Večírek s překvapením (sezení 8.10.)

Sepsáno Einarem a Gimelem.
Mlada se šla připravit. Nevím teda proč, už takhle byla dokonalá. My sme zatím obhlídli okolí. Einar dokonce použil magii a pak byl mimo, když sbíral sílu.
Nic podezřelýho, pěkný sídlo. Dost služebnictva, prej prověřenýho.
Konečně se začali sjíždět hosti. Zbohatlíci a šlechtici s početným doprovodem. Zajímavý existence. Uhlídat tuhle sebranku bude problém. Einar na mě i párkrát kejvnul, že cejtil magii. Zelda si zase jeden pár chlapů vyhlídla a začla s nima flirtovat. Asi hledala informace. Ferir je u vchodu prohlížel, ale asi nic neobjevil.
Když přišla markýza Mlada, její krása  zastínila všechny ženský v baráku. V červenejch šatech, který zdůrazňovaly její křivky, s drahýma náušnicema byla jako bohyně. Nevím jakej blbec mohl někomu tak nádhernýmu usilovat vo život, ale to by musel nejdřív zabít mě. Nevěděl sem, jaký že to narozeniny to vlastně slaví – zřejmě mohla bejt moje matka – ale zářila jak polední slunce.
Markýza všechny přivítala a pak šla k jednotlivým hostům. Brzy mi došlo, že pořadí bylo podle důležitosti. Ke každému nám pošeptala pár slov.
Nejdřív chlápek jménem Boron, kterej měl podivný červený voči. Prej vobchoduje s magickejma předmětama (u něj viděl Einar magii). Neškodnej, protože hulí ňákej hašiš. Ale v jeho doprovodu byla žena villtur, o dost vyšší než já. Změřila si nás stejně jako my jí. Vypadala nebezpečně, což říkala i markýza.
Další, Lumír, přišel s tím Boronem. Tady vobchodník ze Sintaru. Měl ve znaku rybu a ňáký kila navíc, roztěkanej pohled. Možná mu šly vobchody, ale tohodle se nemusíme bát. Navíc je to přítel manžela Mlady. Jenže tenhle chlápek měl početný doprovod nejenom pěknejch paniček, ale hlavně svalnatejch drsňáků. Zřejmě se vo sebe bál.
Pak byly dvě dvojčata, čarodějky. Ta v rudooranžovejch šatech si zahrávala s vohněm a ta druhá v modrošedejch s větry. A my si nemáme zahrávat s nima (přestože nám dělaly návrhy), že jejich milenci špatně končej. Mě by upálila Glinda a Einara udusila Galinda. No, tak tyhle holky ne.
Další byl hubenej boháč, prej klaďas, jménem Jacek a něco vod K. S ním flirtovala Zelda, ale vod něj nic nehrozilo.
S dalším příchozím si markýza vyměnila jen pár zdvořilejch keců. Prej pašuje věci pro Borona, nejdůležitějšího hosta. Creg byl divnej, taky si barvil vlasy, aby vypadal mladší. Jako doprovod měl bandu mladejch holek – až moc malejch – takže ňákej úchyl. Ale jedinej měl ruce poznamenaný prací.
Přišel s knězem Auriona, kterej se jmenoval Áron Sul. Zajímavý bylo, že tohodle zase obklopovaly samý blondýny. Měl kupu keců a do voka nám zrovna nepadl, i když pro markýzu měl určitě politickej význam pro shánění vojska.
Zato ten poslední vypadal jako ztělesněná hrozba. Měl kyrys se znakem draka, smrděl magií a vypadal drsně. Kapitán Bryn byl známej jako Štváč, měl vysoký postavení a prej si s ním nemáme podávat ruku. Překvapil řečmi o nás, že prej sme vrazi. Nebo aspoň někdo z nás. Tenhle byl prostě divnej, podezřelej, ale Mlada s ním zřejmě vycházela.
