás všechny dostat na schodiště. Už po tmě.
Do prdele, žijem!
Kamennej kolos prorachotil vokolo a cestou snadno drtil bordel ze sražený zdi. Úplně sem si představoval, jak drtí nás…
Pak couval zpátky.
Ta tma se mi vůbec nelíbila, tak sem klepal s Einarem, aby se probral. Zapálil pochodeň – ale ta plnila kouřem vochrannou kouli. Zřejmě kouzlo děsivýho ptáka čaroděje.
Fajn, málem sme se udusili…
Předvoj taky přežil, tak sme vlezli poklopem dolů. Bylo tam dost těsno.
Dostali sme se ke dveřím z… lintiru! Vypadaly rozhodně neprostupně. Podíval sem se na Ferira. Čuměl na to a řek, že po zlým to rozhodně nepůjde. Ve dveřích byly ale místo zámku takový šterbiny. Vypadalo to jako .. no že se tam de strčit čepel. Rozhlíd sem se po vostatních, ale nikdo se ke strkání do štěrbin neměl. Tak sem tam vrazil tesák a vybalil i nůž na chleba. Einar měl taky jeden. Cvaklo to, dveře se začly pomalu zasouvat do zdi. Einar zkusil svou kudlu vytáhnout, ale nešlo mu to. Zabral sem a tesák vytrhnul. Dveře se ale zase chtěly zavírat, tak sem ho tam strčil znova. Všechny nože dveře ucvakly.
A zase se zavíraly.
Proběhli sme za ně. Tam ale už štěrbiny nebyly. No, stejně sme neměli co tam dát…
Za dveřma byla – sloupová síň! Tady přeci někde musí bejt ten trůn a tak! Sál byl ale tak velkej, že sme nic neviděli. Ke stropu tak deset metrů a na dýlku rozhodně víc. Pomalu sme vcházeli…
Ten prostor byl monumentální. No na mistra trpaslíka asi ne.
V dálce cosi zářilo. Jako ňákej šutr na zemi. To Zeldu vytrhlo z očumování prostoru a vyrazila nadšeně kupředu. My raději za ní.
Na místě už tak nadšená nebyla.
Což vo to, šutr byl fakt pěknej, velkej. Oranžově zářil a vypadal vzácně. Jenže vokolo byly sežehlý zbytky ňákých dobrodruhů. Už notnou řádku let. Pár set let – všechny jejich zbraně byly divně kovaný a úplně se rozpadaly. K mý a trpaslíkově zlosti.
Šutr teda nevypadal tak nevinně. Vočividně je složil von.
A září si tu klidně pár set let dál.
Určitě dost síly, aby nás usmažil jako tyhle…

Einar beze slova vykročil a strčil si ho do kapsy.

Málem to se mnou švihlo vo podlahu.
Vostatní taky zírali.
No aby nás nepřekvapoval málo, vytasil z batohu velkou skleněnou nádobu.
V ní byl … mozek.
A mluvil nám rovnou do hlavy! FUJ!
Že prej je náš sluha. Ale dřív sloužil tvůrci tohodle podzemí. A bejvalej pán mu zakázal vo ledasčem mluvit. Hmm…
Ten zářící voranžovej šutr že prej plní přání.
To si přáli tak blbě?
Ne… že prej přání změnili.
No, zřejmě by sme měli bejt s tím kamenem dost vopartný…
Einara napadlo zeptat se na dračí náramky. K mýmu překvapení mozek věděl. Že prej trvale posilujou ňákou vlastnost. Dlouho sem nepřemejšlel – chci bejt silnější!
Vypadalo to, že to … funguje!!

Bylo na čase hledat trůn. Zelda ale cestou obdivovala jeden ze sloupů. Jak na něj ale šáhla, tak zčernal.
A Zelda … se začla vznášet. Vypadalo to – no směšně a zároveň dost dobře. Ta trpasličí košile byla totiž dost krátká… S Einarem sme ji s úsměvem vokukovali…
Sranda přestala bejt, když ji to bralo čím dál vejš a táhlo jí to k jedný stěně. Tam byly vysoko ve zdi vobří démoní hlavy s velkou votevřenou tlamou… Do jedný z nich měla Zelda očividně – nedobrovolně – namířeno. Vytáh sem lano z batohu a Korpi ji ho zanesl. Stáhl sem si Zeldu k sobě a tahal ji dole při zemi. Mezitím začal lítat i trpaslík. Taky sme ho nenechali obdivovat sál zeshora…

