ŽÍT O TROCHU DÉLE od JAN ŠLECHTA

 

Byl to takový ten soumrak, který se nehodí k ničemu jinému než se nezřízeně
opít. Přesně takový soumrak, jaký přímo vybízí nejrůznější pochybné existence, aby
nabrousily ostří svých nožů a zaujaly pozice v zákoutích temných uliček. Byl to soumrak,
který do žil lidí vlévá touhu po dobrodružstvích a touhu vsadit svůj život proti valounku
zlata. Takových soumraků nebývá mnoho, ale když přijdou, ještě mnoho let se na ně
nezapomíná.
„Panáka? Dám krk na to, že byste vzala za vděk něčím ostřejším,“ oslovil Mirianu
pohledný muž s kratičce zastřiženým knírkem. Jeho očka zářila drobnými plamínky,
které střídavě přeskakovaly z Miriany na korbel piva stojící před ní. Jejich velikost se
pohybovala přesně na té nevyslovené hranici, za kterou se podobným obvykle říká
prasečí.
„Chcete mě snad opít?“ opáčila Mirian.
„Ne, stejně byste se nenechala. Nevypadáte jako nablblá přístavní kurvička.“
„Zdání občas klame,“ ušklíbla se Mirian a její hlas se při tom zabarvil zvláštním
podtónem. Muž by v té chvíli přísahal, že se mu Mirian vysmívá. Kdyby se ho někdo
zeptal, proč je o tom přesvědčen, nedokázal by rozumně odpovědět. Přesto mu
připadalo, jako by mu Mirian mezi řádky sdělovala: Ty jsi ale hlupáček, viď?
Nestávalo se mu to často. A u žen, které potkával v baru U Kočiček, se mu to zatím
nestalo nikdy.
„Došel vám dech? Možná byste toho panáka potřeboval spíš vy,“ nadhodila
Mirian.
„Dám si ho, ale jedině s vámi. Nerad piju sám.“
„A já zase nerada piju s někým, o kom ani nevím, jak se jmenuje.“
„Rassinder. Tark Rassinder. Omluvte, prosím, mou nezdvořilost. Napijete se teď
se mnou?“
„Risknu to, pane Rassindere. Můžete mi říkat Mirian a myslím, že je na místě,
abyste mi tykal. V tomhle baru se nehodí hrát si na nóbl společnost.“
„Storabskou vodku. Velkou a dvakrát,“ luskl prsty Rassinder. Jeho počáteční
ostych byl nadobro překonán. Zapomněl na předchozí varovná znamení a už jen
přemýšlel, kam Mirianu zatáhne dřív. K sobě domů? Ne, tam teď spí jeho děti, a to se
přece nehodí. U Riena v docích se dá počítat s větší diskrétností. Rien nikdy nezapomene
nechat jeden pokoj volný.
„Storabská je nejlepší vychlazená s citrónem,“ podotkla Mirian. „Zdají se po ní
příjemné sny,“ vyzývavě si olízla rty, což Rassindera ještě víc utvrdilo v tom, že ji má
v hrsti.
„Samozřejmě. Tahle noc však pro snílky není dost dobrá. A kromě toho se mi už
pěkných pár let žádné sny nezdají. Možná to bude tím, že se mi je všechny podařilo
uskutečnit.“
Hospodský na stůl postavil dvě stopky až po okraj naplněné líně se převalující
tekutinou. Na skleněném hrdle každé z nich si své místo hájil jeden plátek citrónu.
„Na vaše zdraví, pane Rassindere. Ať se vám daří,“ poklonil se hostinský a hned se
rychle vytratil. Zjevně věděl, komu právě nalévá.
„Vidím, že si dokážete získat respekt. Takoví muži mě přitahují.“„Mě zase přitahují ženy s vytříbeným vkusem a přiměřeným nadhledem,“ zasmál
se Rassinder a přiťukl Mirianě. Sklo cinklo o sklo a dva panáky storabské se prosmýkly
mezi zuby pijících a prorazily si cestu do jejich nedočkavých žaludků.
* * *
„Ještě to bude dlouho trvat?“ zeptala se Mirian. „Už jsem unavená.“
„Neboj, za chvíli tam jsme,“ usmál se Rassinder. Jeho plán se jako obvykle
naprosto dokonale zdařil. Jednou rukou držel Mirianu přes útlé boky a vychutnával její
blízkost. Mirian vypila o několik panáků storabské více než on a podle jeho odhadu už
musela být dokonale zřízená. Chvílemi Rassindera sice napadlo, že na něj svou opilost
jenom hraje, ale hned zase takovou myšlenku zahnal. Přece jen už i on vypil dost
alkoholu a o zbytek soudnosti ho připravila vidina blížícího se dovádění.
„Nemáš strach, kocourku? Je pozdě a v ulicích Rilondu se potulují různí lumpové.
Tajně jsem se koukala, když jsi platil, a vím, že máš v měšci dost na to, aby se některý
z nich pokusil nás okrást.“
„Neboj, kotě. Nejdu takhle poprvé. Moji lidé na nás dávají pozor, a navíc jsem tím
největším padouchem v širokém okolí.“
„Když jsi takový padouch, tak to bych měla být opatrnější.“ Mirian našpulila své
drobné rtíky k polibku a Rassinder jejímu přání s radostí vyhověl.
„To bys měla.“ V jeho skoroprasečích očkách se opět rozsvítily dva jasné
plamínky. „Jsme na místě, můžeš dovnitř,“ ukázal Rassinder na dřevěné dveře.
Mirian ochotně otevřela a to, co uviděla, předčilo všechna její očekávání. Dlouhá chodba
potažená vyšívaným kobercem se táhla do ztracena a štuk na stěnách vhodně
doplňovaly rozvěšené svícny. Vykládané zlatem, samozřejmě.
„Mám se zouvat?“ zavtipkovala Mirian.
„Ne, nemusíš.“ Plamínky v Rassinderových očích se rozhořely a ve tmě mu dodaly
značně ďábelský zjev. Toho si však Mirian neměla šanci všimnout, protože byla
uchvácena pohledem na překrásné zařízení domu.
„Postarám se o to sám,“ dodal Rassinder. V jeho dlani se zkušeným pohybem ocitl
obušek, který vzápětí opsal oblouk. Mirian ucítila prudkou bolest v zátylku a ihned
ztratila vědomí. Bezvládně se poroučela k zemi přímo do měkké náruče huňatého
koberce.
* * *
Když se Mirian probudila, pekelně ji bolela hlava. Její lebka třeštila, jako by se
chystala každou chvílí rozskočit na dvě poloviny.
To ovšem nebylo to, co Mirianu trápilo. Už zažila daleko víc horších kocovin.
Sotva se jí vrátilo vědomí, ucítila na holé kůži zatuchlý a studený vzduch. Přesně
takový, jakým se často vyznačují málo používaná sklepení. Také ovšem zjistila, že je od
hlavy až k patě nahá. Její záda se dotýkala železných hřebů, které sice nebyly natolik
ostré, aby jí způsobily vážná zranění, ale příjemně jí s nimi rozhodně nebylo.
Mirian se pokusila pohnout a zjistila, že toho není schopna. Její zápěstí i kotníky
poutala silná lana a při každém pokusu vymanit se z jejich sevření se jí do pokožky
zarývaly hřeby na jejím lůžku.„Vítám tě v mém království,“ ozval se samolibě Rassinder.
„Jestli se takhle chováš ke každé, tak už chápu, proč tvému království chybí
královna,“ usadila ho Mirian. Rassinderovi tím vyrazila dech. Předpokládal, že se bude
svíjet a pokoušet utéct, případně ho prosit o milost, ale ne, že se mu bude vysmívat. Přeci
jen už měl v tomhle nějakou praxi a věděl, jak se lidé obvykle chovají.
„Tušil jsem, že to s tebou bude jiné. Tušil jsem to, už když jsem tě zahlédl U
Kočiček. Poznám výjimečné ženy a ty jsi jedna z nich,“ řekl Rassinder a pomalu se svlékl.
Obřadním pohybem poskládal své svršky na úhlednou hromádku a místo nich vzal do
ruky bič.
Sklepení proťalo prásknutí. Bič na Mirianině kůži zanechal rudý šrám, ale z jejích
úst se nevydralo jediné zasténání. Rassinder se zachvěl. To nebylo možné. Ne, to
opravdu nebylo. Takové švihnutí by se skřípajícími zuby přestál jenom dobře stavěný
chlap, ale útlá ženuška, kterou Mirian bezpochyby byla, ho skousnout nemohla.
„Ty nebudeš řvát?!“ rozběsnil se jako smyslů zbavený. Měl rád, když si před
dováděním jeho oběť sáhla až na dno a byla ochotná udělat prakticky cokoliv, aby ji
konečně přestal mučit. Tohle se mu opravdu nelíbilo.
Rozehnal se bičem znovu.
Bič se napjal až k prasknutí a obloukem se hnal přímo proti Mirianině obličeji.
Dopadl. Ale rozhodně ne tam, kam Rassinder zamýšlel.
„Chceš si hrát? Můžeš,“ řekla Mirian. Vyzývavě se zakolébala v bocích, aby dala
najevo svou převahu. Rassinder lapal po dechu a nevěděl, co si má myslet. V životě ještě
něco tak rychlého neviděl. Mirian se v jednom okamžiku proměnila v táhlou šmouhu,
přetrhala lana, která ji poutala a v druhém už stála za jeho zády. Rassinder tušil, že se
nachází ve velkém průšvihu. V hodně VELKÉM průšvihu.
„Nech mě být. Nedotýkej se mě,“ zařval a vytasil dýku. Zpanikařil a chaoticky před
sebou mával zbraní. Nedošlo mu, že se svými možnostmi Mirianu nedokáže zastavit.
„Bojíš se? Vždyť jsi mě přece chtěl, ne?“ Mirian mu zkroutila ruku za zády a dýka
neškodně dopadla na zem. „Za chvilku poznáš něco, co jsi s žádnou jinou nezkusil,“ řekla,
když ho jeho vlastními provazy přivazovala na místo, kde prve sama ležela.
„Co to dělá…“ spolkl Rassinder konec věty a zbělel strachem. Před ním náhle
nestála vyzývavá žena s ladnými křivkami a oblými ňadry. Tyčila se před ním nestvůra
s blanitými křídly a strupovitou pokožkou. Její šikmé a uzounké oči zakrývala hustá
hříva černých vlasů, která spadala až na zašpičatělý ocas vyrůstající z kostrče. Bestie se
lehce naklonila a pařáty se opřela o Rassinderovu hruď.
„Do prdele,“ došlo mu. „Sukuba, do hajzlu.“
„Byl jsi někdy u Lamiusova soudu? Předpokládám, že ne, takže ti radím, abys
rychle vymyslel omluvy pro všechny hříchy, které jsi spáchal. Po nádherném a
nekonečném milování se s Velkým Soudcem totiž dozajista shledáš.“
* * *
„Neděláš si ze mě legraci, že ne?“ řekl jsem Qualovi a prohrábl hromádku čehosi,
co za chvilku mělo projít skrz můj trávicí trakt. „Když jsem tě poprosil, abys koupil něco
k jídlu, tak jsem měl na mysli něco poživatelného. Něco, z čeho pak nebudu ještě týden
zvracet.“„Nevím, co máš, Sandriku. Dva měsíce jsi nedostal žádnou zakázku a chceš po
mně zázraky. Navíc mi to chutná. Stačilo to jen trochu osolit.“
„Aha, takže osolit…,“ ušklíbl jsem se a odsunul talíř někam hodně daleko, aby mě
neprovokoval svou přítomností. „A co ten mrtvý zločinec? Za toho bychom mohli
zkásnout dost.“
„Fakt nechceš?“ nenechal se odbýt Qual. Někdy mám chuť nakopat ho do zadních
partií. V celém Rilondu bych sice nenašel lepšího informátora, ale jeho schopnost pozřít
opravdu cokoliv mě naplňuje odporem. „Rilondské chobotničky jsou vyhlášenou
specialitou i v Albireu.“
„To vysvětluje, proč Albireo znovu spadlo pod Almendor. Žrát každej den
takovýhle věci, prohrál bych daleko víc válek,“ odvětil jsem sarkasticky. „Neodbíhej od
tématu. Co víš o tom lumpovi?“
„Velkej kápo. Spousta peněz, spousta moci a spousta drog. Prej jeden z největších
hlavounů rilondský Pavučiny. A podle všeho ho oddělala obyčejná děvka. Je to fakt moc
dobrý, můžu si vzít i tvoje?“ Qual se naklonil nad můj talíř a roztáhl svá bezedná ústa do
širokého šklebu. Když jsem lehce pokývl, jeho šest brad se zatřáslo radostí.
„Kdyby si nekupoval kde kterou, byl by ještě naživu. Ale co, on je tuhej a my jsme
živí, takže se kouknem‘, co by nám z jeho smrti mohlo kápnout. Kde se dají posbírat
nějaký stopy do začátku?“
„Na stopy zapomeň. Pan Tark Rassinder oficiálně zemřel přirozenou smrtí.“
„Přirozenou smrtí? To je blbost, už i starý babky na tržišti si šeptaj‘, že ho nějaká
ženská podřezala, přímo když jí to dělal.“
„Vím, co je blbost a co ne,“ zdvihl Qual svůj ukazováček a tím druhým si podebral
další nasolené chapadélko. Lačně si ho strčil do úst a několikrát labužnicky převalil po
jazyku. „Ale vím taky, jaká je oficiální verze. Nedostaneš žádný stopy, nebudeš moct
ohledat mrtvý tělo, prostě makačka bez ničeho. Na druhou stranu se Pavučina nechala
v podsvětí slyšet, že kdo nalezne vražedkyni pana Rassindera, bude bohatě odměněn. A
můžeme se spolehnout, že Pavučina svůj slib splní.“
„Jasně, ale na takovou práci jim kašlu. Když mi neposkytnou nějaký vodítka,
nebudu se zbytečně dřít.“
„Klidně se nedři, mně je to fuk. Zajímalo by mě, z čeho pak budeš žít. Rilond je
plnej nájemných detektivů a některej z nich se tý fušky určitě ujme… A také jí asi přijde
na kloub.“
„Fajn, chápu. Než abych žral smaženej sliz jako ty, tak to ten případ radši vezmu.“
„Nekritizuj, dokud neochutnáš,“ zahrozil Qual vidličkou. „Radím ti, abys začal u
