Všechno od začátku (3.zápis)

Všechno od začátku
„Možná uslyšíš, o Síle Ohně, o Síle Vody, Síle Země nebo o Síle Větrů. Ale pamatuj si, že jen Síla krve je ta pravá. Až budeš mít krev, čím čerstvější tím lepší, tak opiš kolem sebe kruh. A dovnitř si pak stoupni, poslední kapku krve si dej na čelo. Tvá mysl musí být prázdná, jinak tě Síla pohltí, nepustí tě a rozerve ti duši na tisíc kousků. Kruh tě chrání, aby se to nestalo, nikdy to nezkoušej bez něj.“
Tyhle slova mýho předchozího mistra – volcha Goratha – mi zněly v hlavě, když sem scházel za pygmejem k říčce. Je to člověk, i když sem takovýho nikdy předtím neviděl. Mluví děsně legračně a trvá na tom, že mě tu zpívací řeč naučí, i když umí mluvit normálně. Mimo to se mě taky snaží učit takový podivný písmo; ty znaky vypadaj, jako by rozsypal hrst větviček. Už umím poznat dva – a ani si je moc často nepletu. Ale to není to nejhorší. On mě nutí, abych se přeučoval na jeho způsob vyvolávání kouzel a taky meditace. Proč mu vadí, jakým způsobem získávám Sílu? Copak si beru jeho krev? Odmalička používám Obřad Krve a nikdy to nikomu nevadilo. A že on to umí jinak? Co je mi do toho? Síla je Síla.
No, ale on si postavil hlavu, že musím získávat Sílu jeho podivným způsobem, před kterým mě mistr Gorath celej život varoval. Je jak děcko, navíc tak i vypadá. Uvědomil sem si, že můj vztek je nejen zbytečnej – už sem s tou blbostí souhlasil – ale navíc taky nebezpečnej. Přinutil sem se radši znova si zopakovat celej ten jeho nepřirozenej postup.
Zastavil sem na poslední chvíli, málem sem toho malýho skřeta srazil do potoka. Šťastně se na mě usmál a pokynul mi, ať si sednu a pustim se do toho. Přetáhnul sem si přes hlavu halenu a hodil si ji pod zadek, sundal si i škorně a jen v kalhotách si sedl na zem. Pro větší pohodlí sem se zádama opřel o mohutný zelan a zavřel oči. Šumění tekoucí vody mě trochu rušilo. Nejdřív uklidnit mysl. To pro volcha není nic těžkýho, jenže já byl pořád nervózní z nezvyklýho způsobu, jak se dostat do transu. Nakonec sem si představil, jak kolem sebe kreslím krví Kruh. Pomohlo to. Chvilka závratě a…
Čekal sem, že se objevim jako obvykle před Krvavým démonem a budem spolu zápasit, nebo že si navzájem budem dávat zákeřný hádanky, prostě něco, na co sem zvyklej. Místo toho sem ztratil pojem o tom, kde je nahoře a kde dole, byl sem jen beztvarej kus masa, volně se vznášející v prostoru. V naprostý tmě mi najednou někdo – nebo něco – vrazilo něco ostrýho do břicha a začalo mi to tahat ven střeva. Ohnal sem se holí (až potom mě napadlo, že mám najednou nejen hůl, ale navíc i ruce, v kterých ji držím) a to něco zavřeštělo. Pygmejovým hlasem.
Ohnal sem se znova, vztekle a s větší silou. Počkej, zmetku, teď tě sejmu, pomyslel sem si. Ještě tak vidět, kde seš. Sotva sem na to pomyslel, tma zmizela a já stál na skále poblíž naší vesnice. Svítalo a vedle mě stál volchv Gorath. Pořádně si přihejbal z rohu a nevěnoval žádnou pozornost pumě, která mu rvala maso z nohy. Všim sem si, že má dvě hlavy, jednou chlastal a druhá se na mě šklebila. To mi byl Démon Krve milejší. Gorath se zakymácel a pokynul mi volnou rukou. Všim sem si, že mezi skálama je najednou úzká cestička. Vyrazil sem po ní; po chvíli se mi začalo zdát, že slyším šumění potoka. Jemný šumění naráz bez varování přerostlo v šílenej řev mohutnýho vodopádu. Zakopnul sem a sletěl přímo do vody. Něco mě popadlo za krk. Spíš instinktivně sem to taky chňapnul pod krkem…
Byla to Jorunn, se kterou sem tenkrát v křoví čas od času objevoval rozdíly mezi klukama a holkama. Dneska to na příjemný setkání nevypadalo. Mokrá košile sice moc prostoru pro představivost neponechávala, ale neměl sem čas ji pozorovat. V zuřivým šklebu na mě cenila dlouhý tesáky (to bylo divný, ty tenkrát neměla) a snažila se mi rozervat hrdlo. Podržel sem jí hlavu pod vodou; začala se zmítat a nakonec se pokusila proměnit v zelenomodrýho démona s kůží pokrytou šupinama. Vzpomněl sem si, jak se mi vrátily smysly, když sem se na to soustředil a začal démona nutit znova přijmout podobu Jorunn. Kroutil se, řval a snažil se mi vytrhnout, ale nakonec sem vyhrál. Pak už to bylo snadný; Jorunn je nejen hezká, ale hlavně o dost slabší, a tak sem ho topil tak dlouho, dokud se úplně nevzdal. Donutil sem ho, aby mi řek svý jméno a pak ho pustil. Doplaval sem přímo pod vodopád; příval vody mi bušil do těla a naplňoval mě mocným přívalem Síly…
Do víčka mě štípnul komár. Malátně sem se po něm ohnal rukou a otevřel oči. Celý tělo – a chodidla taky, když sme u toho – sem měl poštípaný od těch mrňavejch bestií. Kousek ode mě seděl na kameni Pai Mei a díval se na mě takovým zvláštním, zkoumavým pohledem.
„Velmi dobře,“ prohodil, usmál se a vstal.
Obul sem se a oblíknul si halenu. Moc dobrý mi to nepřišlo; možná bych měl okoukat to kouzlo, kterým se proti komárům chránil on. Svědilo mě celý tělo a měl sem takový nejasný tušení, že to hned tak nepřejde.

9 komentářů u „Všechno od začátku (3.zápis)“

Napsat komentář