Večírek začal, společnost se bavila hlavně vo rebelii svobodnejch měst, kterou měl potlačit pan markýz – jen sem si nebyl moc jistej, zda na to má dost vojska. Asi je v patový situaci. Poslouchali jsme, dávali majzla, drželi se u překrásný markýzi (to nebylo tak špatný) a občas něco ochutnali. Celý se to ale rozjelo úplně jinak, když padla půlnoc. Markýza donesla podivný ale zřejmě luxusní víno s bublinkama a změnila se hudba. Naběhly polonahý tanečnice a začly se tam svůdně kroutit. Hosté se pomalu přestaly vovládat. Někteří se přidali k tancování, jiní se rovnou vrhli na nestoudnosti. Vypadalo to, že i naše markýza se uvolnila. Začala si s jedním ze svalovců, co doprovázeli tlustýho Lumira. Upřímně, byl to jen takovej vejtaha, co měl svaly na parádu. K tomu divoký tetování. To vypadalo docela hustě.
Když se s ní začal vocicmávat, tak mě už pořádně sral. Neměli sme náhodou my bejt mužskej dobrovod markýzy?!? Chtěl sem mu rozkopat prdel zepředu, ale když je s ním markýza ze svý vůle…
Pak do mě drcnul Einar. Že zachytil ňákou magii. Přemístil se mezi Mladu a bar. Jenže se nic nedělo, jen markýza se vydala s tím cicmákem nahoru. Šel sem za nima, abych ji varoval. Když se zastavila před dveřma do ložnice, pohlídla na mě tak jako abych buď vypad nebo… že ať se přidám. Na varování nebyla vhodná doba, měl sem z toho všeho zatraceně smíšený pocity, ale vyhrknul sem, že jo.
Markýza byla nahá ještě nádhernější, ale ten vejtaha mě tam dost sral. No, náladu mi zvedlo to, že se se sejvoranem nemoh měřit. Mlada byla neuvěřitelně roztoužená a tak to začalo bejt fakt pěkný.
Naštěstí sem na něj dával bacha.
Odkudsi vykouzlil dlouhou jehlici.
Chytil sem ho za pracku, když ji chtěl bodnout do krku.
Vyskočili sme až markýza spadla z postele.
Blbeček nevěděl, proti komu stojí. Měl sice tu svou jehlici, jenže já se rval vod narození.
Strčil sem do něj a jak byl z rovnováhy, jebnul sem mu čelem do nosu. Teda chtěl sem, ale uplně to nevyšlo. I tak to muselo dost bolet.
Zařval sem, že útočej na markýzu a vypustil zuřivce v sobě.
Hajzl byl rychlej (jo, bylo mi jasný, že břídil to nebude a dost možná je ta jehlice votrávená. Ale bojovat za překrásnou ženu je dobrej důvod riskovat kejhák.)
Uhnul několika zuřivejm výpadům, dokonce mě dvakrát bodnul. Bylo mi to jedno.
Šokovalo mě ale, že se mi začala plést markýza, která boj neboj chtěla dál vobcovat. Ten vocas bodnul i ji, ale jestli byl na jehlici ňákej jed, tak už ho mám já…
Neznal ten trik z Daine a sežral to, vletěl mi do rány.
Moje pěsti mu zvalchovaly břicho, až to zakřupalo.
A ještě jednou. Dost ho to rozhodilo.
Měl sem za to, že přišla vhodná doba mu nakopat do koulí.
Stalo se ale dost věcí. Sklo v jednom v voken se roztříštilo do místnosti (k mýmu potěšení do zad vejtahy). Do místnosti vletej havran Einara a vklouzla tam Zelda.
Dveře s třeskem vběhly do místnosti, za nima se ukázal Ferir.  Za ním Uzuri. Chyběl jen Einar, kterýho bych čekal nejvíc, když měl hlídat se mnou.

