Zeldiny přednosti (sezení 4.11)

Země se třásla, všude padalo kamení a ostatní utíkali, seč jim nohy stačily. Blázni. Spokojeně jsem se natáhl na zlacené kanape, co se na něm předtím povaloval nyní již definitivně mrtvý lich, a odpočíval. Skoro se mi podařilo usnout. Že by na mě zapomněli?
Znechuceně jsem vstal a šel se na ně podívat. Chvilku jsem pozoroval Gimela, jak se prohýbá pod tíhou neexistujících balvanů, ale pak se mi ho zželelo a vykoukl jsem. Podle toho, jak nadskočila, si mě první všimla Zelda. Vysvětlit jim, že jde jen o celkem podařenou iluzi, mi zabralo dost času a nakonec se mi to podařilo hlavně díky tomu, že mi Gimel slepě důvěřuje. Byl jsem zvědavý, co udělá, až mu dovolím otevřít oči uvnitř hromady kamení, ale zvládl to – jen mi málem rozmačkal ruku.
Rád bych pozoroval i ostatní, jak si vedou, ale moji pozornost upoutala nefritová truhlička. Bylo v ní pět vcelku zajímavých lahviček s podivnou, temně rudou kapalinou, zapečetěný svitek – podle všeho s jednorázovým kouzlem – a list pergamenu. Vzhledem k tomu, že je má torna poslední dobou tak přeplněná, že se tam nevejde už ani Korppi, musel jsem ji trochu uspořádat, ale nakonec se truhlička vešla, i když jen tak tak.

Když to krkavec viděl, tvářil se poměrně dotčeně.
Vstal jsem, nahodil si tornu na záda a připojil se k ostatním; Zelda objevila na schodišti dosud ukrytý průchod a teď se dohadovali, jak ho otevřít. Když si Gimel začal stěžovat, že se tu nemůže dostatečně rozběhnout, došla mi trpělivost. Neměl jsem v úmyslu nechat ostatní v mylné představě, že bysme si my, sevjorani z klanu Orla, s něčím nedokázali poradit.
Možná právě proto jsem se do kouzla docela vložil; falešná stěna doslova zmizela a jen ze tmy byl slyšet rachot, jak její zbytky narážely do zdí. S okázalým gestem jsem naší osvědčené průzkumnici Zeldě přenechal čest vejít první.

Průchod vedl do jakési dávno nepoužívané laboratoře; několik stolů, všechny zdi obložené policemi a všude obrovské množství nejrůznějších flakónků a křivulí. V mnoha z nich byly mumifikované zbytky nejrůznějších drobných tvorů.