starýho Floriena. Ten chlápek se vyzná a jestli v celým Rilondu existuje nějakej záchytnej
bod, tak on už o něm dávno ví.“
* * *
Čím déle tuhle práci dělám, tím víc mi někteří lidé lezou na nervy. Bylo mi jasné,
že Florien bude dělat drahoty a kdejakými triky se ze mě pokusí vytáhnout co nejvíc
zlaťáků, ale tentokrát jsem na to opravdu neměl náladu.
„Jedno pivo a jednu informaci,“ řekl jsem a zahleděl se Florienovi přímo do očí.
Jeho obličej si podle očekávání zachoval stále stejně kamenný výraz. Člověk by řekl, že
mu veškeré mimické svaly už dávno zakrněly.„Dostaneš obojí, stačí, když mi dobře zaplatíš. Za pivo to bude pět měďáků.“
Mlčky jsem na stůl vysázel požadovanou sumu. „A za informaci? Ušetříme si
dlouhé rozpravy: Jestli jsi tak dobrý, jak se o tobě povídá, dávno víš, co po tobě chci.“
„Jestli jsem tak dobrý, jak se o mně povídá, tak nemáš, čím mi zaplatit. Po
Rassinderovi se tu ptala už spousta lidí a všechny jsem poslal někam. A zrovna ty jsi
k pořádné prácičce nějaký ten pátek nepřičichl.“
„Jsou to břídilové. Dobře víš, že jenom já mám na to, abych ten případ vyřešil. Dej
na můj instinkt. Je mi jasné, kdo všechno by z Rassinderovy smrti mohl něco vytěžit.
Nepochybuju, že si tu děvku někdo najal.“
„Jedna nula pro tebe. Když ji dostaneš, patří mi půlka odměny.“
„Trhni si, půlku ti nedám. Takhle bych taky dokázal vydělávat.“
„V tom případě dopij pivo a běž. Já s nikým zásadně nesmlouvám,“ řekl mi
Florien. Zvážil jsem všechna pro i proti. Bez jeho informací jsem měl jen mizivou šanci
tenhle případ úspěšně dokončit. Nejspíš by mi nezbylo nic jiného, než ho odložit k ledu a
počkat, jestli na povrch nevyplavou nějaká další fakta. Mimoto, v téhle hře šlo o mnohem
víc. Florien mi udělal nabídku, kterou nikomu jinému nenavrhl. Tím zcela jasně ukázal,
že si mě váží, a když to nevezmu, už mi příště žádnou podobnou neučiní. Věděl jsem, že
Florien dříve pracoval jako nájemný vrah. Ne jako nějaký tuctový břídil, pohyboval se
mezi těmi nejlepšími v oboru. Nikdo si před ním nemohl být jist životem.
Florien byl drsný chlapík. Nemělo by valný smysl urazit ho odmítnutím
velkorysého návrhu.
„Jdu do toho. Když se mi to podaří rozetnout, šábnem se pěkně půl na půl. Žádný
levárny.“
„Žádný by ti ani neprošly, Sandriku,“ konstatoval Florien. „Za svý prachy ale
dostaneš jen prvotřídní zboží. Dej si na to ještě jedno pivo,“ dodal a posunul přede mě
korbel.
„Vychlazený, s pěnou až po okraj. Přesně jak má bejt,“ pochválil jsem mu pití.
„Ten vrah nejspíš nebyla ženská. Nebo možná byla, ale někdo ji dokonale jistí.
Nějaký hodně dobrý mág. Lepší než ti, které známe.“
„Jak jsi na to přišel?“
„Jednoduše. Párkrát jsem tu holku už zahlédl. Vtip je v tom, že pokaždé vypadala
úplně jinak. A rozhodně to nebylo tím, že by se nějak namaskovala. Mívá úplně jinej
ksicht a dokáže si změnit i věk. Ale stejně se vždycky prozradí. Není totiž schopná zakrýt
svoje obvyklý gesta, styl mluvení… Prostě se stačí pohybovat v putykách a umět se kolem
sebe dívat. A to já umím dost dobře.“
„Jestli mi to pálí, tak je v tom metamorfóza. Nebo tu máme měňavce.“
„S tím měňavcem pochybuju. Nevím proč, ale prostě mi k tomu nějak nesedí.
Metamorfózu bych celkem bral, ale žádný čaroděj ji nedokáže udržet tak dlouho. Musel
by být zatraceně dobrý.“
„Takže odhaduju, že proti nám stojí prvotřídní soupeř. Ještě nějaké náznaky,
které by vedly k mágovi?“
„Jo. Ta holka postupuje furt stejně. Sbalí nějakého pobudu, který se z ní vždycky
málem poslintá. Následně ho odtáhne pryč z hospody a hádej, co se s ním pak stane.“
„Nevím, nebo si ani nechci nic domýšlet. Co se s ním stane?“
„Těžko říct. Nikdo ho pak totiž už nikdy neuvidí. Dá se předpokládat, že ho ta
holka v nejlepším podřízne a jeho tělo nějakým způsobem zužitkuje. To by sedělo na nekromanta. Hodně zkušeného nekromanta, který potřebuje kosti a krev na svoje
špinavý pokusy.“
„Proč o ní teda nikdo neví? Jak to, že se to ještě nerozkřiklo?“
„Dva důvody. Za prvé, ta holka si vždycky vybere nějakého žebráka nebo někoho,
koho nebude nikdo postrádat. Tentokrát ovšem přestřelila. Omylem se strefila do lotra,
po kterém přijde protiúder. Za druhé, nezapomeň, že vždycky vypadá úplně jinak a kdo
se nevyzná, nemá šanci ji zmerčit.“
Už jsem se zmínil, že nemám rád magii? Ne? V tom případě to právě dělám.
Kouzla jsou dost odporná věc právě proto, že jsou to kouzla. Nikdy neodhadnete, co
v dalším okamžiku udělají. Lidé jsou průhlední a dají se přesvědčit. Na většinu
průměrných (neboli prostoduchých) jedinců stačí pouze zatřepat měšcem. S astrální
bytostí si ale tímhle způsobem neporadíte. A s nekromantem už vůbec ne; kdykoliv se
vás může pokusit použít jako materiál pro svou laboratoř.
„Nebude to žádná flákárna, ale bez tebe bych se nehnul. Obejdu Ďolík a zjistím, co
a jak. Počítám, že na něco kápnu.“
Florien ani nezvedl obočí a otřel půllitr, ze kterého jsem pil. Následně ho naplnil
pivem a podstrčil dalšímu nic netušícímu zákazníkovi. Beztak to vyšlo nastejno. I kdyby
to věděl, neodvážil by se protestovat.
* * *
„Rilondská Mořeplavecká univerzita… to musíš bejt ale hodně chytrej,“ pronesla
obdivně Mirian směrem k mladému studentíkovi. Nakláněla se k němu tak horlivě, že
mu umožňovala nerušený pohled do svého výstřihu.
„Jasně, u nás jsou jenom ti nejlepší. V prváku sice naberou spoustu břídilů, ale dál
se z nich dostane jen málokdo. Mně to ovšem nedělalo problémy,“ odpověděl studentík.
Zpočátku mu sice bylo zatěžko pochopit fakt, že tak krásná dáma se zajímá zrovna o
něho a přitom nechce zaplatit, ale poměrně rychle to vstřebal. Rozhodně se dokázal
přizpůsobit.
„Taky jsem měla kamarádku, co tam studovala. Ale vyhodili ji, přesně jak říkáš.
Asi to nebylo pro ni.“
„To měla jít do Erinu, tam je taky jedna mořeplavecká univerzita. Tu ale zvládne
každej, nemaj’ tam takový požadavky jako u nás. Nechceš ještě víno?“
„Ne, díky, Damíku,“ usmála se Mirian. „Už je mi z toho zatuchlýho vzduchu mdlo.
Nechceš se se mnou projít? Třeba se kouknout, jaký máte koleje? Říkal’s přece, že tam
večer vrátnej pustí každýho.“ Mirian se lehce kousla do rtu, aby aspoň trochu předstírala
nervozitu. Nebylo třeba, student Damien veškerou pozornost stále zaměřoval na její
hrudní partie.
„Klidně, spolubydla bude touhle dobou někde chlastat. Chodí sázet na kohoutí
zápasy. Sice mu pořád říkám, že jsou to jenom vyhozený prachy, ale nenechá si poradit.“
Damien zavolal hospodského a mlčky zaplatil účet. Poté přátelsky vzal Mirianu za
ruku a vyvedl ji na čerstvý vzduch. Cesta na kolej mu díky stálému flirtování a
pošťuchování uběhla až příliš rychle. Ve vrátnici opravdu nikdo nebyl, ale i kdyby, stejně
by mu Damien nemohl odpovědět. S cizím jazykem v puse se dost těžko mluví.
„Počkej, jen to tu trochu uklidím. Spolubydla tu soustavně dělá bordel,“ řekl
Damien a shrnul z postele hromadu špinavých hadrů, ze kterých místy vykukovaly okoralé skývy plesnivého chleba. Mirian se zatím ležérně rozvalila na stolku ozdobeném
sítí zářezů od břitvy, co s ní Damien půlil výkresy.
„Máš to tu hezké, Damíku,“ pochválila studenta Mirian. Celkem se jí ulevilo,
protože si byla jistá, že tentokrát se to obejde bez excesů. Minule stačilo málo a do
Stínového světa by neputovala její obět, ale ona. Nyní však měla v rukávu všechny
trumfy. Damien byl nadrženější než jelen v říji a Mirian očekávala, že se po ní nadšeně
vrhne. Pak ho čeká už jen dlouhé dovádění a následná smrt vyčerpáním. Mirian
nechápala, proč jsou lidé na sexu tak závislí, když nevydrží ani šest hodin v kuse.
„Ještě chvilku,“ vyhrnul Damien ze skříňky další várku starých hadrů a vytáhl
malou truhličku. Otevřel ji a na dně se zalesklo malé sklíčko a jakýsi balíček čehosi, co
připomínalo pouzdro z ovčích střívek.
„To nebude třeba,“ povzdechla si Mirian. Lidé jsou trapní. Má jít rovnou na věc a ne
se zdržovat takovými prkotinami. Snad nečeká, že bych mohla otěhotnět, ušklíbla se
v duchu.
„Nechceme přece, aby z toho byl nějaký průšvih,“ mrkl na ni Damien. „Nejdřív ti
ale něco ukážu. Tohle sklíčko mi dal kámoš. Prej ho koupil od nějakýho maníka, co ho
našel v Derteonu.“
„Nééé!“ zařvala Mirian, když Damien přikládal sklíčko k oku.
Pak se stalo hned několik věcí najednou. Mirian jedním skokem proletěla celou
místnost. Ještě než dopadla vedle Damiena, chlapcova zornice se odrazila ve středu
sklíčka a nic netušící student ho náhodou zaměřil směrem k Mirianě.
Polkl. A pustil sklíčko.
„Předehru už máme za sebou, takže pokračujeme k hlavnímu dějství,“ řekla
Mirian, když podpatkem rozdrtila kouzelné sklíčko.
„Stvůro!“ zařval Damien a z hromady hadrů vytáhl hospodský křivák. Žádný
perořízek, ale pěkný lovecký tesák s několika skvrnkami rzi od pravidelného užívání.
Student se musí umět ohánět.
Mirian se letmým úkrokem vyhnula svištící čepeli. Přískokem se k Damienovi
přisunula tak, že mu téměř dýchala do obličeje. A vzápětí mu podrazila nohy.
Damien se rázem ocitl ve vzduchu. Pomalu cítil, jak padá a pouští zbraň. Sukuba
ovšem jednala bleskurychle. Ještě než se hlavou uhodil o hranu stolu, zachytila křivák a
vrazila mu ho přímo do dlaně. Ostří projelo přesně mezi prstními kůstkami a přibilo mu
ruku k dubové fošně.
Damien zařval. Nechápal, jak je možné, že ho nikdo neslyší a nejde mu na pomoc.
Kolejní pokoje od sebe dělila jenom úzká příčka, skrz kterou pronikl i hlasitější hovor.
Přesto se odnikud neozývaly rozčilené výkřiky, aby si to, u Khara, nechal na doma. Tušil,
že v tom bude nějaká magie, ale nedokázal se soustředit, aby svou myšlenku dokončil.
Z dlaně mu vystřelovala neuvěřitelná bolest, která se zvyšovala a snižovala podle toho,
jak sukuba kroutila nožem v ráně.
Damien křičel a už jen čekal na okamžik, kdy konečně ztratí vědomí. Nebylo mu
to ale dopřáno. Když se sukuba nabažila jeho utrpení, vytáhla křivák a Damien se
bezmocně svalil do hromady hadrů. Ztěžka oddechoval a neodvažoval se promluvit.
„Koukni se mi do očí,“ poručila Mirian. Musela Damiena chytnout za vlasy a
zvednout násilím, protože nebyl schopen se postavit na nohy. „Mám tě přesně tam, kde
jsem chtěla. Tvoje vůle je nyní tak mizivá, že nedokáže vzdorovat ani nejslabší hypnóze.“
Damien se nemotorně napřímil a z hromady starého oblečení namátkou vytáhl
jednu košili. Utrhl z ní pruh látky a pečlivě si obvázal zranění. Poté se svlékl a poslušně se položil na kolejní prkno ležící na čtyřech špalcích, které zjevně mělo simulovat postel.
Na ovčí střívka si ani nevzpomněl.
Sukuba se mlsně olízla. Přece jenom to nevypadalo na promarněný večer.
* * *
Rilond není špatné město. Všechna lidská sídla ale mají své nevýhody. Rilondem
se jako pavoučí síť proplétají úzké uličky plné prostitutek a zmrzačených žebráků. Střed
pavučiny se nalézá v nechvalně proslulé čtvrti s názvem Ďolík. Nemůžete v ní minout
jediný roh, aniž by vás nezastavila nějaká povětrná ženština a nesváděla k pochybným
radovánkám. Většina z nich má mozek vypálený densarským hašišem a když na nich
člověk leží, jen nezúčastněně hledí do stropu. Ne že bych s některou z nich šel, nejsem
blázen. Šetřím si své nádobíčko na jiné kousky.
I tak mám ovšem Rilond rád. Narodil jsem se v něm, žiji tady a nejspíš tu i umřu.
Dávno jsem zjistil, co od zdejších lidí můžu čekat, a to mi dává pocit jistoty. Znám většinu
kápů místního podsvětí a i mezi kněžkami lásky mám pár holek, které mi něco dluží.
V takovém prostředí se dobře pracuje. Většinou nemusím ztrácet čas se vzájemným
představování

