Zatracené podzemí! (sezení 4.2.)

Zatracené podzemí! Dobře jsem věděla, proč sem nechci jít. Nemrtvé už jsme znali. To ale neznamenalo, že už nás nemůže nic překvapit. Zranění, které utrpěla Zelda od Neviditelného, vypadalo vážně. Ničilo mě, že jsem jí nedokázala pomoci. Neviditelný ale neznamená nesmrtelný. Schovala jsem si jeden jeho jedovatý pařát. Bezděk nabral sílu z jeho krve a Férir zatím objevil cosi vpředu. Vzala jsem si od něj pochodeň. Na pátrání po stopách je vždycky lepší mít světlo. Když jsem zahlédla krystal ve výklenku ve zdi, začalo ve mně hlodat podezření. Pečlivě jsem si prohlédla ještě stopy v prachu na zemi. Byla jsem si jistá.

Byl to ten krystal na začátku sklepení, kterého se dotkli seveřani, a pak jsme se ocitli na opačné straně podzemí. Aspoň že už je konec toho temného bloudění, které mě tak zužovalo. Ale vymetená podlaha bez prachu před druhými dveřmi mi vrtala hlavou. Místnost za nimi jako první prozkoumal Férir. Jeho neobyčejný zrak neodhalil nic nebezpečného. Vkročili jsme dovnitř. Na stole uprostřed místnosti ležela prazvláštní mrtvola. Stůl byl pokryt světelnými body tvořícími obrazce. Na policích ležely podivné nástroje. Vrstvy prachu na předmětech mě však ujišťovaly v tom, že to tu dlouho nikdo nepoužívá. Cestička v prachu však pokračovala místností až k dalším dveřím. Gimel chvíli naslouchal. Ticho. Vstoupil dovnitř. Ve světle pochodně můj zrak padl na postavu sedící ve vyřezávaném křesle za stolem. Seděla tu déle, než bylo zdrávo. Otřásla jsem se. Z toho výjevu mi bylo úzko. Její ruka položená na stole, natahující se k místu, kde něco leželo. Zůstal po tom jen obrys v prachu. Volchv si mimoděk přitáhl batoh s ukořistěnou knihou.

Vrátili jsme se do věže. Toužila jsem ucítit zase vítr ve vlasech a vzhlédnout k modré obloze. Gimel ale ještě začal s těmi druhými tajnými dveřmi. Otvírací mechanismus nenašli. Bezděk však naznačil, že toho není potřeba. Chvíli se domlouvali, nakonec Bezděk ukázal svou holí na zeď, kde měly dveře být, a pokynul Férirovi. Ten se rozeběhl proti zdi a zmizel. Zírala jsem na podivně změněnou zeď. Netušila jsem, co se to právě stalo. Čas běžel, ale trpaslík nikde. Pohlédli jsme na sebe a jeden za druhým jsme se rozeběhli proti zdi za ním. Ten pocit byl nepopsatelný. Doufám, že už to nebudu muset nikdy zažít.

Ocitli jsme se v místnosti plné rozbitých věcí. Férir si oklepával z oblečení zbytky střepů a třísek z polic, kterými právě proběhl. Místnost mi byla povědomá. Po cestě odtud jsem ještě trpaslíka zavedla do místnosti s pokladem – truhlicí s náramky. Vypadal ale poněkud zklamaně. Snadno jsme našli cestu – po schodech do přízemí a na nádvoří. Vypadalo klidně jako předtím. Kůň stále přešlapoval ve stáji. Bezděk zavolal svého přítele a oznámil nám, že před branou stále stojí stráž.

Arxis tu očividně nebyla. Naše pomsta nebyla naplněna. Přesto jsme se tu nechtěli už dál zdržovat. Zeldě už bylo naštěstí líp. Šla připravit koně na cestu, protože Gimel bez něj nechtěl odejít. Dostala jsem úkol otevřít bránu a bojovníci se vrhli do zatím posledního boje. Bezděk jim předal část své síly. První kostlivec přišel o hlavu, ale k zemi padl až poté, co jsem se odvážila k němu přiblížit a strhnout mu řetízek s vazebným krystalem. Druhého Gimel s Férirem skolili vzápětí. Rozhostilo se ticho. Krásné ticho. Pohlédla jsem k východu. Přicházela bouře. Doufám, že to bude jenom déšť.

3 komentáře u „Zatracené podzemí! (sezení 4.2.)“

Napsat komentář