Velké nesnáze ve velkém Sintaru (sezení 7.1)

Šli sme spát do slimejšova malýho kamrdlíku, ani vokno tam nebylo. Ani nevim, jak sme se vešli nebo kdy dorazil Ferir. V noci nás ale vzbudil ženský křik. Vyskočil jsem s tesákem, že budu hrdinně zachraňovat. Venku byla ňáká nahá ženstina, vokolo kupa čumilů. Že prej viděla svýho zesnulýho manžela. Trpaslík se vrátil k Einarovi (kterej to ani neuznal hodný vstáváni), že není v nebezpečí. Holky vyrazily stopovat, tak jsem aspoň hlídal je. Ale bylo to k prdu, žádnýho ducha sme nenašli.
Zbytek noci se změnil na noční můry. Zdáli se nám blbý sny. Mám z toho podezření, že to peče ten nafoukanej mág z trpasličího náměstí, aby šly na vodbyt jeho přípravky na pěkný sny. Hajzl.
Dole nám dal slimejš dobrou polívku ke snídani. Bohužel tam byl ještě jeden host, potulnej trubadúr Marigold. Spíš vobtloustlej trouba to byl. Furt se chvástal a balil Zeldu. Měli sme co dělat, aby sme mu nesbalili loutnu. Vobčas z něj vypadlo ale něco zajímavýho, například místní elfky sou prej veselejch mravů a určitě by to stálo za to vyzkoušet.
Zapil sem to ňákým vorčím vostrým pitím a že je čas vyrazit prodat ty naše zbraně. Jenže Ferir se rozpovídal vo včerejší hádce a vo svým nočním trajdání po venku. Že ňákej trpaslík má rád trpaslici, ale z nepřátelský rodiny. Udělali svatbu na truc, jenže trpasličí tradice chtěj velký dary a tak svatbu zneplatnili, že ji daj bohatšímu ze třetí rodiny. Celý to bylo zamotaný a samý trpasličí pravidlo. Měla bejt druhá svatba, kterou že budem hlídat, aby ji původní ženich nepřekazil. Já teda fandil jemu, ale nějaká velká trpasličí mela by to všechno posrala, takže asi nebylo zbytí než to nechat tak. Ferir byl tou věcí celej zapálenej a Einar držel s ním, tak šli něco vokolo toho a já prodával naše zbrojířství sám.
Vyzved sem vůz i s věcma a jel na jarmark. Bylo tam kupa sedláků a podobnej lidskej havěti, ale i sejvorani, trpaslici i elfouni. Celkem dobře sem prodal hlavně drátěný zbroje i vostatní věci. Vzhledem k tomu, že mě v Železnejch Dolech čeká konečně kloudnej barbarskej meč (jako měl strejda Manu) na míru, tak sem střelil i můj věrnej jedenapůlručák, se kterým sem rozsek nejednu potvoru a konvici. Do tej doby to zvládnu s tesákem, kterej mě taky vykoval mistr Železnejch Dolů jako záložní zbraň. Že to bylo geniální rozhodnutí sem si uvědomil hned za chvíli, co sem našel lísteček, že někdo shání chlapa s vlastnim mečem na špinavou práci. Byly tam ještě ňáký kraviny, ale další sdělení mě dost vyděsilo.
Hledá se Zelda, vražedkyně, živá nebo mrtvá za 1000 zlatejch! Za to bych moh mít válečnýho oře nebo setsakra kloudnej meč! Tolik prachů sem v životě neviděl. Jo a že ji doprovázej lumpové a zločinci. Byl tam její vobrázek ještě se dlouhejma vlasama. Měl sem z toho výbornej pocit asi jako když mě sleduje na jaře medvěd. Raděj sem ten papír sbalil.