Naši pozornost ale upoutaly nejvíc tři kamenné kádě naplněné čímsi, co vypadalo na první pohled jako lehce kalná voda. Na dně dvou z nich se cosi lesklo; nad jednou z těch lesklých věciček se vznášela jakási kostka. Chtěl jsem do ní šťouchnout jednou z mnoha nyní již zbytečných křivulí, ale kostka mě předešla. Sotva se křivule dotkla hladiny, bleskově se z TOHO vysunulo chapadlo a křivuli mi doslova vytrhlo z ruky. Podívali jsme se jeden na druhého a naše i tak nevelká chuť strkat do kádě ruce ještě víc opadla.
Zrovna jsem uvažoval nad tím, že bych mohl tu tekutinu vylít skrz stěny kádě na zem a řešil problém, jak po takhle vylepšené podlaze chodit, když se do věci vložila Uzuri. Nepoužívá svou magii příliš často a je to velká škoda. Raději bych oželel dlouhou noc s hezkou dívkou, než možnost sledovat kouzla naší tiché společnice.
Přistoupila ke kádi a zhluboka do ní foukla. Pod hladinou se vytvořila bublina, pomalu klesala až k té lesklé věci na dně, obklopila ji a i s ní vystoupala na hladinu. Uzuri po tom rychle hrábla.
Podívala se, co to vlastně drží a beze slova nám ukázala polovinu klíče. Podívali jsme se na sebe. Bylo jasné, že potřebujeme i druhou půlku, bez ohledu na to, jestli je v druhé kádi, nebo ne. Trik s bublinou už podruhé nefungoval – zjevně je v téhle kádi něco jiného. Gimel zkusil klíč vytáhnout, ale jen se pocákal. Ze zbroje mu začal stoupat hustý dým.
Ferir se začal netrpělivě svlékat, ale rychle si to rozmyslel, když jsem nadhodil, že vlastně netušíme, jestli to neleptá i vousy. Gimel mu poťouchle ukazoval chlupaté předloktí, ale ani tento důkaz trpaslíka už nepřesvědčil.
Nakonec jsme společně přemluvili Zeldu, aby se toho úkolu ujala. Vůbec se jí nechtělo a teprve, když jsme jí obstarali nohu jednoho ze stolů, s kyselou tváří přistoupila ke kádi. Zjevně se jí nechtělo máčet se v tom hnusu víc než bylo nutné, protože byla úspěšná hned napoprvé.
Obě části klíče z athorského stříbra do sebe zapadly s jasným cvaknutím.
Můj zamyšlený pohled se střetl se Zeldiným; zjevně jsme pro jednou uvažovali podobně. Flakónky s podivnou tekutinou už se mi do torny nevešly, ale poradil jsem si jinak – i když pás z kroucené látky jistě vypadá podivně, držely v něm dobře a o to šlo.
Chodba se dvakrát lomila a poté se v podlaze objevila dlouhá, snížená část vyplněná ocelovými kůly. Když jsem slezl dolů, zjistil jsem, proč jsou kůly tak daleko od sebe – v podlaze bylo spousta okrouhlých otvorů. Přiznávám, že jsem ztratil chuť hnát se někam první a radši nechal na Zeldě, aby vyzkoumala, jak tudy projít se zdravou kůží. Nakonec se jí podařilo pod nášlapnou dlaždici narvat šipku, takže mohli ostatní projít celkem bezpečně. Zůstal jsem jako poslední, kdyby něco nevyšlo a dobře jsem udělal. Uzuri sice neváží mnoho, ale zjevně to stačilo. Jáma byla najednou plná kůlů, až mi naskočila husí kůže. Představivost není pokaždé výhoda.
Mí nejbližší přátelé, vedeni zřejmě neochvějnou důvěrou v mé schopnosti, pokračovali dál beze mě. Jen Gimel na mě hulákal, že aspoň Korppi to zvládne přeletět…
„Neřvi mi do ucha,“ usadil jsem ho. Moc se mi líbil jeho výraz; tvářil se skoro stejně jako Njal, když jsme na něj vybafli tu noc, co jsme zmizeli z Kilmoracku. Lítat konec konců umím – a ani se nepotřebuju měnit v orla. Ostatně, s takovým rozpětím křídel by mi to bylo houby platné.
Další místnost byla dost podivná. Nejenže se v pravidelných intervalech otřásala, takže jsme já a Gimel museli v podstatě chodit po kolenou a Ferir se jen plazil, ale byla plná truhliček nejrůznějších tvarů a velikostí. V některých byly atony, v jiných safíry a ve většině podivní magičtí hadi, z nichž jeden uštknul Uzuri. Ruka jí okamžitě začala černat a nepomohlo ani zaškrtit jí ruku nad ránou. Nakonec jsem jí opatrně řízl přes žíly a nechal ji krvácet. Krev byla spíš černá než rudá a já se o ni začal bát. Obzvlášť, když si ani hlas z batohu nevěděl rady. Je dobře, že ho slyším jen já, tuhle informaci Uzuri momentálně nepotřebuje.
Zelda mezitím začala zkoumat zařízení místnosti. Přistoupila k jedné z tapiserií zakrývajících téměř celou jednu stěnu a strhla ji. Místo látky na ni spadl jakýsi oživlý sliz a celou ji obalil. Začala se divoce zmítat, ale nijak jí to nepomohlo. Gimel se jí vkleče vrhl na pomoc a tesákem začal vztekle odkrajovat kousky slizu. Mávnul jsem holí v širokém oblouku a opatrně, abych nezasáhl Zeldu, se jedním koncem té… VĚCI dotkl. Byl jsem na účinek docela zvědavý, protože ochromovací kouzlo není původně určeno proti podobným tvorům, ale účinkovalo zhruba tak, jak jsem doufal.
Sliz přestal držet kolem Zeldy a stekl na podlahu do nepravidelné louže. Elfka se doslova vymrštila na nohy a zhluboka se nadechla. Její vpravdě akrobatické kousky mě často udivují, ale teď jsme na ni hleděli asi všichni – a z trochu jiného důvodu. Sliz se ji zřejmě pokusil rozpustit, ale stihl to jen s jejím oděvem, takže teď před námi stála jen v kožených botách a s batohem na zádech.
Po neúspěšném pokusu se zakrýt to vcelku rozumně vzdala.
Konečně jsem si všiml, že Uzuri krvácí už poměrně dlouho a pokapal jí řez trochou Rianiných slz. Rána se zacelila téměř před očima.
Protože tapiserie/sliz zakrývala dveře, zajímalo mě, co bude za tou druhou. Z uctivé vzdálenosti jsem do ní strčil holí a rychle ucukl; tento sliz sebou plácl na zem a začal mě pomalu pronásledovat. V poklidu jsem obcházel kolem místnosti a nechal Gimela s jeho tesákem, ať se snaží. Jenže sliz se nedal tak snadno. Řez se za čepelí uzavíral tak rychle, že bylo téměř nemožné kus slizu odkrojit. Z hmoty začalo růst chapadlo; když začalo šmátrat po nohách Ničitele, usoudil jsem, že je čas použít Korppiho. Konečně, to, že jsem sám vyčerpal svou magii, neznamená, že jsem bezbranný.
Natáhnul jsem pravačku a krkavec na ni zlehka dosedl. Koš s ohněm nám posloužil víc než dobře; plamen sliz ošklivě pocuchal – zabublal a místy se na něm vytvořil tvrdý škraloup. Korppi se znovu nadechl a druhý zášleh magického plamene dokonal dílo zkázy.
Dveře, které jsme viděli při vstupu do místnosti, vedly jen k pasti s kopím, ale Zelda, kterou teď nebrzdil žádný oděv, vypadala při uhýbání trochu znuděně. Tak tedy ty původně skryté za slizem…
Chodba nás dovedla až k poněkud netradiční křižovatce; odbočky nevedly jen do stran, ale i nahoru a dolů. Elfka se vydala rovně. Jakási jeskyně, naplněná stříbřitou mlhou…
Když ji Uzuri trochu rozfoukala, zahlédli jsme jakéhosi humanoida, jak hraje na píšťalu. Zvláštní, zvuk slyšet nebyl…
Hlas z batohu tvora označil jako Pištce, mlhu za jeho vězení a nás za šťastlivce, že nás Pištec neviděl. Myslím, že raději půjdeme zkoumat něco jiného, odboček je tu až až.

11 komentářů u „Zeldiny přednosti (sezení 4.11)“

Napsat komentář