Ztráty

Seděl na nedávno opraveném plotě a houpal nohama. Byl už muž, skoro měsíc – ale dnes se tak ani trochu necítil. Při pouhém pomyšlení na ni ho bodalo u srdce a ani duševní cviky, jenž se naučil u volcha, dnes nedokázaly donutit jeho mysl ke klidu.
„Jak se to mohlo stát?“ Ptal se sám sebe znova a znova. Chuť prolít krev už ho přešla a vystopovat únosce stejně nedokázal. Ani magie mu nepomohla. Byl příliš slabý, než aby si Jorunn dokázal udržet.
Smutně si povzdechl. A jeho mistr čím dál tím častěji pije, místo aby ho učil. K čemu takové učení je? Možná by měl hledat jiného mistra. Snad Jaanise z Frijjssenu…
Ne, rozhodl se. Jaanis je malicherný hlupák, který tráví život proháněním svých dvou manželek. Navíc je jeho magie podivná, nepřirozená. Einar neviděl smysl v umění změnit se v medvěda. Musí to být někdo jiný.
Seskočil z plotu a pomalu zamířil do matčina srubu. Žil v něm spolu s ní a dvěma bratry, dokud se neožení a nepostaví si vlastní.
„Taky nic skvělýho,“ uvažoval. A teď, když ten pitomec Fínar dovolil, aby někdo unesl Jorunn, nebyl už důvod pomýšlet na stěhování. Kdyby zrovna ten den mladíkův mistr netrval na tom, že spolu půjdou na ryby a proberou nové kouzlo, mohlo to snad dopadnout jinak.
„Jako by to ten starej opilec tušil,“ narůstal v Einarovi vztek. „To kvůli němu sem přišel o to jediný, na čem mi v téhle hnusné vesnici kdy záleželo!“
Zastavil se. Hněv v něm narůstal a bobtnal. Přestal uvažovat. Ruce se mu samy pohnuly v magických gestech.
„Jörd Bylgja!“ Zařval do ztichlé noci. Zem před ním se pohnula. Plot se se strašlivým zaskřípěním zakymácel; jeden ze starších kůlů se rozpadl na několik velkých třísek.
Opět zavládlo ticho. Einar potřásl hlavou. To si pomohl. Zítra to bude muset opravit. S povzdechem otevřel dveře matčina srubu a vešel.
Gunnhilda ležela v posteli zachumlaná do deky. Už to bylo podivné, ale když Einar spatřil, jak se z jejího lůžka zvedá stará Agnes, přejel mu po zádech ledový pařát.
„Co se stalo?“ Vyhrkl.
„Tvoji matku nabral na rohy Sigurdův býk,“ zaskřehotala stará kořenářka. Natáhla kostnatou ruku a ukázala k ohništi. „Támhle máš večeři, mladíku. Jen jez,“ pobídla ho, když viděla jeho váhání. Když si potom naložil do misky a usadil se u stolu, přisedla si k němu.
„Tady máš mazání a tady bylinky, kdyby se probrala, uvař jí z nich čaj. Kdyby se dusila, zavolej mě. Ráno zase přijdu.“ Zvedla se k odchodu, ale mladíkova ruka ji zadržela.
„Je to zlé?“
Vážně se mu podívala do očí. „Do rána snad vydrží,“ odvětila nakonec a tiše odešla.
Byla to dlouhá noc. Einarův starší bratr Hölgja byl kdesi venku na pastvinách a mladší spokojeně oddechoval v rohu. Přes obrovskou únavu ho Einar nechal spát. Seděl u své umírající matky, držel ji za ruku a jen občas přihodil kus dřeva do ohně.
Gunnhilda bojovala se smrtí ještě dva dny.

„Vypadni z mýho srubu!“
Einar za sebou zavřel dveře a podíval se svému bratrovi do očí.
„Proč si myslíš, že je teď mámin srub zrovna tvůj?“
Hölgja nenápadně vypnul mohutný hrudník. Einar ho do něj píchnul prstem.
„Svaly ti proti magii nepomůžou, víš. Jsi hlupák, Hölgjo. Zkusíš vyhodit i malýho Törmiho, dřív než skončí lánað? Kam půjde, snad ne na Horní Trávu?“
Starší z bratrů trochu poklesl v ramenou. „No tak tady zůstaňte, vy přisírkové. Ale ne dlouho, chci se oženit. Hned zejtra si začneš stavět vlastní srub.“
„A co Törmi? Bude tu bydlet dokud nesloží Zkoušku. A to bude nejdřív za rok, spíš za dva.“
„Törmi mě vůbec nezajímá, do prdele!“ Zařval Hölgja. V nevelké místnosti zněl jeho býčí hlas jako ohlušující hřmění.
Einar si v hlavě přebral všechno, co znal od Gimela, a srazil staršího bratra pěstí k zemi. Když se pokusil vstát, přetáhl ho židlí. Rozpadla se. Hölgja mu podtrhl nohu. Váleli se po zemi v troskách nábytku a rvali se. Dlouho.
O dva dny později seděl na čerstvě opraveném plotě. Mezi rty žmoulal třísku a díval se do dáli, nevnímaje příliš nic z toho, co jej obklopovalo. Potlačoval chuť plot znovu rozbít. Lánað za Gunnhildu skončil snad až příliš brzy. Dnes část bojovníků odtáhla na válečnou výpravu; pomstít se Šedým jezevcům za jakési ukradené stádo. Jako by stádo bylo důležitější než Jorunn, pomyslel si vztekle. V dáli zahřmělo. Sám pro sebe pokrčil rameny. První podzimní bouřka; přijde a odejde. Takových už bylo… Ale tentokrát poprvé mladík uvažoval, proč ji vůbec přečkat.

Napsat komentář