girl_in_waterfallRaději by viděla kolem sebe a nad svou hlavou šumějící větve stromů. Ale i břehy porostlé zeleným rákosím byly příjemnou změnou proti šedivým zdem Sintaru. Připadala si zase jako dřív. Když se vydávala na krátká dobrodružství do lesa, vybavená jenom lukem a toulcem šípů. Tohle byla ale trochu jiná výprava. Nevěděla, co je po cestě ani na jejím konci čeká.

Loďka rozhodně nebyla připravená na takový náklad. Samotní čtyři seveřani a trpaslík by byli až dost. Kromě nich tu ale byla ještě ona a Zelda a Krimson se Saiou. Pádlovat museli všichni. Spěchali. I když obezřetně. Kalná voda olizovala okraje loďky svými jazyky. Zátoka se nezdála být hluboká. Ale o to temnější. Na dně tušila bahno, které by nemilosrdně sevřelo její kotníky. Oklepala se při tom pomyšlení.

Zpočátku Krimson naváděl loď s jistotou. Postupně ale začal být nerozhodný. Zdálo se, jako by rákosí rostlo jinde než posledně. Lepší cestu se snažil najít i Einar. S pomocí Korrpiho. Z nebe byla zátoka přece jenom přehlednější. I tak kličkovali zarostlou lagunou sem a tam. Kdyby si nepamatovala směr, byla by dočista ztracená.

Když přirazili ke břehu, vyskočila z loďky jako první. Stopy, které viděla v blátě, ji příliš neuklidnily. Že by byla historka o bahnivcích a ostrozubcích pravdivá? Ještě ale nebyli u cíle. Seveřani si vyhoupli loď na ramena. Přechod úzkého pruhu pevniny netrval dlouho. Necítila se ale vůbec dobře. Ostražitě sledovala rákosí kolem sebe, kdykoli se ozvalo zašustění. Připadala si jako utopená – porost přesahoval její hlavu nejméně o paži.

Pak se před nimi otevřela volná hladina. Teď už mohli pádlovat rychleji. Vzdalovali se od břehu. Najednou jako by pocítila vlnu čehosi, která se přes ně převalila. Otočila se. Krimson sedící na zádi svíral křečovitě hlavu v dlaních. Jeho oči byly vytřeštěné, třásl se. Pak jeho panenky zmizely a on se zhroutil k nohám McKromraka. Dýchá. Odkud to přišlo? Na břehu viděla jenom neproniknutelné rákosí vlnící se ve větru. Nikdo neřekl ani slovo, přesto všichni zrychlili tempo. Upírali zraky k pomalu se přibližujícímu břehu. Nevěděla, jestli s očekáváním nebo s obavami.

Po přistání zase obhlédla terén. Nikde nikdo. Loďka byla vytažena na břeh a bezvládného Krimsona položili vedle. Dotkla se jeho tváře, podívala se do jeho očí. Neuměla mu pomoci. I Saia zakroutila hlavou. Bojovníci lidského volchva střídavě nesli cestou k ruinám chrámu.

Nezbylo z něj skoro nic. Z mohutných zdí zůstaly jenom základy. Musel být obrovský. Uprostřed chrámu stála podivná věž s točitým schodištěm okolo ní. Sotva se stačili vydýchat, Saia zamířila k bývalé vstupní bráně. A pak zmizela. Podívali se po sobě. Rychle vyrazili za ní. V místě brány jako by prošli zdí. Nad hlavou jim zasvítily hvězdy. Saiu nikde neviděli. Neviditelné věci už je ale nedokázaly překvapit. Prošli další bránou. Nad jejich hlavami se ozvalo zakrákání. Einar vyrazil dopředu a jako pomatený pobíhal před nimi sem a tam blíž a blíž k věži. Je to labyrint! Rychle za ním. V bludišti není radno se ztratit.

Saia už na ně čekala u paty schodiště. Pohlédla na Zeldu a beze slova se spolu vydaly nahoru. Věděli, že tohle není jejich záležitost, a tak čekali. Když pak obě sestupovaly ze schodů, zdály se klidné a spokojené. Zelda na Gimelovu otázku jenom přikývla. Je v pořádku.

