Útěk

Bylo po bouři. Einara počasí příliš nezajímalo, dokonce ani válečná výprava, která se dnes vrátila. Dnes se vrátil Gimel. Ještě spolu nemluvili, ale dnes – nejpozději zítra – padne konečné rozhodnutí. Trochu roztržitě, avšak s naučenou opatrností, rozvinoval nový, dosud neprozkoumaný svitek. Obrázek démona v záhlaví vypadal slibně.
Dveře srubu se rozletěly. Mladík se překvapeně otočil. Místností zavanul prudký vítr a plamen jediné louče osvětlující místnost divoce zaplápolal. Volchv Gorath se vrávoravým krokem vpotácel dovnitř, aniž by se obtěžoval zavřít.
„Zase se mi hrabeš ve věcech, ty kryso?“ Zaburácel. Einar si všiml, že se volchovi trochu plete jazyk a věděl, že když je jeho mistr v této náladě, je lepší mu jít z cesty.
„Seš mi k ničemu, kůže líná, akorát mi tu děláš bordel a nic kloudnýho stejně neumíš!“
Zaskočený mladík spolkl ostrou odpověď, která se mu už už drala přes rty. Kdyby volchv věnoval víc času jeho výuce a míň pití, mohl Einar letos s ostatními vyrazit na lov villtur. Dokonce ani na výpravu proti Jezevcům ho volchv s sebou nevzal – a Einar to nesl hůř, než dával najevo. Přece není žádné budižkničemu. Sám, ozbrojený jen nožem, dokázal zabít černou pumu – zabijáka. Při srážce s medvědem ho zabil sám, bez pomoci, ozbrojen jen svou magií – a několika pořádnými balvany. Nepřítomně si pohladil jizvu na čelisti, jež mu zůstala jako památka na toho střetnutí, skrytá pod krátkým strništěm. Za tento čin byl přijat mezi muže.
„Slyšíš?!? Táhni a už se nikdy nevracej!!!“ Teprve nepříčetný řev mistra ho probral. Mladík si uvědomil, že se zasnil. Gorath stál u stolu a natahoval se po svitku. Einar správně tušil, co bude následovat – znal tuhle iluzi bolesti víc než dobře – a raději vyrazil ke dveřím. Volchův výkřik ho přiměl zaváhat. Ve dveřích se otočil, právě včas, aby jej poleno vržené s překvapující přesností a silou zasáhlo do žeber.
„Táhni!“ Znělo za ním, když zavíral dveře.
Zdrcený mladík se ploužil potemnělým Kilmorackem. Nic mu nezůstalo. Jorunn nedávno unesli, matka mu zemřela jen o pár dní později a teď ještě skončil s učením. Nikdy z něj nebude mistr magie. Nikdy nebude mít dost velkou moc, aby dokázal ochránit ty, na kterých mu záleží. Ne snad, že by jich zůstalo mnoho. Pokud…
Ano, musí odejít s Ulfem, i kdyby se Gimel rozhodl zůstat. Jediná další možnost je pasení ovcí a sledování, jak se jeho kdysi obdivovaný mistr upíjí k smrti. Otřásl se.
Z Eirikovy nálevny zněly veselé hlasy. „Oslavy vítězství,“ blesklo Einarovi hlavou. „Vítězství, na kterém jsem se nemohl podílet.“ Vztekle nakopl hroudu bláta. Odletěla kamsi do tmy.
„Jau, pitomče, chceš přes hubu?“ Ozval se ze tmy vzteklý hlas. Gimelův hlas.
„Co tam děláš?“ Zajímal se překvapený Einar.
„Bezděku? Seš to ty? Pomoz mi vstát…“
„Pumy mi roztrhaly část stáda a zbytek se mi málem rozutek odsaď až k pláním Villtur,“ odpověděl nakonec Gimel na nevyřčenou otázku. „Yrbeth mě za to nakopal do držky. Hajzl vožralej, podříznu ho jak prase! Nemáš kudlu?“
„Hele, musim s tebou mluvit vo něčem důležitým. Cos byl rozhánět stáda svýho fotra, stavoval se tu brácha. Ulf, pamatuješ?“
I v měsíčním světle zachytil, jak se Gimelovy pěsti prudce sevřely a raději rychle pokračoval: „Říkal, že jestli chcem vodsaď vypadnout, můžem se přidat k jeho klanu. Slyšels přece vo Ulfovi Kostilamovi? Tak si teď říká. Můj brácha,“ dodal s hrdostí.
„Mně se zdá, žes dostal po palici spíš ty než já,“ opáčil Gimel. „Ulf Kostilam je mocnej válečník, známej hrdina. Co by asi dělal s náma dvěma?“
„V každým boji může někdo chcípnout. Doplňuje stavy. Je to skvělá příležitost, jak se můžeš stát válečníkem. Tos přece vždycky chtěl, nebo ne? Je to teď nebo nikdy, kámo. Rozhodni se.“
Gimel se na kamaráda zkoumavě zahleděl; zdálo se, že ho rozmrzelost dočista přešla.
„Ty už ses rozhod, co? Tak jo, du do toho s tebou. Chci bejt slavnej válečník a mít vlastní gorog a dvě nebo tři manželky. Můžeš mi tam dělat volcha… Teda jestli budeš chtít,“ dodal za okamžik. Zasněně hleděl do tmy a tak si nevšiml námahy, s níž Einar potlačoval poněkud nepatřičné veselí.

Dva mladíci se tiše kradli tmou. Skryti za sruby se pomalu blížili k hlídce. Gimel náhle tiše, překvapeně hvízdl.
„Bohové se na mě dneska usmáli ještě jednou,“ zašeptal Einarovi do ucha. „Támhleto je Njal…“
Volchův učedník vycenil zuby v zuřivém šklebu. Ani na okamžik nepochyboval, že má Gimel pravdu. Druhý strážný se rozhlédl a měsíc na chvilku ozářil jeho bezvousou tvář.
„Öfi,“ zavrčel Einar. Bohové byli tu noc opravdu štědří.
Pomalu se kradli blíž k oběma mladíkům. Nedostatek zkušeností bohatě vyvážilo Njalovo polohlasné vyprávění víc než jen trochu přikrášlených historek.
„No a pak sem Gimela chytil pod krkem. Měls vidět, jak se kroutil, ale držel sem ho a von mě začal prosit, abych ho už nemlátil. Začal kňučet jako malá holka a pak povídá:“
„Jestli mě hned nepustíš, urvu ti koule a nacpu ti je do chřtánu, kryso ukecaná,“ dokončil Gimel Njalovo vyprávění. Öfi si zjevně vůbec neuvědomil, že je něco špatně, dokud se Njal nesložil pod Zuřivcovým úderem. S vytřeštěnýma očima se pokusil volat o pomoc, ale to už se za ním vynořil Einar a chytil ho zezadu pod krkem. Gimel výhrůžně postoupil vpřed. Öfi omdlel.

„Smrdíš,“ konstatoval Gimel suše.
„To není moje,“ bránil se Einar. „Mladej měl nějak slabý nervy…“
„Ta mládež,“ konstatoval otráveně Gimel.
Mladíci se ohlédli na vzdálený Kilmorack, ozářený svitem hvězd. Oba současně propukli v hurónský smích. Kdesi zahoukala sněžná sova. Pomalu se zvedl vítr. Měl sladkou chuť svobody a slávy, čekající na ty, jež mají dost odvahy, aby na ni dosáhli.

4 komentáře u „Útěk“

Napsat komentář