Zpátky v Železných Dolech (sezení 12.2.)

Bylo na čase vyrazit. Mračna na východě sice nevěstila nic dobrého, ale jednu noc budeme stejně muset strávit v lese, tak ať urazíme alespoň kus cesty, než se setmí.Vylezla jsem na koně a šlo se. Bok mě sice už nebolí, ale za ten výhled shora mi předstírání ztrápeného obličeje určitě stojí. Krom toho když už Gimel to zvíře vede, přece nepůjde naprázdno.

Cesta z Černé věže byla jakási divná. Tráva se zdála být vypálená, ale takhle v lese to smysl nedávalo ani trochu. Tož když na to nepřišla Uzuri zblízka, z koně toho asi moc neobjevím. Radit mi ale jde, a tak alespoň víme, že tu jel kůň. Tam a zase zpátky. To je na cestě dost převratná zpráva, asi z toho neusnu. Vypálený pruh trávy i s koňskýma stopama obdočil do plání, my pokračujeme podél lesa. A je o starost míň.

Přenocování proběhlo jako vždy. Našli jsme docela dobré místo, rozdělali oheň, Uzuri ulovila oblíbeného hada… A já si vylezla na strom, abych nespala mezi tou havětí na zemi. Ráno nás překvapila vyschlá studánka, ze které jsme předchozího dne pili. Naštěstí jsem si naplnila měch už večer a nebudu dnes muset sušit hubu jak Gimel. Těžký život dobrodruha.

Po zbytek cesty se už nic zvláštního nestalo, zato ve městě byla úplně jiná atmosféra. Všude spousta nových tváří a čilý ruch; poničené hradby i vypálené domy dostávaly novou tvář. Naše kroky směřovaly samozřejmě rovnou do Jarmiho hospody, tam nám řeknou všechno, co nás zajímá, a ještě něco navíc. Tedy kdyby byl volný stůl. Co se dá dělat, vezmeme si jídlo do pokoje. Pečené skopové. Tady se vždycky jedlo dobře, a po dlouhé cestě obzvlášť. Jen ta Jarmiho nová výzdoba, inu, nevím. Pohled na lidské kosti se mi poslední dobou trochu zajídá. Ale tak tyhle se aspoň nehýbou.

Jak jsme se dozvěděli, do města přijely nedávno hned dvě karavany, proto je tu tak živo. V nejbližší době odjezd neplánují, tak se budeme muset nějak zabavit. Pro dnešek je plán výborný – nakupování. U švadleny jsem objevila něco moc pěkného, jen kdyby to nebylo tak strašně drahé. Ta husa vůbec netuší, jakou cenu má zlato, které jí výměnou nabízím. Já taky ne, ale rozhodně toho chce moc. Nedá se nic dělat, s holým zadkem už dál chodit prostě nemůžu, jen ať se místní kouknou, jak vypadá dáma.

Na sraz u kašny jsem dorazila v plné parádě. Ostatním evidentně vůbec nevadí, že mají ještě ve vlasech listí, ve kterém na dnešek spali, Bezděk si spokojeně čte knížku.. Najednou se na ulici objevil jezdec na koni, ošklivě zraněný voják se znakem draka. Vzali jsme ho ke kněžkám na ošetření. Cestou jen stihl říct, že je přepadli démoni a všechny pobili a soudce měl též asi smůlu. Tak jdeme na zasedání rady a cestou nám ještě Bezděk oznámí, že Malixův žák Thalax byl přepadený také, pro změnu na opačnou stranu z města. Vypadalo to na pár dní odpočinku, a teď abychom se snad rozkrájeli. Nemusím ani dlouho přemýšlet, kam bych šla radši já. Thalaxe sice neznám a je mi po něm putna, navíc jít k nějakému klášteru kdesi v horách, ale pořád lepší, než pomáhat soudci, který nás měl soudit.

Na radě nás čekalo milé překvapení. Kromě Dramira, Bělany a Turmana tu sedí i náš starý známý Ištak. Po tom jeho: ,,No kurva to vás rád vidím vy zkurvysyni!“ se mi snad už i stýskalo. A to jsme nesli samé špatné zprávy. Rada si vyslechla, že jsou problémy kam se člověk podívá, žádat nás o pomoc už berou jako formalitu. Není nad to mít někde domov, kde se s vámi počítá. Pokračování hovoru jsme si měli vyslechnout na hřbitově. Starosta má asi problémy nejen za hradbami, když nám píše vzkazy na lístek ve vlastní kanceláři.

