Zkurvysyn

Ještě toho léta jsem byl s Umrekem na pastvinach v kopcích, kterejm jsme výstižně říkali Horní Tráva. Je jasný, že louky okolo vesnice sloužily na seno, kdo by se s nim tahal z daleka. Taky se v okolí pěstovalo vobilí, aby bylo z čeho upýct placku a hlavně co vypálit na kořalu. Takže vofce se nahnaly na vzdálený horský stráně, kam to bylo jinak daleko – i na večerní návrat, samo. Takže se tam žilo přes léto v dřevených a kamenných boudách, který bylo potřeba stejně jako chlívy a ohrady pořád vyspravovat.

Většina omladiny z Kilmoracku tyhle pastviny nesnášela. Bejt daleko vod vostatních a k zábavě mít tak poprděný vofce. Mě to ani tak nevadilo, mezi vostatní jsem zrovna nezapadal a bejt (skoro) sám nejni tak špatný.

A pak tu byli některý, co s tím dokázali vyjebat.

Třeba Umrek dokázal na Horní Trávu propašovat svou voblíbenkyni Breu a ještě láhev kořaly. Tou mě uplácel, abych táhnul ven a nedělal jim kazišuka.

„Táák se do hááje už pořádně napij a tááhni…“ poněkud hulákal rozjařenej Umrek a snažil se druhou rukou dostat podobně veselý Bree pod sukni. Ta se jen pochichtavala a na oko ho odháněla. Vědel sem, že je nejvyšší čas vypadnout, ale nechtěl jsem se dát zadarmo. Je jasný, že fort mi kořalku nenalejval.

„dej to sem, brácha“ řek sem, sebral mu flašku a pořádně si přihnul. Až tak nevopatrně, že jsem je málem poprskal.

„Blbeečkuu, proč to piješ, kdyyyž to neumííš“ hned to komentoval Umrek.

„Musím chlastat rychle“ řek sem celej rudej vod toho, jak mě to zahřálo. Což bylo nutný, večery bejvaly sakra studený. Vobčas přišla i v létě sněhová přeháňka.

Umrek si mě přestal všímat a vyhrnul Bree sukni. Pěknej pohled, Brea byla prsatá a prdelatá, veselá a pořád se smála. S tmavýma vočima vypadala líp než většina blonďatých holek.

Skoro hrubě ji přehodil před sebe na všechny čtyři a chystal se na ní. Jí to vočividně vyhovovalo.

„Žeenskááá bez prdele je jak aldeen bez … neděleee“ vykřiknul bujaře a plácnul ji po tom zadku, až tam měla rudej vobtisk. Taky ji to nevadilo.

Raděj sem vypad ven. Vzal sem si bráchuv tesák a klacek a rychle vyrazil vod boudy. Sem zvědavej, zda mě brácha taky takhle podpoří, až to přijde… Zatímco si tam …, tak mě tu roztrhaj pumy zákeřný. Snažil jsem se vočima proniknout přítmím, ale viděl jsem uplný hovno. Naštěstí kořalka pomohla překonat strach i špatnou náladu, tak jsem moh obdivovat kopce v šeru, přes který vítr hnal mlhu, mraky, chcance a tak, jak to na Vysočině bylo.

Měl jsem ten kraj rád.

O pár dní později sem musel dolů do vesnice pro zásoby jídla. Samozřejmě jsme si nemohli podříznout nahoře vofci, to bychom nesežrali. Z vesnice se nosilo sušený maso, placky, med a trocha vovoce a zeleniny. Samozřejmě jako zoban jsem na výlet musel já. Umrek tam měl navíc Breu.

Fičelo a střídavě byl pařák a chcanec. Bohové si hráli s počasím nějakou ujetou hru, ale na to sme byli dost zvyklí. Už jsem se blížil ke Kilmoracku, když jsem uviděl na stráni 3 postavy, jak mi jdou naproti. No super, vejtaha Njal a jeho vocáskové Olaf a Magnus. Njal byl pekněj parchant. Jeho fort měl největší stáda, dokonce pořádný stádo krav (hovězí byla vyhlášená pochoutka, vofce už často lezli krkem) a malý stádo koní. Kdyby to nebyl sráč jako Njal, dávno by se stal vladykou, jenže to by ho musel porazit v boji a na to on neměl. Njal byl starší vo dva roky než já, takže větší, ale bojoval jako chromý jehně. Naparovat a dělat machra to ale uměl. A ješte mu lezli do prdele ti dva..

Olaf byl hubenej vysokej, ale dokázal bejt rychlej jako průjem. Zato Magnus byl sice menší, ale pořádně silnej. Řeklo by se podsaditej jako trpaslík, ale žádnýho jsem tenkrát neznal. Jakmile někoho Magnus chytil, tak měl dotyčnej průser.

Blbý bylo, že se Njalem jsme si nepadli zrovna do voka. Nějak si myslel, že se do mě může navážet, když jsem nalezený děcko, který má akorát to svoje hovno a musí makat jako debil. Když jsem mu tenkrát dal po tý jeho nevymáchaný tlamě, ještě sem nevědel, jaký peklo mi ten spratek bude dělat. Blbý bylo, že takovej bohatej smrad má kámoše, co se snažej přihrát na slunci.

Njal začal pomalu, jakoby nic. Ale tušil jsem, že mě nešel přivítat jen tak pro nic za nic.

„Hej, pasáčku, hádej, co je novýho.“

„Nevim… vo co ti jde?“ odseknul jsem.

