Zjizvená tvář

Vopatrně sem se krad slunečným lesem za Thorsjärnem. Přišel zas ten čas, ale letos poprvý mě vzali s sebou. Hledali sme včely, teda – my věděli, že tam sou, takový místa si naši lovci pamatujou. Ale dneska už nebudem chodit vokolo, jako celej rok. Dneska jdem pro med. Počítali sme, že je to vo hubu, medvědi si tyhle místa taky voblíbili. A ani včely samotný nikdá nebyly zrovna nadšený, když jim někdo chtěl ukrást všechen med, co za celý léto udělaly.

Každopádně sem měl plán a můj mistr řek, že je to rozhodně dobrej nápad. Dost dobrej na to, abych si zasloužil zkusit ho provýst.

Úl byl v pahýlu mohutnýho stromu; už z dálky bylo slyšet hučení. Temný, zlověstný a sladce vonící medem. Thorsjärn mi pokynul a přikrčil se za keř. Dál už musím sám. Ani tak to nebude snadný.

Popošel sem ještě kus, nejblíž, jak sem si troufnul. Cestou sem sebral ze země klacek. Bude se hodit. Věděl sem, že mi stačí jen slabý ochranný kouzlo; na co se taky pokoušet o co nejsilnější. Problém byl v tom, aby vydrželo dost dlouho. Můj mistr umí tenhle čas prodloužit, ale já ne. Já sem jen učedník, co má občas užitečný, i když podivný nápady. Připadal sem si trochu směšně, když sem vyvolal kouzlo. Teď hlavně rychle. Plástve sem skládal do hrnce nejrychleji, jak sem jen dokázal. Včelám se to fakt vůbec nelíbilo. Rojily se všude kolem. Nevšímal sem si jich. Vnímal sem, jak moje kouzlo vyprchává; dřív, než skončilo úplně, sem ho obnovil. Soustředit se v týhle situaci je těžší, než to vypadá.

Věděl sem, že jim musím něco nechat; ne příliš, ale dost, aby dokázaly přežít dlouhou zimu. Rozhodnout, kolik vzít, taky není jednoduchý. Vztekle mi bzučely kolem uší a bez ochrany magie bych už dostal víc žihadel, než bych dokázal spočítat.

Už dost, rozhodl sem se. Popadnul sem hrnec, zavřel ho a utíkal. Když sem probíhal poblíž křoví, kde se schovával Thorsjärn, nechal sem ho na zemi a zdrhal dál. Znova obnovit kouzlo a pak –

Málem sem ho kopnul do čumáku. Seděl u trsu jahod a krmil se. S vypětím všech sil sem vyskočil, odrazil se mu od hřbetu a pokračoval v běhu. Mocně zařval; jestli překvapením, nebo jestli se do něj taky pustily vzteklý včely, netuším. Jestli sem si předtím myslel, že už rychlejc běžet nemůžu, tak teď už vím, že jo. Moje kouzlo zadrží žihadla, ale medvěda určitě ne. Aspoň si to myslím, nikdy mě ani nenapadlo to zkoušet.

Cejtil sem ho za sebou. Z jeho horkýho dechu mi vyrazil pot na krku. Praskání větviček mě přimělo ještě zrychlit. Musel sem se hodně přemáhat, abych se neohlídnul. K čemu taky? Už sem ho přece zblízka viděl. Veškerou svou pozornost sem musel věnovat tomu, abych nezakop. Stejně se mi to povedlo.

Sletěl sem na zem, jen kousek od okraje strže. Medvěd byl už jen na dýlku paže za mnou. Hrábnul po mně. Drápy pronikly kouzlem. Čekal sem, že to bude bolet víc. Počítá se tohle jako smrt v boji? Přesně jako můj táta, napadlo mě. On kradl krávu, já hrnec medu. Polila mě vlna zklamání.

Medvěd nedokázal včas zastavit a zřítil se do rokle. Postavil sem se na nohy a potácivě došel k okraji. Žil, až moc. Drápal se zpátky, ale hned mi došlo, že to nedokáže. Ne, dokud k tomu budu mít co říct já. Vykašlal sem se na pořád dotírající včely a zdvihnul nad hlavu pořádnej šutr. Medvěd měl dneska špatnej den. Svůj poslední.

 

Oteklej sem byl ještě dva dny. Hodně. Ale potom se konala velká oslava. Na moji počest. Vladyka  Sigurd mě tam přijal mezi dospělý – i když sem toho medvěda zabil dost nezvyklým způsobem. Všimnul sem si, že se máma přitom tak zvláštně usmívala a Jorunn přímo zářily oči.

Pak se ujal slova  Thorsjärn.

„Přeskočil medvěda a hnal ho za sebou až k Vraní rokli,“ vyprávěl, „a medvěd byl pěkně vzteklej, jak ho celou cestu do kožichu bodaly zuřivý včely, který k němu přived. Pak sebou tady mladej plácnul na zem a medvěd přeskočil zase jeho – a rovnou do rokle. Než stihnul vylízt zpátky, začal po něm mladej házet šutráky, až to dunělo. Medvěd řval, ale co, mu nebylo vůbec rozumět. Pokaždý, když už už vylez nahoru, dostal šutrem a sletěl zas zpátky. No a když sletěl potřetí, zdechnul…“

„Fakt to bylo takhle?“ Zeptal se Gimel.

Einar se krátce zasmál: „Jako bys ho neznal. Jasně, že přehání.“

„Budeš mít krásný jizvy,“ podotkl s trochou závisti Gimel. „Jako pravej válečník…“

„No,“ prohodil Einar otráveně, „to si snad radši nechám narůst vousy…“

6 komentářů u „Zjizvená tvář“

Napsat komentář