Trůn tam teda byl. Vozdobenej lebkama, rohama a vůbec. Ležela na něm zlatá koruna a žezlo s jedním koncem zlatým a druhým stříbrným. Po příhodě se sloupama se nám k tomu všemu nechtělo ani přiblížit. Einar prohlásil, že nemůže kouzlit a musíme spát.
Uložit naše poletuchy bylo trochu vopruz, ale lano je lano…
Nevyspali sme se dobře. Ale co by sme chtěli tady že jo…
Elfka ani trpaslík už nepoletovali vokolo, Einar vypadal vodhodlaně.
Bylo na čase podívat se na trůn. Jak že to bylo v tom textu? Trůn je cílem i klíčem?
Jenže se na něj nikomu nechtělo.
Dokonce ani Zeldě – a to tam byla ta zlatá koruna.
Musel sem to teda vzít na sebe.

Sebral sem žezlo, korunu si nasadil na hlavu a sednul si na trůn.
Sloupy byly najednou černý všechny a sál plný vostrýho světla.
Musel jsem se pousmát. Tak takhle se vládne??
V hlavě se mi vozval skřehotavej hlas, že koruna jde sundat jen žezlem.
Mozek zase „mluví“??
Ne, mluví přímo koruna! Fuj!

Zkusil sem ji sundat a opravdu to šlo jen žezlem. Samozřejmě zlatým koncem – v tajuplným textu se říkalo kov na kov.
Takže sem do stříbrné koruny dole na trůnu klepnul stříbrným koncem.
Trůn se začal pomalu otáčet a klesat.
Překonal sem strach a s vostatníma se nechal svést dolů do hlubin.
Byla tam chodba, ale dál šlo pokračovat jen bez koruny. Žezlo sme ale mohli nést. Teď ho měl Einar.
Před námi bylo krátké široké schodiště ze vzácnejch šutrů – každej schod jinej – na něm bronzový klíč a před náma další impozantní olintirované dveře. Strop leštěný stříbro.
Dveře měly v sobě prohlubeň a klíčovou dírku.
Ten klíč by tam mohl jít, ale vypadalo to tak … snadno?
Vladař klíč nepotřebuje…
Kov na kov.
Lintir je stříbro, tak sem poradil Einarovi stříbrnej konec žezla. Svezl nás koneckonců dolů…
Ze dveří začala tryskat krev. HOODNĚ krve. Takže blbě – no asi budu muset přeci jen nechat přemejšlení na Einarovi.
Vidina utopení se v krvi nebyla moc lákavá, ale naštěstí zlatej konec fungoval.

Před náma byla impozantní hrobka. Samozřejmě zdobená. Uvnitř sarkofág samotnýho čaroděje. Před sarkofágem urna, ze který se kouřilo. Taky dobrý.
Mě ale upoutaly tři metry vysoký sochy bojovníků. Celý železný. A vozbrojený. S trpaslíkem sme na sebe hodili pohled. Zbraně vypadaly HODNĚ ostře. Sebrat jim ale nešly, byly přímo součástí soch.
Sochy dokází vic než jen setkat se s pohledem pozorovatele.
„Tak na tyhle nemám,“ řekl sem Einarovi.
Toho ale napadlo, že když sou železný, tak by je měl zničit kovožřout. Zelda mu vylezla na ramena a zkusila jednoho polejt.