m a rovnou přejdu k věci.
„Místo zasněnýho pokukování na západ slunce by sis radši měl krejt záda.“ Kdosi
mi položil ruku na rameno. Lekl jsem se a trhl s sebou.
Ohlédl jsem se a můj pohled padl na muže oděného do přiléhavé černé tuniky.
Přes hlavu měl přetaženou masku, zpod které vykukovaly jen dvě oči. Mimoto bylo jejich
okolí začerněné popelem, aby splývalo s tunikou a dodávalo muži vskutku strašidelný
vzhled.
Neznámý mě nechtěl zabít. Přiblížil se ke mně naprosto neslyšně a jeho dýky bych
si nevšiml rozhodně dřív, než by mi řezala ohryzek. Když jsem se trochu vzpamatoval,
uvědomil jsem si, že ty dvě podivné zbraně, které má neznámý přehozené přes záda,
odněkud znám.
„Nahnal jsi mi strach, Floriene,“ oddechl jsem si. Ačkoliv měl Florien svá perilonská
ostří zabalená v kožených pouzdrech, nikdy bych si je nespletl. Především bych neměl s čím
si je splést. Perilonská ostří vykovali Arvedané a od těch dob se způsob jejich výroby ztratil.
Tyto zbraně tvoří dlouhá jednosečná čepel, opatřená několika ostrými hroty po stranách.
Rukojeť se nachází v jedné třetině zbraně, čili ostří ční na obě strany. Není snadné naučit se je
ovládat a ještě