Cesta z chrámu ven už byla hračka. Krimson se probral a za pomoci svých druhů už mohl po svých. Čekalo je ale další nemilé překvapení. Loďka, kterou nechali na břehu, byla na padrť. Poklekla k jejím troskám, dotkla se stop otisknutých v blátě všude kolem. Zavřela oči a pak je uviděla. Slizké beztvaré tvory s černými dírami místo úst a očí. A prapodivné postavy z kusů dřeva a kořenů, ozdobené zvířecími lebkami. Opravdu existují! To už ale Einar zamával svou holí a na vodě před nimi se houpala loďka jako nová. „Rychle, dlouho nevydrží!“ Víc nebylo třeba říkat. Naskákali do lodi a opřeli se do pádel. Byli už na dohled od protějšího břehu, když se na lodi začaly objevovat praskliny. Dovnitř prosakovala voda a přelívala se i přes okraj. Na břeh se museli dobrodit. Ale namočené kalhoty ještě není to nejhorší. Zbytek cesty tedy budou muset kolem zátoky.

Zase to zpropadené rákosí. Zezačátku ji pohled na něj uklidňoval. Teď ho začala nenávidět. Křižovali prošlapané cestičky, míjeli stopy v blátě. Blížili se k jakési mýtině. Věděla, že tu někde jsou. Cítila je, jednou na levé, jindy na pravé straně. Otevřený prostor v tomhle prostředí byl ale podezřelý. Raději by se mu vyhnula. Šli v řadě za sebou jako kachny, když je to zasáhlo. Ani pořádně nevěděla, co se stalo. Najednou ležela na břiše v blátě a polámaném rákosí. Zase ta vlna čehosi. Svou ničivou silou jim otevřela výhled na mýtinu. Z bláta se tam začaly zvedat podivné postavy, rákosí kolem šustilo. Už věděla, s čím mají tu čest. Ze středu mýtiny se navíc zvedal kopec bahna. Kopec s obrovskými černými ústy. Einar zaklel a kus před ním se objevil plamen. Postavila se na nohy a nenapadlo ji nic lepšího. Požádala o pomoc vítr. Plameny se začaly šířit. Oheň stravoval křehké rostliny i všechno, co se v nich ukrývalo. Bláto bublalo a tvrdlo, naplavené dřevo a kořeny hořely. Zůstaly z nich jen černé hromádky. Co ale s tím kopcem? Einar podruhé zažehl oheň na opačné straně a ona podruhé zkrotila vítr. Zevřela oči a na chvíli byla šťastná. Jako by zase stála na vrcholu skály uprostřed lesů. Na tváři ji hřálo slunce a ve vlasech cítila ten vítr. Nechala se příliš unést. Než si uvědomila, co se děje, bylo pozdě. Bahno kolem jejích nohou začalo ožívat. Plazilo se jí po botách a na kalhoty. Chtěla uskočit, ale její nohy jako by byly z jílu. Se zděšením pozorovala, jak bahno pohlcuje její košili a po pažích se plazí až ke konečkům prstů. Nemohla se pohnout. Einar se jí pokusil pomoct, ale marně. Pak se k ní otočil zády a spolu s bojovníky se rozběhl k té obrovské hromadě bahna.

Nevěděla přesně, jak dlouho to trvalo. Když se vraceli, celí špinaví a zapatlaní, seděla na zemi. V nohách cítila trochu slabost. Nikdy neměla takovou radost z toho, že se může hýbat. Měli to za sebou.

Když v dálce zahlédli ruiny a chrám Paní vod, slunce už se přehouplo k druhé půli své cesty. Nebyl čas na dlouhé řeči. Saia měla namířeno zpět do Sintaru. Zdálo se, že má na spěch. Její druhové ji samozřejmě budou doprovázet. Seveřani se hlučně rozloučili se svými bratry. Ani ona se nevyhnula jejich projevům srdečnosti. Jejich vtipkování ale směřovalo spíš ke Gimelovi a jeho nehodě při koupání. Pak naložili do své zmoglavy kořist z Živeniny bárky a vydali se proti proudu.

Udělali si pohodlí u nohou bohyně Duril. Pojedli ze zásob, které jim tu nechal severský bratr. Hovořili o tom, co dál. Myslela na Kevana a Šani. Na ni a na koupel. Nebyla špinavá. Chtěla ze sebe smýt ten pocit bahna. Pořád ho na sobě cítila. Stáhla si boty, svlékla si kalhoty a spodní prádlo. Přehodila přes hlavu halenu a odhodila ji na hromádku. Sestoupila z prvního schodu – stála po kotníky ve vodě. Chladivé a osvěžující. Sestoupila z dalšího schodu – voda jí sahala po lýtka. Natáhla ruce do proudu vody padajícího z amfory Paní vod. Po těle se jí rozstříkla sprška kapek. Na její holé bledé kůži se třpytily v přízračném světle krystalu. Udělala další krok – proudy vody se rozlily po jejím nahém těle. Jako by ji olizovaly a laskaly. Smývaly prach z obličeje, hladily ji po krku, stékaly ji přes bradavky, po břiše, na stehna. Otevřela oči. Viděla pronikavý pohled černé kočky….