Ve stínu zelanů (sezení 27.2.)

Mlčky jsem se dívala za Bezděkem. Zdál se odhodlaný a jistý. S jedním mrknutím oka byl pryč. Na chvíli se mi zdálo, jako by tam pořád stál. Díval se naším směrem a chtěl nám ještě něco říct.

Beze slov jsme vyrazili na cestu. Byla jsem zase ve své kůži. Hltala jsem čerstvý vzduch. Mé oči se nemohly nabažit zeleně kolem. Můj sluch se koupal v zurčení bystřiny.

Cesta ubíhala rychle. Po půldenní chůzi jsme ale začali být unavení. Odpočinuli jsme si u jedné z tůněk. Smočila jsem ruce v chladné vodě. Rybku, kterou jsem chytila, jsem nechala zase plavat. Pak přišlo zvláštní setkání. Velká kočka. Chvíli jsme si hleděly do očí, pak mlčky odběhla. Byl by to těžký soupeř.

K večeru jsme dorazili k noclehárně. Nikde nikdo. Stopy mi nic zvláštního nenapověděly. Vydala jsem se na lov, ale marně. Pár hub a lesních plodů na polévku musí stačit. Vzbudili jsme se až ráno. Nikdo nový se tu neobjevil. Jen k potoku se přišla napít laň. Omlouvám se, Matko, a děkuju, že můj šíp netrefil cíl.

Po snídani jsme znovu vyrazili. Mimo hlavní cestu. Zde už byla pěšina úzká. Les kolem byl neprostupný. Tady už jsme postupovali mnohem opatrněji. Brzy přijde místo, které hledáme.

Vypadalo to tu opravdu jako po boji. Mnoho stop, strom uprostřed prostranství ohořelý. Hnusně to tu čpělo. Prohledali jsme okolí. Zelda našla akorát zlomenou dýku. Pokračovala jsem po stezce. Tady to bylo. V tůňce vedle pěšiny ležela bota. Kolem fůra stop. Některé od bot, některé od bosých noh. Ale malých – jakoby dětských. Asi čtyři mohli nést nějakou zátěž. Vydali jsme se po stopách.

Pěšina byla sotva znatelná. Spíš stezka zvěře. Přespali pod kamenným převisem. Cestou jsme našli několik poztrácených věcí. Louče, jídlo, plášť (ten jsem si nechala). V jednu chvíli jsme mezi stromy cosi zahlédli. Stavbu na ostrohu. Spíš tvrz nebo hrad. Že by to už bylo Daine?

Pak les skončil. Stáli jsme na kraji louky. Za ní byl les jiný. Přejela jsem jeden ze stromů očima. Od kořenů a se zakloněnou hlavou až po korunu. Tak obrovské zelany jsem ještě neviděla. Ostatní stromy se mezi nimi krčily jako trpaslíci. Cítila jsem tu bázeň a pokoru. Cítili to všichni, ale přesto jsme vyrazili kupředu. Teprve u paty stromů jsme si uvědomili, jak jsme proti nim maličcí. Projevila jsem jim svoji úctu. Snad nás nechají v bezpečí projít.

Stopy však zvláštním lesem prošly bez zastavení. Na louce jsem se ještě jednou ohlédla. Mezi stromy se cosi mihlo. Mrknutí oka a bylo to pryč. Ostatní na mě hleděli trochu podivně. Asi to neviděli.

Začalo se smrákat. Díky tomu jsme zpozorovali ohně. Blížili jsme se k nějaké osadě. Nad ní se tyčila polorozbořená věž. Zde však nebydleli normální lidé. Obyvatelé byli malí a byli… zelení. Nikdy jsem nic takového neviděla. Měli velkou hlavu a velké špičaté uši. Vydávali podivné skřehotavé zvuky. Nevypadali přátelsky. Ještě se půjdeme podívat k té věži.

Na stráži tam stáli dva tihle. Odvážná Zelda se rozhodla vyšplhat nahoru. Zjistila tam jednoho stejného. Prý si s ním poradí. Sledovali jsme, jak znovu šplhá nahoru. Přikrčila se na vrcholu rozbořené zdi, dýku v ruce. Skočila a…

11 komentářů u „Ve stínu zelanů (sezení 27.2.)“

Napsat komentář