těžší je koupit. Nejbohatší sběratelé Asterionu za ně obvykle jsou ochotni
nabídnout tisíce zlaťáků.
„Chováš se jako naprostej amatér, Sandriku. Takhle by moje informace svou cenu
rozhodně nevydělaly,“ konstatoval Florien.
„Blbost. Skoro jsem ten případ vyřešil. Mám vraha nebo aspoň vím, kde se skrývá.
Naše koketa sbalila nějakého studenta a od té doby ji sledují Qualovi lidé. Počkej ještě
hodinku a projde protější ulicí.“
„Fajn, vypadá to, že jsi nezahálel. Stejně na tebe ale dohlédnu. Kdyby se něco
pokazilo, ještě mi za to poděkuješ.“
„Sleduj a uč se. Uvidíš, jak pracuje profík,“ ušklíbl jsem se. Ne že bych si myslel, že
jsem lepší než Florien. Jsem jediným žijícím svědkem některých jeho kousků a při pouhé
vzpomínce na ně mě mrazí v zádech. Neodpustil jsem si ho ale trochu popíchnout.Můj učitel vždycky říkal, že humor musí být. Na druhou stranu, drahý Horacio
před pár lety zemřel za velmi podivných okolností, takže bych si z něj možná neměl brát
příklad.
* * *
„Mohu vás doprovodit, slečno?“ obratně jsem se k ní přiblížil, aniž by si mě
všimla. Pohyboval jsem se frajerským krokem, měl jsem chuť se před Florienem trochu
vytáhnout. Pochvala od zkušenějšího vždycky potěší.
„Díky, ale udělala jsem dneska už tři čísla. Jestli to nemůžeš vydržet, budeš si
muset hodně připlatit.“
Mozek mi začal pracovat na plné obrátky. Slečna, po které jsem šel, lákala vždy
muže zadarmo, to jsem si byl jistý. Zbývaly tedy pouze dvě možnosti. Buď jsem vsadil na
špatného koně, nebo ta dáma odhalila mé záměry a chtěla mě svést ze správné stopy.
Qualovým informac