Hřbitov už na mě nepůsobí tak klidně, jako dřív. Nedívám se jen kolem sebe, ale nevěřím ani půdě pod nohama. Nebo možná koukám na nové boty, to si nejsem jistá. A to vše jen pro to, abychom se v místní márnici dozvěděli, že jsou ve městě divný lidi. To už jsme si všimli i sami, poslední divný nás sledoval cestou sem. Stahuje se sem prý zlodějská chátra ze Sintaru. Nějak se s tím snad vyrovnám, čas jít se seznamovat.

Uvítání nás čeká hned u brány, ale tak rychlé seznamování být zas nemusí. Sintarské neřádstvo je sice jistě mírumilovné, ale přesila je přesila. Zdá se, že půjdem přes hradby. Městské hradby jsou pro nás snadnějším vstupem než brány. Až si pořídíme koně, budem mít v tomhle městě asi smůlu. Nově zvýšené hradby nám ale moc nepomohly. Mně to zas tak nevadilo, ale co se zbytkem družiny. Vyšli jsme si jen nalehko, lano je v pokoji zavřeném čarodějem, východní brána zamčená. Než jsem stačila něco vymyslet, rozhodl se Bezděk projít skrz hradby. Kdyby Bezděk, ale jeho havran! Tak ona ta líná slepice umí taky kouzlit, asi se k ní budu chovat hezky i nadále. Nemám tohle procházení zdmi ráda, je to dost nepříjemný pocit. Bezděka napadlo vyzkoušet, co se stane, když kouzlo přestane fungovat, a tak strčil do očarované zdi násadu lopaty. Za tohle má u mně chlapec velké plus, zdá se, že umí nejen číst knížky a chlastat. Chtěla bych vidět dělníky, až budou na tu lopatu ráno zírat.

U Jarmiho je veselo, bude pěkný večer. Jdeme si odložit věci do pokoje, ale zdá se, že tam ostatní chtějí i večeřet. Gimel mlsně kouká po Marlence a Marlenka po Bezděkovi. Holka si umí užívat života, jen co je pravda. Za takové situace opravdu v pokoji zůstat nehodlám, Gimel jde ochotně se mnou, Ferir a Uzuri těžko říct. Dole mezi lidmi je fajn, jídlo a pití mám zdarma, zkouším si i něco přivydělat, ale pánové už asi většinu svých peněz propili. Ani krást se mi nechce, to je zlý. Ani si nevzpomínám, jak jsem se dostala do postele.

První, co mě ráno po probuzení zaujalo, byl Bezděk, prohlížející si železný prsten. Inu viděla jsem už hezčí, ale vysvětlovat to seveřanům je ztráta času. A povídá cosi o starém elfovi, který k němu v noci mluvil, že ho prsten kamsi přenese. Poslední dobou mě už překvapí máloco, ale kdyby ten kus železa nedržel, myslela bych si, že pil večer s námi. A to víc než obvykle.

Před cestou nabereme ještě nějaké zásoby a jdeme. Bezděk se zdá se rozhodl odejít, tak nám Ištak poradil, že až se bude chtít zase připojit, je nejlepší nechávat zprávy u kněžek v chrámu Paní hvězd. Tam že prý ví všechno. Čili něco na způsob Jarmiho hospody asi. Vyrazili jsme západní branou směrem do Daine a kousek za městem nám Bezděk zmizel.

12 komentářů u „Zpátky v Železných Dolech (sezení 12.2.)“

  1. Pozdravy družině z Logaru 🙂 Moc hezky napsaný, je fajn, že u té scénky s Marlenkou Zelda tak trochu chyběla. Holt je Bezděk občas klikař…
    Když jsme u toho, donuťte někdo Feryho, ať mi pošle ty věci ohledně výcviku. Něco už mám vymyšlený, ale kdo to má pak přepisovat 😉

  2. Právě jsem všechny své zápisy znova přečetl; nedokážu je stáhnout na míň jak 29 dní, aniž bych vynechal všechny kromě těch už zveřejněných – a ani tak ne, šestý zápis končí jedenáctý den.
    Měli byste trochu cestovat, to zabere dost času a odehraje se to dost rychle.

Napsat komentář