Viděl jsem, jak markýza tančí s neznámým, svalnatým chlapíkem. Dobře jsem si taky všiml, jak na něj Gimel zle zahlíží; potetovaný bodyguard si z toho očividně nic nedělal. Náhle kousek směrem od baru zazněly dvě rychle po sobě jdoucí kouzla. Ač jsem se snažil, nepoznal jsem, o jaká se jedná; i když už to samo o sobě něco naznačovalo.

 Zdá se, že ať už útok přijde odkudkoli, bude to brzy. Obešel jsem pár a dloubl loktem do soptícího kamaráda: „Dvě kouzla, rychle po sobě. Odněkud zleva. Připrav se…“

 Krátce na to markýza začala tahat svého tanečníka ke schodům. Jakoby na poslední chvíli prohodila, jestli se Gimel nechce přidat. Několik nekonečně dlouhých okamžiků to zvažoval a já jen trnul, aby neodmítl. Když konečně ve třech zmizeli nahoře, postavil jsem se k patě schodiště, aby za nimi nikdo nemohl.

 Jako hlídač jsem se příliš neosvědčil. Některá z přítomných na mě promluvila a než jsem jí odpověděl, prosmýkla se kolem mladičká, potetovaná zrzka. Pomalým krokem vystoupala na ochoz a zamířila přímo ke dveřím ložnice markýzy. Nechtěl jsem ji rovnou sejmout – konečně markýza po nás chtěla, abychom byli nenápadní – a tak jsem ji stejně volným krokem následoval. U dveří ložnice se otočila, jakoby na stráži. Upřela na mě zvědavý pohled.

 „Co tu děláš?“ Moje otázka ji nijak zvlášť nezaskočila, jen mi jakoby náhodou vyrazila vstříc. Pro jistotu jsem se zakryl ochranným kouzlem. V duchu jsem se usmál; sice jsem ve struktuře kouzla udělal drobnou chybu, ale nakonec vcelku fungovalo. A zvládl jsem to bez gestikulace a magických slov…

 Když po mně hrábla rukou, došlo mi, jakej sem byl blbec. Letmej dotyk jí stačil, aby zaútočila… kouzlem. Pokusil sem se vzdorovat, ale i když jí chyběla elegance Muriel, stačilo to, aby dostala moji mysl pod svou kontrolu. Sem poslední dobou dost nesoustředěnej – hlavně, že sem si dělal z Gimela srandu.

 „Jdi dolů, najdi si nějakou kamarádku a bav se,“ přikázala mi – a já zjistil, že nedokážu neposlechnout. Fajn. Tuhle hru ale můžou hrát dva.

 Po schodech sem celkem schválně nespěchal. Zachytil sem udivenej pohled Ferira, ale ten nevodpovídal jejímu příkazu. Konečně sem zahlíd Zeldu. Došel sem k ní, plácnul ji po holým zadku a obtočil jí ruku kolem pasu.

 „Poď, pudem se vožrat…“ DOUFAL sem, že jí dojde, že je něco strašně špatně. Rád bych jí to řek přímo, ale nešlo to. Vypadala dost zmateně, ale nebránila se a vyrazila se mnou k baru. Plán nevyšel.

 Naštěstí v tu chvíli začal nahoře Gimel cosi ječet. Neslyšel sem ho nějak zvlášť dobře, ale Zelda zareagovala jak jsem doufal a vysmekla se mi.

„Nevadí, najdu si jinou a budu se bavit s tou.“ Držel sem se tý myšlenky jako puma soba. Moje ruka, která ji už už chtěla zadržet, klesla. Obcházel sem vlnícím se davem a kecal s lidma. Najednou se nahoře ozvalo zapraštění a kousek ode mě sletěla skrz zábradlí ta malá zrzavá potvora. Pleskla sebou mezi polonahé hosty a já jasně slyšel prasknout kost. Až později jsem se dozvěděl, že to byla Uzuri – ta malá, nenápadná Uzuri – kdo mi ji takhle poslal do rány.

 ‚Najdi si kamarádku a bav se,‘ zazněl mi v uších příkaz zrzky. Vycenil sem zuby. Zapomněla mi říct, JAK se mám bavit. Jen Gór sám ví, jak vzteklej sem byl. S rozběhem sem ji nakopnul do hlavy. Ozvalo se další křupnutí.