ím jsem bezvýhradně věřil, takže jsem musel zariskovat.
„Můj měšec mě tíží víc, než je mi milé,“ potěžkal jsem v dlani váček zlaťáků. „Když
se mnou strávíte pár příjemných chvil, klidně vám ho celý nechám.“
„Jsem opravdu hodně unavená. Jestli chceš, abych tě potěšila, počkej do zítřka.
Řeknu ti, kde se sejdeme, a pak ti budu k službám klidně celý den.“
„Nechci čekat. Půjdeš se mnou hned,“ vyštěkl jsem. Podle toho, co Florien říkal,
pro mě tahle drobounká holčička nepředstavovala žádný problém. Komplikace by
nastaly teprve, až by se dostala ke svému ochránci, a tomu jsem se snažil za každou cenu
zabránit.
„Opovaž se mě jenom dotknout. Zavolám pár svejch kamarádů a ti s tebou už
srovnaj‘ účty. Bez ohledu na to, kolik máš peněz.“ Začínala zuřit a já si připsal první bod.
Levým malíčkem jsem se dotkl rukojeti meče. Teď už jsem neměl na výběr. Kdyby
něco, Florien mě přece kryje.
„Buď půjdeš dobrovolně, nebo násilím. Vyber si.“ Sevřel jsem meč a s úkrokem
dozadu se pokusil tasit.
Předběhla mě. Ještě než čepel mé zbraně opustila pochvu, sekla mě břitvou přes
zápěstí. Podcen

