Turnaj v Daine (sezení 13.5.)

Stál sem na nádvoří v dešti a nevšímal si divnej pohledů vostatních. Pár kroků za mnou byl přístřešek a von tu mokne!! Ale tohle nemohli pochopit… Připomínalo mi to tady můj rodnej kraj, samej kopec, počasí. U nás na Vysočině by sme řekli, že je docela pěkně. Chčije rovně. Žádnej vítr… teda skoro.

Navíc tu trénujou boj a uctívaj Góra. Pravda je, že dost divně. Vobojí. Ten jejich trénink sem právě pozoroval. Na nádvoří byla banda kluků, pravidelně rozestavěných. Předváděli zvláštní pohyby, divně vedený údery a kopy a tak. Nesrovnatelný s tím, jak sme se rvali u nás. Ale musel sem uznat, že to mělo něco do sebe. Vypadalo to, že v tom je síla, i když to byly takový chcíplotinky. Snažil jsem se pochytit něco, co bych zvládnul v zápase použít i já, vobyčejnej rváč.

Tak sem tam tak stál v dešti, bezděčně svíral pěsti a nechal se v myšlenkách unášet vzpomínkama na rvačky a přemejšlel vo tom jejich turnaji, do kterýho se snad zapojím. Čím víc sem na to koukal, tím to bylo jasnější. Dostanu po hubě. Ale bylo mi to jedno. Těšil sem se na pořádnou rvačku, už mi to vlastně dost chybělo. A snad se naučim něco novýho…

V poledne zazvonil gong a šlo se na modlitby ke Górovi. Mniši jinam a zbytek jinam – bylo tu i dost různejch vobchodníků a dobrodruhů. Vostatní z družiny modlení asi moc nebavilo, ale já měl s Górem co probírat. Pán Boje a jeho válečný štěstí je vrtkavý, ale v tom stanu proti tej čarodejnici, to mě fakt nasralo.

K mýmu překvapení mě ani nikdo nejebal za můj styl modlení – píchnul jsem před sebou meč do koberce a klečel za ním. Každopádně tady ho uctívaj podivně. Modlej se k němu jak k nějakej slečince z města a mluvej o Gorovejch zahradách a klidu. Hovno! Gór je Bůh války a ne ňákýho poleháváni a poflakování. V jeho síních se pořádaj žranice, orgie, bojuje se a chodí do bitev. No to je jedno, ať si věřej v co chtěj. Třeba má Rytíř různý hodovní síně pro různý lidi a tam ať se třeba vopalujou.

Po vobědě konečně svolávali na turnaj. A zase to bylo uplně jinak, než sem si myslel. Představoval jsem si to celé na nádvoří jako dost velkou akci, ale všichni jsme se museli nacpat do nevelký místnosti v jedný věži. Postávali jsme po stranách a uprostřed bylo zápasiště. A tam dřevený figuríny. No, myslel jsem, že vybrání novice, co pujde mezi mistry, bude vobnášet víc než mlácení do figuríny.

Nejdřív ale začala ta krásná ale děsně nafoukaná šermířka. Tancovala tam se vějířema. Slušelo jí to, ale hlavně sem pochopil, že tahle nafoukaná bejt může. Předvedla víc kouzla a čáry než boj a figuríny podle toho dopadly. Pak ten její doprovod sevjoran bez voka, beze zbraně. A jak rozsekal pěstí ty pajduláky bylo ještě děsivější. Tak mám před sebou ještě zatraceně dlouhou cestu, než si s nima budu moct podat ruku.

Konečně nastoupili vobyčejný novici. Předváděli teda ty svoje nevobyčejný věci, takže těžko mluvit vo nějakejch holobrádcích. Však mohli to, co já ne – trénovat boj vod mlada. Trvalo to dlouho a zkoušeli ruzný zbraně. Dobrá podívaná, byli šikovný. Ostatní to ale zase přestalo bavit.

Nakonec to vyhrál takovej tmavej elfoun jménem Mne. Řek bych, že zaslouženě.

Gong voznámil modlitbu a já přemejšlel, jaký to bude, až budu taky něco umět…

Po modlitbě si mě ale vzal Mne stranou a konečně sem se dočkal – dostanu po držce. No myslel sem, že zkusim ňáký začátečníky, co budu mít šanci, ale proč nezkusit umění čerstvýho mistra?

Jenže po večeři děsněj poplach. Překvapeně sme se na sebe podívali. Co se může dít v Daine, sídle velmistrů boje?

Všichni sme doběhli do jedný místnosti, kde se nám naskytla podivná podívaná. Náš průvodce Jakub, ten co nás vítal v klášteře, byl přibitej na zdi a podřezanej. Krve jak z rozpáranej vofce a asi tak podobně byl živej. Čuměl sem na to jak jehně na novou vohradu.

Mniši vypadali podobně překvapeně, ale nenapadlo je nic lepšího než vobvinit nás. To je poslední dobou asi ňáká móda, že za všechno můžem. Přišlo mi to ještě víc praštěný než ta krádež lintiru. My abychom si takhle vychutnali jednoho z největších mistrů! Bejt tu Bezděk, tak chcipne smíchy, tak sem byl rád, že tu nejni. Nerad bych vo něj přišel. Akorát by se moh hodit na to vymejšlení, kdo to asi tak proved.

No samozřejmě že to byl děsnej průser, Daine uzavřený, ani nemohli přijít z podzemí léčivý kouzelníci, co sme je potřebovali, aby dali do kupy ty šašky zraněný. Ach jo, tak to aby se na to rychle přislo.

Pak sme se šli pomodlit za jeho duši. Tak sem mu popřál pořádný Górovi hodovní síně, ať uvidí, jak to správně vypadá. A nebo jak chce von, aspoň bude víc místa pro mě…

Nakonec sem se dočkal. Předal sem zbraně a zbroj trpaslíkoj a šel sem do malýho trénovacího sálu. Nemělo cenu to hrotit, moje oblíbený zuřivý výpady by k ničemu nevedly, tak sem začal vopatrně…

Byl rychlej jako průjem. Jeho pěst se mihla vzduchem a už sem ji měl. No takovejch ran bylo, chtěl sem mu to vrátit, ale potvora uhnul. Pak se o něco snažil, ale ne dost. Místo toho sem ho pěkně nakopnul. To si bude pamatovat! Hned sem to chtěl zopakovat, jak na toho hevrena, ale byl rychlejší a dostal sem krupobití ran na břicho. Nemít laskyplnej trénink z domova, tak si asi naseru do gatí. Odstrčil sem ho a znova ho pořádně nakopnul. Podařilo se mi ho překvapit a chtěl sem mu dát pěstí, ale zasejc to nedopadlo, asi budu muset zůstat u divokýho kopání. Poskočil, něco zase zkoušel, ale co von na takovýho bastarda jako já, na mě si nepřijde.

A pak to přišlo…

Vyskočil, kopnul mě do hlavy…

Když sem se probral, podal mi ruku a pomoh mi na nohy. Bolela mě palice a břicho, ale jinak dobrý. Krásnej výprask. Pochválil souboj, že prej sem ho hezky nakopal. No poučení to bylo pěkný, ale proto se přeci bojuje, abych byl příště lepší. A věřim že budu… Na elfouna byl teda dost silnej a vodolnej. Měl jsem nepříjemný podezření, že víc než já.. což nasere, vod elfouna. Ale je to dobrej ferovej chlap.

Vrátil sem se pro věci…

Vlastně ani nevim, co dělali vostatni. Možná někde mordujou mnichy…

2 komentáře u „Turnaj v Daine (sezení 13.5.)“

Napsat komentář