„Povídá se ve vesnici…“ pomalu zesiloval hlas a pořád se blížil. Nohsledi za ním. Ještě tak 5 kroků.

„Že tvoje máma byla pěkná kurva!“ zasyčel.

„Cože? Takhle vo Shadyi nemluv!!“ vykřiknul jsem celý rudý. Jeho drzost mi vyrazila dech. Nějak mi nedošlo, že..

„Nemluvím vo tý smradlavý pěstounce, blbečku!“ vyrazil s tak povýšeným výrazem, že by se ve mně začla vařit krev i kdyby nemlel dál. Ale von mlel: „Myslím tvoji skutečnou mámu, co tě nechala ve sněhu. KURVA TO BYLA!“ křiknul, ale to už jsem vyrazil nepříčetně na něj.

V tej chvíli mi nedošlo, že tam jsou ještě ty dva. Njalovi ztuhl na chvíli úsměv, ale místo toho, abych mu ho rozbil pěstí za ty jeho kecy, tak se před ním objevil Olaf. Jenže já zuřil jak raněnej medvěd a navíc to bylo z kopce.

Pokusil se mě srazit pěstí. Trefil mě, ale to už jsem do něj vrazil ramenem. Odhodilo ho to.

Jestě jeden skok a můžu zadrousit toho debila!

Vtom sem potkal nějakou pěst. Magnus! Zatmělo se mi před očima a oblaka mi přelítla nad hlavou. Zinknul jsem se do temene, jak jsem spadnul na záda. Ještě jsem zaslech, jak Magnus zafuněl: „ tak ty se chceš prát?“

Do hajzlu…

Magnus stál nade mnou. Z nosu mi valila krev a bylo mi hrozně.

Přiskočil zkurvenej Njal a kopnul mě vší silou do žeber. Trochu jsem to ztlumil rukou, ale bolelo to.

„Jsi jen zkurvený vofčí hovno!“

Znovu kopnul. Podařilo se mi odkulit, ale jen do rány naštvanýho Olafa. Taky si kopnul. Magnus mě přitlačil k zemi a pak jsem už jen dostával ránu za ranou…

Pěkně sem to posral…

Bolest… tu si budu pamatovat. Však se taky stala mou věrnou společnicí…

Dobelhal jsem se domu. Vypadalo to, jak kdybych spadnul do kotce nasranejch beranů. Ve vesnici jsem cejtil významný pohledy. A to bylo nejhorší. Ten debil Njal měl pravdu. A ví to celá vesnice.

 

Doma jen máma, teda nevlastní máma, spráskla ruce. „Kdo ti to udělal?“ Nevodpověděl jsem. Fort a nejstarší brácha Zenon se cpali večeří.

„No, tak to máš z toho, že se tak rád rveš.“ poznamenal fotr, což mi moc pomohlo. Zenon vstal a mlčky došel pro vodu. Jídlo nakonec nesl Umrekovi on, já měl zlomený dvě žebra. Tak sem musel zůstat ve vesnici.

Tak už předtím to ve vesnici nebylo nejlepší, ale teď to bylo vopravdu super. Jedinej, s kým sem si nakonec rozuměl, byl malej volchovuv učen, Einar. Nikdo z vesnice se s ním nechtěl bavit vo fascinujícím světe divnejch malejch vobrázků, ale jako jedinej mě bral. Tak jsem začal brát i já jeho.

 

Rány se ale hojily rychle. Sevjorani maj tvrdej kořínek vykovanej stoletíma větrů, chcanců a sněhu. A bojů. Jenže posměšky nepřestávaly. A rvačky taky ne.

Zanedlouho mě zase Njal řek, že sem zkurvysyn. Myslel si, že sotva lezu, ale stihnul jsem mu dát pěstí do nosu – podle mejch zkušeností to nejni nic příjemnýho. Ale pak me chytili ty jeho dva debilové a Njal mě začal mlátit.

Jenže stalo se něco šílenýho. Cosi zasyčelo, prásklo jak bič a Njal se sesypal k zemi. Zůstal zkroucený ležet. Někdo křiknul, že je mrtvej. A zahlídli jsme vykulený oči malýho Einara. Von dokázal seslat nějaký kouzlo, sám vod sebe!

Magnus zůstal stát s votevřenou hubou. Všechno mě bolelo, ale vytrhnul jsem se Olafovi, kterej taky zíral a plnej vzteku mu dal dvě rychlý rány nahoru nad břicho. Sesul se. Magnuse to všechno nějak vzalo a vzal nohy na ramena. Joo, teď je vodvážnej, když je sám, celej Njal!

Podíval jsem se na toho zmrda, zda je vopravdu tuhej.

Skoda, nebyl.

Kroutil se, bulil jako malá holka a snažil se zvednout.

Měl jsem sto chuti ho pořádně skopat, jak von tam nahoře. Ale copak jsem taková kurva srabácká? Nechal jsem ho zvednout a odtahnout. Snad si ten pocit zapamatuje, debil.

Vostatní se taky vypařili, protože přisel volchv. A místo pochvaly začal Einara pěkně jebat. Musel jsem se posadit. Nedávná masáž pěstma nebyla moc příjemná a teď, když jsem neměl nikoho před sebou, tak sem sotva stál.

Super.

Einar má novou přezdívku. Bezděk.

A já taky.

Zkurvysyn.

10 komentářů u „Zkurvysyn“

Napsat komentář