il jsem ji. Dost hrubě jsem ji podcenil.
Jen taktak jsem stačil stáhnout ruku a břitva mi pouze nařízla předloktí. Z rány
ihned vytryskl proud krve a skrz rozťatou kůži jsem uviděl své vlastní maso. Teď už
jsem nepochyboval. Žádná děvka by s sebou nenosila zbraň, která slouží daleko lépe
k bolestivému mučení soupeřů než k efektivní obraně.
Rychle jsem si přes ránu přetáhl rukáv, abych ze ztráty krve neomdlel. Zaujal
jsem šermířský postoj a obnovil odstup od své soupeřky. Měl jsem v záloze fintu, která
už mi několikrát zachránila život. Způsobené zranění bylo sice bolestivé, ale v obraně mi
příliš nepřekáželo. To ona naštěstí nemohla vědět.
Naznačil jsem kop proti ruce, ve které svírala břitvu. Chtěl jsem upoutat její
pozornost a vyvést ji z rovnováhy.
Břitvu jsem podle očekávání minul. Vytvořil jsem si ale možnost, jak tasit meč.
Zareagovala až příliš rychle. Nechala mou nohu bezcílně proletět a znovu se po
mně vrhla. Proti soupeři, který stojí přímo před vámi, je dlouhý meč celkem zbytečný.
„Vítej mezi těmi, kteří si mysleli, že mě přelstí,“ mrkla na mě. Její pěst mne zasáhla
do podbřišku. Snažil jsem se překonat bolest, která mi sevřela útroby, ale neměl jsem šanci. Praštila mě neuvěřitelnou silou. V tom momentě j

sem pochopil, že jí nepomáhal
žádný mág, ale tím mágem byla ona sama. Pozdě.
„Ještě si trochu užij čerstvého vzduchu, už se ti taková příležitost nemusí
naskytnout,“ vysmívala se mi. Chytla mě za vlasy a nakopla kolenem přímo do obličeje.
Z nosu se vzápětí spustila krev. Nejspíš mi ho zlomila.
Nedokázal jsem se napřímit a bojovat. Ještě mě dvakrát nabrala kolenem, asi aby
se ujistila, že mi v nose nezůstane jediná kůstka celá. Teprve pak jsem ucítil spásnou
ránu do spánku. Úder šel malíkovou hranou. Pěkně čistě, jak se sluší na zkušeného bijce.
* * *
Nenávidím chvíle, kdy procitám z bezvědomí. Ani ne tak proto, že bych musel
snášet to strašlivé třeštění hlavy nebo lehkou malátnost. Jednoduše se vždycky děsím
toho, co po probuzení spatřím. Opravdu nemám rád otvírání víček a zaostřování
rozmlženého zraku na své okolí.
Hlavou se mi přehnala vichřice narůžovělých světýlek, která poletovala sem a
tam. Chvilku jsem je pozoroval a pak jsem usoudil, že světýlka jsou celkem veselá a je mi
s nimi dobře. Rozhodně js

ou veselejší než tlupa hrdlořezů nebo překupník mrtvol,
kterého bych mohl pozorovat po jejich odehnání.
Trvalo mi hodně dlouho, než jsem se odhodlal pomalu otevřít oči a opatrně se
rozhlédnout. Ihned jsem toho zalitoval a zatoužil přivolat narůžovělá světýlka zpět.
Skláněla se nade mnou nestvůra s přímo ďábelským vzezřením. Její pohlaví jsem
vzhledem k melounovitým ňadrům odhadl na ženské. Vnady bestie zakrývala kožená
zbroj, upravená pro její tělesné proporce. Mimo špičatého ocasu ji totiž od člověka
odlišovala také blanitá křídla, která vyrůstala ze zad. Stvůra se škodolibě usmívala a se
zaujetím na mě hleděla.
Vtom mi to došlo. Byl jsem pěkný hlupák, když jsem tak pitomou lest neprohlédl.
Celou dobu jsme nesledovali nekromanta ani jiného mága, sledovali jsme sukubu. Nikdy
jsem se ještě s žádnou nesetkal, ale jejich pověst je předcházela. Sukuby dokázaly podle
potřeby měnit vzhled, takže je jen málokdo mohl odhalit. To ovšem nebyla schopnost,
která je tolik proslavila. Sukuby čerpaly svou sílu z milování s jinými tvory. Bohužel byly
natolik vášnivé, že objekty jejich touhy zřídkakdy postelové radovánky přežily.
Teď jsem konečně pochopil, proč jsem připoutaný za jednotlivé končetiny a ne
svázaný do kozelce, jak bylo zvykem pouličních band. Otřásl jsem se. Zadoufal jsem, že
Florien dorazí každou chvílí. Jinak jsem ve velkém průšvihu.
„Sukuba, zatraceně,“ řekl jsem nahlas.
„Těší mě, jmenuji se Mirian,“ uštěpačně odvětila sukuba.
„Sandrik, potěšení na mé straně. Smím tomu rozumět tak, že mám tu čest
s Rassinderovým vrahem?“
„Obávám se

, že ano.“
„Aha. Tak to jsem ovšem pěkně v prdeli.“
Chvilku jsme na sebe jen tak bezcílně civěli. Já jsem tušil, že tady pro mě brzy
začne být horko a potřeboval jsem získat čas. Jí možná přišlo hloupé na mě jen tak beze
všeho skočit. Nebo mne prostě jen napínala.
„Mám nablblej dotaz,“ pokusil jsem se náš rozhovor prodloužit jakýmkoliv
možným způsobem.„Klidně se ptej.“
„Je mi jasný, žes mě dostala a že když budeš chtít, tak mě klidně můžeš
vodkráglovat. Ale nebylo by lepší zkusit se dohodnout? Přeci jen počítej s tím, že když
mě podřežeš, mí přátelé se ti budou mstít.“
„Nech si ty pitomý kecy. Dobře vím, že kdybych se pokusila dohodnout, okamžitě
mi vrazíš ku