Tak moje rána netrefila jeho koule, ale stehno.
Potetovanej zakvičel a složil se k zemi.
Chtěl sem na něj vlítnout a ještě mu pořádně vrazit pěstí do zubů, aby se mu líp leželo.
Bohužel mě předběh Ferir, kterej mu skočil na hruď a prolomil mu zřejmě hrudní kost.
Chlápek vydechnul naposled.
Zelda si povzdechla a zklamaně dala dýku zpět do boty. Pak se vytratila zase voknem.
Uzuri odvedla dost zmatenou Mladu (která se s ní chtěla víc než kamarádit) do vedlejší místnosti. Šel sem za nima, abych věděl, že je v pořádku.
Markýza se vzpamatovala z vlivu toho šukačího kouzla, který ji vyhnalo sem nahoru. Kdybych nebyl takovej prasák a nepřidal se, tak ji ten potetovanej ubodal, když byla omámená…
Odvedli jsme Mladu tajnou chodbou do malé ošetřovny a podívali se na to její zranění. Vyžádala si Bryna, kterýho sem pořád podezříval, že v tom má prsty. Ale šel sem pro něj.
Večírek nerušeně probíhal dál, prostě kámen šukal cihlu. Dole i Einar vojel jednu z mladejch holek toho pašeráka (pravda jednu ze starších). Vypadalo, že mu nechtěla dát, ale Einar je sevjoran…
Brin už vědel, že má jít za markýzou. Říkal taky, že můj vosud je s ní spojen. Nevědel sem, jak to myslí, ale rozhodně mě to potěšilo – markýza je tak krásná.
Doved sem ho k ní, markýza nám poděkovala, slíbila ubytování a podporu v Sintaru (z toho bude mít rozmazlená Zelda radost) a odjela s Brynem.
Mezitím v ložnici markýzy Einar zabil tu dlouhovlasou holku. Prej to byla ta čarodejka, co to celé připravila. No, nebylo koho vyslýchat. Divný bylo, že i ona měla tetování a voběma po smrti zmizelo. Neuměli sme si to vysvětlit, ale markýza byla v bezpečí, tak sme na to srali a šli se ješte pobavit dolů na večírek.
Nad ránem sme ale odešli první, už to tu nemělo smysl. Náš úkol skončil. Dostali jsme vyplacenou odměnu a vyrazili pěšky do Železnejch dolů (Zelda i Uzuri v novejch šatech).
Já vzpomínal na překrásnou Mladu a byl sem hrdej na to, že sem ji zachránil. Tak přeci to mlácení v Kilmoracku k něčemu bylo!
Ještě sem zkusil, jak se jezdí na našem koníkovi, pak sme šli chrápat. Ráno nás přišel pochválit Jarmi a že prej máme jídlo zdarma jak slíbil. Ale my stejně musíme vyrazit hledat Soudce…

Pobaveně jsem sledoval, jak Uzuri předstírá nevědomost. Lano od výtahu neprasklo samo. Vím to; Korppi zůstal venku – a sám jsem mu řekl, aby na naši maličkou, tichou elfku dal pozor. Neměl jsem potřebu se o tuhle informaci s ostatními dělit. Přece jen, to ona mi dala možnost se pomstít za to kouzlo, díky jemuž jsem byl v nejkritičtější chvíli mezi hosty a proti své vůli se bavil.

 Počkal sem, až Zelda, lano omotané kolem těla, vyleze nahoru. S její pomocí potom stoupali vzhůru i ostatní; já měl ale jiné úmysly.

 Gimel sprostě zaklel, když jsem kolem ostatních zakroužil a odletěl do Železných Dolů. Lítání je úžasný. V našem pokoji jsem z úlevou zahodil spodky, co jsem musel mít na oslavě, oblíkl se zpátky do svých věcí, pobral oblečení ostatních a nastrkal ho do sedlových brašen. Kluk ze stáje vypadal hodně rozmrzele, že ho budím, ale na rozdíl ode mě uměl koni správně nasadit sedlo, uzdu a všechny tyhle věci. Spíš jsem mu překážel, než pomáhal, ale myslím, že příště už bych to mohl zvládnout sám.

 Jízda na koni je nepříjemná a přiznávám, že než jsem dorazil k ostatním, měl jsem sto chutí to zvíře zahnat do plání. Na druhou stranu, musím přiznat, že on se mnou měl neskutečnou trpělivost. Jen díky tomu jsem za celou cestu ani jedinkrát nesletěl.

 Najít potmě v pláních čtyři osamocené pěší cestovatele je docela oříšek, ale díky Korppimu, který pro jednou poslušně kroužil nad ostatními, se mi to podařilo. Vypadali šťastně, hlavně když jsem se zmínil o tom, že jim vezu šaty. Přeci jen, v pláních je v noci dost chladno a neustále fouká vítr…

 Gimel se Zeldou se okamžitě začali dohadovat, kdo na koni pojede zpátky. No, to už je jejich problém. Z jízdy na tom zvířeti mě bolí snad úplně všechno a rád si od toho odpočinu.

 Obrovský orel zakroužil kolem skupinky a, následován černým krkavcem, zmizel v ustupující tmě.

15 komentářů u „Večírek s překvapením (sezení 8.10.)“

Napsat komentář