Bohužel to bylo na hovno.
Museli sme se smiřit s myšlenkou, že tu budou s náma vcelku.
Uzuri se vopravdu dost bála.
Ne že bysme na tom byli o tolik líp.
Ale jedna věc nás trochu uklidňovala – ze sarkofágu někdo vyloupal všechny cennější drahokamy. Takže pokud tohle bylo bez potrestání, můžeme omrknout truhly u zdi. Jedna byla prázdná, ve druhý něco Einar se Zeldou našli. Teda něco… Hromadu drahokamů! Akorát Einar měl zas svou hlavu a tvrdil, že to sou jen bezcenný křemeny. Já si ale jeden drahokam stejně strčil do kapsy. Jeden nikdy neví.
Zajímavý bylo, že slouhův mozek se tu s náma nebavil.
Raději sme konečně vypadli…
Zase sloupová síň. Ale jak dál? Jediný dveře ven sou zavřený.
Mrknul sem do kapsy, ale Einar měl zas pravdu. Zkurvenej život…
Křemen zarachotil po podlaze.
Naproti trůnu byly další tři dveře. Jen výhružně světélkují. Naštěstí Zelda po určitém přemlouvání jedny otevřela.
Za prostředními je menší průchozí místnost, kde jsou po stěně rozvěšený nádherný meče a zdobený štíty. Ferir se Zeldou vyrážejí dovnitř.
Jenže meče ožívají a vrhají se na nás. Jako by je držely neviditelný ruce.
Naštěstí ne všechny. Jen tři sady.
Vytasil sem svůj úžasný meč. U Góra – uvidíme, která čepel je lepší!!
Ferir se pokusil jeden z mečů chytit, ale nepodařilo se. Naopak schytal pár zásahů. Uzuri zkusila na neviditelné postavy fouknout prach, ale žádný se neobjevily. Já se snažil neviditelný tělo zasáhnout, ale jen jsem rozlomil jeden ze štítů. Ferir ale zvlád jeden srazit k zemi – a k mýmu a trpaslíkovu zklamání se rozplynul. Dalšího složil Einar kouzlem. Pak se poslední vrátil na zeď. My ale potřebovali dál, tak jsem je pod ochranou Ferirova štítu postupně strhal ze zdi a po vynešení do sloupový síně mizely. Některý se dost vzpouzely. To musel bejt pohled…
V další místnosti byla voda a ohnilý kostry. Nápis na zdi hlásal, že tak pojdou všichni, kdo rušej našeho mocnýho spáče. Kupodivu v blitkách na zemi něco bylo. Kouzelná hůlka, kterou sem předal Einarovi. A Ferir dostal řemdih – prej vod starejch trpaslíků. Vypadal dost potěšeně. Zato já byl nasranej čím dál víc; Einar objevil slušnou hromádku atonů.
Ven to ale nešlo. Aspoň, že sme měli dost rozumu a zaklínovali dveře jednou z mejch šipek. Fakt nerad bych tady zůstal jako ti před náma.
Další dveře. Byl tam ňákej mrtvák bez hlavy. Teda hlavu měl, ale odloženou vedle. A v očním důlku draze vypadající šutr. Čekal jsem, že se zvedne, cosi nehrálo. Mrazilo mě v zátylku.
A von se fakt zvedal. Bez hlavy, děsivej, samotnej Khar!! Bylo mi jasný, že tady ani kouzelnej palcát nepomůže, takhle děsivýho nepřítele sme ještě nepotkali! Zdrhnul sem do sloupový síně, tak tak že sem i já nenarazil do sloupu (a nezalítal si).
Ostatní ho ale dostali. Zapálili ho, Ferir mu kus těla urazil tím trpasličím řemdihem a zbytek narazil Einar na sloup. Hořící skoromrtvola vodletěla ke stropu a zmizela ke Kharovi skrze démoní tlamu.
Posměšky vostatních pálily jak voheň.
Ale dyť…!!
Asi zase ňáký zkurvený kouzlo!
Poslední dveře vedly jen do komory plný – prachu. Samozřejmě sme byli zvědavý, tak sme přemluvili Uzuri, aby to rozfoukala. Dost blbej nápad, však taky nadávala…

No a nebylo kam jít dál. Mozek v láku řekl, že jediná cesta je jeho pán (o té části „bejvalej“ sme čím dál víc pochybovali).
Asi nezbyde, než to zkusit.
Einar že potřebuje nameditovat. Dole má krve dost. Udělal symbolickej kruh (vír) holí a dřepnul si v tý krvi. Docela se do toho ponořil. Hovado…
Když se – celej vod krve – zvednul, docela sem se ho bál i já.
A promluvil: „Už vím, jak dostanu ty čtyři plechový pitomce!“

V tom šeru to znělo odhodlaně… A strašidelně. Myslím, že sem mu věřil víc než kdy předtím.

13 komentářů u „Trůn (sezení 18.11)“

Napsat komentář