dlu do zad. A když ne ty, tak ti tví pacholci určitě.“
„Ty mi nevěříš, u Khara. Hele, když něco slíbím, tak to platí. Prostě mě necháš bejt
a pak svobodně opustíš Rilond. Je v tom snad nějakej problém?“
„Jasně, že je. Vy mě totiž odejít nenecháte a já doufám, že ti to už konečně došlo.
Jsem pro vás nebezpečná. Dobře, můžeš namítnout, že rukou myšlenkový bytosti na
Asterionu přinejmenším každej tejden chcípne jeden člověk. Jenže, když uvidíte
přízračnýho draka, řeknete si: ,Hele, má to ostrý drápy a spoustu zubů, mohlo by nás to
zabít.‘ Zatímco mě nepoznáte, dokud si nezačnu užívat. Jednoduchý jak facka.“
Jo, měla pravdu. Já jsem si to možná nepřipouštěl, ale Florienovi to docvaklo
hned. Proč by mi jinak pomáhal, když už byl tolik let na odpočinku. Ačkoli neznal
soupeře, zkušeně vycítil, jak moc je důležité, aby přiložil ruku k dílu. Kdyby nám sukuba
utekla, v jiném městě by zemřelo přinejmenším pět lidí, než by se někdo dostal na její
stopu. A to si ani Florien nechtěl vzít na svědomí. Čistá rána mečem je jedna věc, ale
zákeřná vražda v posteli úplně jiná.
„Jo, já ti rozumím. Ale mohla bys zkusit porozumět taky ty mně.“
„Rozumím ti moc dobře,“ odsekla sukuba. „Každej člověk přece chce žít o trochu
déle,“ rozhodila rukama, jako by se mi vysmívala. „A to vás lidi na mně štve nejvíc. Když
umřete vy, bývá to definitivní. Ale já se jenom vrátím do Stínovýho světa. Tam to sice
není nic moc, ale věř, že se to dá skousnout.“
Probral jsem se z mrákot natolik, že jsem dokázal postřehnout lehké otření
plátěných opánků o dřevěnou podlahu. Takovou obuv by mohl používat Florien, napadlo
mě.
„Myslím, že dneska se večírek na rozloučenou konat nebude,“ nadhodil jsem, ale
nebylo to třeba. Dveře místnosti zasténaly a pak se poslušně podvolily prudkému
nárazu. Dovnitř vpadla

postava zahalená v černé tunice svírající v rukou perilonská
ostří.
„Ještě chvilku a do smrti bych ti to neodpustil,“ prohodil jsem, když mě Florien
odsekával od dřevěné lavice. Sukuba se mezitím vrhla k oknu.
Její skok byl vskutku monumentální. Dokonce jsem si myslel, že chce spáchat
sebevraždu. Vzápětí jsem uviděl, jak dopadla na střechu protějšího domu. Florien to
spatřil také a nezaváhal ani na okamžik.
Bývalý nájemný zabiják skákal méně okázale, přesto za sukubou zaostal o
pouhých pár metrů.
* * *
Florien dopadl do kotoulu, divže si při tom nezlomil vaz. Už dlouho něco takového
nedělal a neodhadl, že sukuba je na tom po fyzické stránce daleko lépe než on. V žádném
případě mu nesměla utéct. Určitě tušila, že nyní by to pro ni v Rilondu bylo až příliš
horké. Nejspíš by se hned v rychlosti sebrala a pláchla na druhý konec Asterionu.Domy v téhle čtvrti stály poměrně blízko sebe, a tak sukuba mohla přeskakovat
z jedné střechy na druhou. Schválně si vybírala tu nejméně schůdnou cestu, aby ji
Florien nebyl schopen sledovat. Odrážela se od jednoho okapu a vzápětí dopadala na
druhý. Její vrozená forma jí pro útěk nedávala dost dobré možnosti. Kožnatá křídla
nebyla natolik silná, aby s nimi mohla uletět delší vzdálenost. Proto raději zvolila podobu
ženy, se kterou se Sandrik setkal.
Na špinavé ul

ice Rilondu se snášel soumrak a Florien měl co dělat, aby se mu
sukuba neztratila z dohledu. Očividně byl v nevýhodě, Mirianě tma nijak nepřekážela.
Krom toho sotva popadal dech a věděl, že s ní už brzy nedokáže držet krok. Seskočil ze
střechy a zmizel za nejbližším rohem.
Mirian ještě chvilku utíkala a pokračovala v akrobatickém představení na
rilondských střechách. Nakonec došla k závěru, že svého pronásledovatele nechala
dostatečně daleko za sebou, a zastavila se. Rozhlédla se kolem sebe, aby zjistila, ve které
části města se nachází.
Došlo jí, že se na svém divokém útěku dostala až do přístavní čtvrti. Na vodě se
klidně pohupovalo několik bárek a mezi nimi seděli zarostlí mořští vlci. Námořníci jako
jeden muž bafali ze svých dýmek a vypouštěli k nebi kroužky dýmu. Na moment se sice
k Mirianě otočili, ale jakmile spatřili, že je oblečená ve zbroji a u pasu se jí houpá
nabroušená šavle, zase své vilné pohledy obrátili směrem k lodím.
Mirian zajásala. Od městské brány ji dělilo pár set metrů a bylo jí jasné, že
v Rilondu

její sklizeň už nadobro skončila. Vycházkovým tempem si to namířila
k vytoužené svobodě.
Letící čepel zaregistrovala až v poslední chvíli. Florien okamžitě stočil zbraň a
pokusil se Mirianu zranit její dolní třetinou. Perilonské ostří sukubě roztrhlo kůži na
rameni. Málem se nestihla sklonit. Druhé ostří jí odseklo pramen vlasů.
Florien znal Rilond jako své boty. Dokázal odhadnout, kam se asi sukuba dostane
a kam pak zamíří. Nevěděl to jistě, ale nezbylo mu nic jiného než zariskovat a vsadit na
vrtkavé štěstí.
Vyplatilo se. Florien zastihl sukubu nepřipravenou a překvapil ji náhlým útokem.
Mirian instinktivně tasila šavli. Další Florienův výpad již kontrovala obloukovým
sekem. Kov zaskřípal o kov a sukuba ucítila, jak jí šavle málem vylétla z ruky. Perilonská
ostří dokázala hrotem na čepeli zachytit soupeřovu zbraň a vhodným trhnutím mu ji
vyrvat.
„Kolik ti platí? Dám dvakrát tolik,“ vykřikla sukuba, když jí jeden z hrotů rozsekl
tvář. Půlku jejího obličeje okamžitě zalila krev.
„Dost na to, abych si mohl koupit lepší než tebe,“ odpověděl Florien a pokračoval
v souboji. Ruce se mu pohybovaly v dokonalé souhře. Ovládal perilonská ostří jako
opravdový mistr. Jeho zbraně se střídavě míjely o pouhých pár centimetrů a střídavě
zase kroužily nebezpečně blízko Miriany.
„Lepší než mě? To těžko,“ vyhrkla sukuba, jakmile od ní Florien odskočil, aby
popadl dech. I když přiléhavá tunika výborně sála jeho pot a nemusel si dělat starosti,
aby mu slané kapky netekly do očí, stejně potřeboval nabrat síly.
„Vážně bys n