Tak že aspoň předám ten Ištakův dopis, třeba z toho něco kápne. Do vobchodu s vykuřovacíma lampama. To je ale bejkárna. No a byla. Za pultem stará bába, sotva mluvila a tak sem se bál, že to nepochopí. Ale pak přišel chlap v kožený zbroji, kterej si mě vzal do pěkný místnosti vzadu. Když dočet dopis, dal mi ho taky přečíst (ještě že mě Einar naučil na tej pohádkovej knížce číst). Bylo tam, že nositelé dopisu udělali dobrou službu a maj bejt vodměněni podle černýho práva. Pavouk.
Jo, konečně ňáká vodměna, bude na elfá děvky a pořádný! Přeci je všechny nenecháme „hrdinným“ důstojníkům třetího podpůrnýho zásobovacího pluku!!!
Chlap se mě zeptal, jestli vim, co to znamená.
Já že ne.
Že prej to je rozsudek smrti k pomalýmu hnusnýmu umírání.
Musel sem čumět jak sysel z jara. Co sme tej starej vojně Ištakovi provedli špatnýho, že se nás chce zbavit?
Chlápek se zeptal, co mu dám, když to roztrhá. To mi přišlo ještě divnější a tak sem řek duchaplně, že nevím.
No nakonec ho roztrhal, ale že prej si nás najde, až bude potřebovat nějakou službičku (asi špinavá práce špinavější než vobvykle). Jo a představil se jako križák, nadřízenej pavouka. A že se do Železnejch dolů vracet nemáme.
Já ale myslel na pravej vopak, že výslech hevrena byla vlastně jen přátelská diskuze u trocha studenýho piva…
Vrátil sem se s těma zprávama za vostatníma. Byli nadšený podobně jako já. Zelda samozřejmě nic neprovedla, což sme byli všichni rádi, že máme s sebou takový neviňátko. Einar vymejšlel způsob rozhovoru s Ištakem, až se s ním uvidíme, ale Ferir chtěl řešit ty svý trpasličí záležitosti. Kdyby sme to nechali na nich, bylo by to podle mě lepší.
Šli sme teda podívat se na tu trpasličí slávu. No, hostů moc nebylo, zato trpasličí výbava samej lintir, zlato a jiný fajnový kovy na zbraně a zbroje ukazovala, že pro někoho je 1000 zlatejch drobný. No aspoň sme se tolik o Zeldičku nebáli. Rodiny to byly zazobaný, slavnejch runovejch kovářů, tavičů lintiru a zbrojířů. Jo, mít takovýhle kamarády by nebylo špatný… Jen ta trpasličí fousatá nevěsta mě moc nenadchla a děkoval sem v duchu Górovi, že nejsem trpaslík a neslintám ze ženských, co maj chlupy na blbým místě.
Po tom neštěstí sem doprovodil Einara před sídlo nafoukanýho mága. Pak sme chtěli vyzvednout koně a povoz, ale malej hobit je nechtěl pustit, že je vobstarává. Měl by si najít ženskou a nerozmazlovat takhle zvířata, ale co, vyrazili sme do přístavu do hospody U piráta pěšky. Navíc tam hledaj boxera na zápasy, což mě dost lákalo. Moh bych zúročit před vobecenstvem svý umění někomu rozbít držku a získat trochu slávy. No a když někdo seřeže mě, tak to nebude poprvý, tak co…
Uzuri chtěla v Sintaru pořídit luk, ale žádnej nenesla a tvářila se nevrle. Že prej ji místní elfové zklamali. No, s Einarem snad dojdem vopačnýho mínění…
Bylo tam dost plno, výborný jídlo i pití. Přisednul si k nám ňákej vobchodník, že pro nás má nabidku za 200 zlatejch. Nebylo to sice tak výhodný jako prodat Zeldu, ale snad míň nebezpečný (aspoň pro ni), tak sme se zajímali. Ale přišel Ferir, že potřebuje pomoct a elfky si odved.
