Zapomenutý bratr

Einar seděl u krbu a v mihotavém světle ohně četl další ze svitků uzmutých svému mistru. Měl mizernou náladu, protože se zrovna pohádal se svým starším bratrem Hölgjou; ten se poté sebral a šel zapít vztek k některému ze svých kamarádů.

Dveře se otevřely a někdo vešel. „Chcípni, bratře,“ pro hodil stále ještě vztekle Einar. „To mě hezky vítáš, po pěti zimách,“ zabručel neznámý, hluboký hlas. Einar se vymrštil ze stoličky a otočil se k příchozímu. „Ulfe? Mysleli jsme, že už chlastáš v Górových síních!“ Mohutný sevjoran se posupně zachechtal.
„Málem, bratříčku, málem. Ale valkýry si budou muset ještě chvíli odpírat potěšení z mý společnosti.“ Naznačil poměrně jednoznačně, co tím myslel. Bratři si potřásli rukama a usadili se ke stolu. Ulf se natáhl pro pálenku, zanechanou tam Hölgjou. „A co ty? Už je z tebe nový volchv? A kde je matka? Povídej, přeháněj!“ Einar se hořce zasmál. „Matka je mrtvá a volcha tu posledního půl roku nikdo nepotkal střízlivýho, takže na učení nezbejvá moc času, víš. Radši povídej ty, kdes byl?“
A Ulf ochotně spustil. Odešel tajně na pobřeží, kde se přidal k jednomu z klanů. Rozprášili nepřátelskou vesnici a on si tam mezi troskami našel manželku. Bojovali dál, se zbytkem rozprášených válečníků, dokud se neobjevil nepřátelský volchv. To právě jeho magie nakonec zvrátila průběh bojů a zahnala Ulfův kmen na moře.
Tři zmoglavy plné válečníků se probíjely bouří, až nakonec unikly. Jen to zbylo z mocného klanu Orlů. Klan se nakonec usadil jižněji, kde plenil a raboval široké okolí. Díky vychytralému vladykovi Dörmimu se jim dařilo a zde také připojil Ulf ke svému jménu přízvisko Kostilam.
„To jsi ty? Slyšeli jsme o tvých činech,“ vykřikl Einar. Ulf se trochu samolibě usmál, ale nenechal si vzít slovo.
Válečníků stále ubývalo, až se Dörmi nedávno rozhodl vrátit zpátky. Zverboval mladíky z různých klanů podél pobřeží, ale Ulfa vyslal víc na sever, do rodného Kilmoracku a okolí.
„A tak sem tady, bratříčku,“ dokončil Ulf. „Po tom, co sem viděl, je mi víc než jasný, že bysme volcha potřebovali. Přidej se k nám – a jestli víš o někom, kdo by šel taky, tak ho přemluv. Dörmi ti za každýho zaplatí.“
„Stejně jako tobě za mně, pokud půjdu,“ prohodil Einar.
„No jasně, za volcha budu chlastat aspoň tejden,“ vesele se zašklebil Ulf.
„Musím si to promyslet a taky, Gimel se vrátí z pastvy nejdřív pozejtří. Ale pokud půjdu, chci půlku peněz, co za mně dostaneš.“
Ulfovi ztvrdl výraz. „To chtít můžeš. Jestli ty prachy ze mě dostaneš, klidně si je nech. Přespím tady a zejtra vyrazim ještě za Jezevcema na sever…“
„Tam bych nechodil, s těma se teď bojuje. Nemuseli by bejt zrovna nadšený, až tě uviděj.“
Ulf pokrčil širokými rameny a zívl. Tak, jak byl, se skácel do postele a okamžitě usnul. Místností se rozlehlo hlasité chrápání. Einar se sám pro sebe usmál. Až se Hölgja vrátí a najde Kostilama ve své posteli, dostane lekci, jakou už dlouho potřebuje.
Mladík přešel ke své posteli v rohu, svlékl se a zalehnul. Přestože usnul mnohem dřív, než se nad ránem Hölgja vrátil, návrat stále ještě vzteklého, opilého bratra ho spolehlivě vzbudil. Kostilam se probral okamžitě a stejně rychle se do opilce pustil. Einar se v rohu spokojeně uvelebil tak, aby měl dobrý výhled a s úsměvem sledoval, jak Ulf do Hölgjy buší jak do pytle s obilím.

Sotva se rozbřesklo, vyklouzl Einar ze srubu. Potřeboval být sám, aby si mohl promyslet Ulfovu nabídku. Před únosem Jorunn by ji bez přemýšlení odmítl, ale teď ho lákala. S učením už to horší nebude, rozhodně ne příliš. A snad narazí i na nové svitky a knihy. Mnohokrát přelouskaná knihovna volcha Goratha už mu neměla mnoho co dát. Ostatně, věčně opilý volchv sám také ne. Mohl by na jihu také najít jiného učitele, někoho, kdo by jej skutečně učil. Musí to ještě probrat s Gimelem. Ten by mohl chtít odejít z Kilmoracku. Často přece mluvil o tom, jak nenávidí ovce a otročinu Yrbethovi, bez naděje na něco lepšího.

Teď by se mohl stát skutečným válečníkem.

1 komentář u „Zapomenutý bratr“

Napsat komentář