echtěl? Nikdy jsi neztratil nikoho, na koho bys doteď tajně
vzpomínal?“ nenechala se sukuba odradit. Její tělo se proměnilo v šílený vír střídajících
se krásek. Mirian se pokusila vzít na sebe podobu, která bude pro Floriena
nejpřitažlivější. Vyzkoušela snad všechny typy žen, které lze na Asterionu nalézt. Potřebovala jen uhodit na správnou strunu a trochu výsledek doladit vhodným kouzlem.
Samotná magie by na Floriena nezabrala, ale takhle si sukuba nechávala šanci na úspěch.
Florien zůstával netečný. Potěžkával v dlaních své zbraně a připravoval se na
poslední útok. Jeho dech se již zklidnil a tepot srdce se mu vrátil do normálního rytmu.
Náhle se tornádo plné ladných křivek a roztomilých rtíků zastavilo a před
Florienem stála pouštní elfka. Každý, kdo by ji spatřil, by musel uznat, že je nádherná.
Její pokožka přecházela mezi různými odstíny černé a ladila s kudrnatícími se vlasy.
Bronzové kadeře místy výrazným způsobem doplňovaly sněhově bílé proužky, které
elfce dodávaly nadpozemský zjev. Florien nevěřícně hleděl do blankytně modrých očí a
pomalu polkl vždy, když dlouhé řasy překryly ty hluboké studánky.
„Pojď ke mně,“ šeptla elfka. Florien jako ve snu udělal krok vpřed.
* * *
„Snad bys jí na to neskočil, Floriene. Pod tím hezkým ksichtem se skrývá pěkná
mrcha. My se jí ale podíváme na zoubek,“ řekl jsem. Chtěl jsem vypadat co
nejodhodlaněji, ale stále jsem cítil rozseknuté předloktí. Musel jsem si dávat pozor, aby
se mi rána znovu neotevřela.
Na druhou stranu jsem naprosto přesně znal rozdané karty. Vítěz bere vše. Někdo
z nás dne

ska pokropí kamenné dláždění svou krví a doufám, že to nebudeme my.
Obvykle jdu prvním výpadem jen tak zkusmo, abych si protivníka trochu osahal.
Tentokrát jsem do toho šel naplno. Chtěl jsem ji zabít a chtěl jsem to udělat hned teď.
Elfka se pokusila můj úder vykrýt. Meč jí sklouznul po ostří šavle a sjel přímo
k rameni. Já jsem ale pokračoval ve výpadu. Kožená zbroj neodolala mému odhodlání a
špička meče jí prošla těsně pod klíční kostí.
Ve chvíli, kdy sukuba zařvala bolestí, se Florien probral.
Sek perilonským ostřím by Mirianu zabil. Kdyby ovšem holou rukou neuchopila
čepel mého meče a nevytrhla si ji z rány. Zbroj v té chvíli nahradila funkci obvazů,
protože by z ní jinak prýštila krev jako z vola.
Florien ji minul jen o kousek a ihned zaútočil druhým ostřím. Sukuba pohotově
nastavila šavli. Zapomněla však, že má ještě co dělat se mnou. Jakmile se šavle otírala o
jeden z trnů, uchopil jsem svůj meč za rukojeť a trhl.
Má zbraň se ke mně vrátila značně znečištěná. Po její čepeli střídavě visely
kousky kůže, masa a jiné zbytky Mirianiných prstů. Sukuba meč držela velmi pevně. Její
bojové nasazení hraničilo s šílenou zběsilostí.
Vrhli jsme se na ni oba zároveň. Neměla proti nám sebemenší šanci, krvácela už
z mnoha ran. Bránila se však jako naprosto rovnocenný soupeř, ani na chvilku to
nevzdala.
Střídavě jsme na ni doráželi a čekali, až ztratí příliš velké množství krve. Mezitím
se mi otevřelo zranění, ale nebral jsem na něj ohledy. Měli jsme ji naservírovanou na
stříbrném podnose. Nehodlali jsme ji nechat uprchnout.
Když už se p

otácela na hranici bezvědomí, kruhovým sekem jsem zablokoval její
šavli. Florien mi porozuměl a rozmáchl se k poslednímu úderu. Jeho ostří rozčíslo slaný
pobřežní vzduch. Trvalo to jen zlomek vteřiny, ale mně to připomínalo věčnost. Pomalu
jsem sledoval, jak perilonské ostří přeřezává jednotlivé šlachy a probíjí se napříč Mirianiným krkem. Poté se její tělo zapotácelo a bezvládně sebou plesklo do bláta. Těsně
vedle něj dopadla čerstvě odříznutá hlava.
* * *
„Slušné,“ potřepal jsem naditým měšcem. „To musíme pořádně zapít. Dám krk na
to, že do zítřka z těch peněz zbude polovina.“
„Moc se nerozjížděj. Až zaplatím všechny tvý dluhy, dáš si tak akorát jedno
vychlazený pivko,“ uzemnil mě Qual a vcucl chapadlo rilondské chobotničky. Dnes ten
sliz páchl ještě o něco víc než obvykle.
„Ale nemysli si, že zapomenu, jak jsi pro mě přišel až na poslední chvíli. Kdyby ses
opozdil, tak by už tam se mnou prováděla všelijaké nechutnosti,“ mrkl jsem na Floriena,
který si doteď mlčky sosal vlastní pivo a tvářil se, jako že s námi vůbec nesedí u jednoho
stolu.
„Počkal jsem, až mě zavede do svého úkrytu a nechá se ukolébat falešnou nadějí,
že ji nikdo nesledoval,“ ušklíbl se Florien. „Když jsem vcházel dovnitř, zaslechl jsem, že
jste si o něčem povídali. Jestli jsem vám narušil pohodovou konverzaci, tak se
omlouvám.“
„Sandrik si povídal s tou…,“ vyprskl Qual smíchy, zatímco hledal to správné slovo.
Omylem přitom srazil z talíře jedno chapadélko a musel se pro něj sklonit na zem. „Že
tys jí něco radil, ty chlíváku. Však my tě známe a dobře víme, že by se od tebe určitě ráda
poučila,“ ozvalo se zpod stolu.
„Radši to ani nechtěj slyšet. Trochu mě nechala nahlídnout do myšlení lidí a ještě
jsem to úplně nerozchodil,“ odpověděl jsem. Zhnuseně jsem potom musel odvrátit tvář,
protože Qual konečně našel svou chobotničku a celou zapatlanou si ji strčil do pusy.
„Co se tak díváš? Tady mají podlahy čistý. Teda kromě těch psích chlupů,“ vytáhl
si z úst něco, co připomínalo dikobrazí osten obalený chaluhami. Měl jsem co dělat,
abych nezačal zvracet.
„Slyšel jsem jen málo, ale zbytek si snadno domyslím. Raději bych na to ovšem
zapomněl a věnoval se příjemnějším věcem,“ promluvil Florien. Přešel do rozšafného
tónu, který používal, když chtěl vypadat vážně. „Ona je sice pryč, ale nás může někdo
dostat už zítra, pozítří nebo příští měsíc. Proto bych si naše vítězství užil a pořádně ho
oslavil,“ vysypal na stůl svůj podíl. „Nikdy nevíme, jestli to není poslední možnost, kdy
můžeme žít o trochu déle.“
Na Rilond se opět snášel soumrak. Přesně takový soumrak, který se nehodí
k ničemu jinému než se nezřízeně opít. A oslavit skutečnost, že tentokrát po čepelích
mečů tekla krev našich soupeřů a ne nás samých.

 

3 komentáře u „ŽÍT O TROCHU DÉLE od JAN ŠLECHTA“

Napsat komentář