Zbyl sem na to s Einarem, ale vylovit pár krámů z řeky přeci zvládneme, zvlášť s tak fajnovým vybavením jako je lektvar na dejchání pod vodou a podvodní pochodeň.
Vypluli sme na pramici na místo, zakotvili. Zatímco sem si sundal zbroj, že tam skočím, Einar zakouzlil hledací kouzlo, doplul sem nás přímo na místo a pak se tam vrhnul sám. Měl to dole přivázat na lano, že to vytáhnu.
Místo toho se vyvalilo dost bublin.
Góruv mocnej prd to asi nebyl, takže se něco posralo.

Ráno sem všem řekl jaký problém se vyvijí v Sintru, ale nebyli moc přesvěčeni mi pomoci, tedy až na Einara. Šel semnou za oběma rodinama a v klidu sme si s nimi promluvili. Poté sme společně naplánovali možnou ochranu ženicha a nevěsty.
Celej obřad probíhal normálně podle všech zvyklostí. Pravda když vyšel průvod nevěsty tak sem trochu slintal při pohledu na zbroje a sekery z lintiru. Ani si netroufám říct jak hodnotný dar dal ženich rodině nevěsty. I v chrámu probíhalo vše tak jak má. A pak se stalo něco divnýho, na konci obřadu kdy kněz pronášel poslední větu se náhle Juli sesula k zemi a pouto které spojovalo ji i jejího nového manžela se přetrhlo. To není dobré. Odnesli ji do podzemní kaple, vypadala jako by byla mrtvá. Když všichni členové rodiny odešli upustil kněz něco jako minci, byli na ni vyryty znaky které sem nedokázal přečíst. Einar si opsal znaky z mince ale nebyl znich moudrej o nic víc než já. Když se kněz probral z meditace podivil se že tam ještě sem tak sem mu řekl že sice něco málo o runotepectví vím ale příliš málo na to abych to dokázal přečíst. Řekl mi že ji musím sevřít v dlani. V tu chvíli sem měl vidění o Romesonovi spálil nějaký dopis a šel do jeskyně která je před Sintarem. Hned sem se dal na cestu snad Romeson neudělá nějakou blbost.
Doběhl sem k jeskyni, vešel dovnitř a dostal se do rozsáhlého labyrintu pohřebních chodeb. Po Romesonovi ani vidu. Vydal sem se chodbou která mi přišla nejvíce pravděpodobná. Po chvíli chůze sem zahlédl nějakou postavu v kápi které červeně svítili oči a vypadalo to jako by se pokoušela mluvit s mrtvými. Zeptal sem se ho jestli neviděl přijít někoho živýho a on mi hned odsekl že tam nikdo nebyl a že má moc práce. Vyběhnul sem ven z jeskyně a spěchal k pirátovi najít Uzuri. Naštěstí byli všichni u piráta, řekl sem Uzuri že potřebuju s něčím pomoct a že to spěchá a Zelda že de s náma. Přišli sme k jeskyni. Uzuri potřebuju najít stopy trpasličích bot a jiný než moje. Možná se holka nezdá ale stopovat fakt umí myslim že by se ji vyrovnal i málokerej pes. Vedla nás chodbou kterou už sem jednou šel kolem toho podivína v kápi. Šli sme pořád dál až sme vešli do poměrně velké síně kde byli poměrně velké kostry a uprostřed na oltáři ležel Romeson. Uzuri ho prohlédla a nenašla žádné zranění jen malou lahvičku v jeho ruce. Vzali sme ji a šli sehnat někoho kdo by mu mohl pomoci. Problém byl že se nám do cesty postavil ten podivín v kápi, červeně mu svítili oči a v ústech se mu leskli dlouhé špičáky a promluvil k nám“ já vás znám“ zeptali sme se ho kdo je načež nám odpověděl „ já sem …..“

14 komentářů u „Velké nesnáze ve velkém Sintaru (sezení 7.1)“

Napsat komentář